Kdo má být učitel a co po něm vlastně chceme? Bude české školství branou, kterou do společnosti prostřednictvím děti vstupuje budoucnost?

A co dnešek? Dokáže už nyní škola dětem autenticky otevírat starosti i radosti současnosti, nebo je a zůstane jen přešlechtěným babysittingem tápajícím mimo mainstream turbulentní doby? Paběrkujícím v konkurenci všeználkovského internetu, soukromých vzdělávacích agentur, "průmyslu" kroužků, doučování a studování v cizině...

A jak školství a učitele vnímají rodiče, instituce a společnost jako celek? Chceme po nich moc nebo se spokojíme s málem?

Až bude rezignující ministryně školství Kateřina Valachová slavit v září narozeniny, ráda by si zřejmě připočetla ke svým dárkům i dobrý pocit ze 404 milionů korun, které "vyškrábla" pro školství z rozpočtové rezervy - na rozjezd kariérního řádu učitelů, který má odstartovat právě v září.

Po desetiletích volání po zvýšení platů (a tedy především diskusi o kvantitě) přichází signál, že věc má i kvalitativní stránku. Komu vlastně přidávat. Za co? Podle chladného přijetí návrhu odbornou veřejností jde spíš jen o pokus.

Kariérní řád by měl postupně přinést jemněji laděný profesní růst. Měl by oddělit průměrné, špatné a výborné. Měl by i finančně odlišit dobré od horších, tedy kvantitativně i kvalitativně. Učitelé mají být postupně rozděleni na začínající, uvádějící/samostatné a v roce 2021 přibudou i tzv. vynikající.

Začínající po dvou letech udělá první atestační zkoušku (dle všeho na škole, kde učí, bez účasti někoho nezávislého zvenčí). Dostane přidáno dva tisíce. Bude samostatný a může pomáhat s uváděním nových začínajících. Po sedmi letech si může přijít na dalších plusových pět tisíc, když projde další akreditací. Pak by byl "vynikajícím" a mohl by ve školství působit jako "profesní guru" - pomáhat školit, uvádět nováčky, spolupodílet se na tvorbě metodik.

Zbude mu pak ale čas na učení? Zbudou peníze na suplování za něj? Neztratí se tak trochu ze školy? "Formalismus a další řád pro řád k ničemu", smetl návrh Petr Fiala (bývalý ministr školství za ODS, nyní v opozici).

Na první dobrou se může nepředpojatému člověku zdát, že zrníčko "kvalitativních" změn by mohlo být zaseto. Otázkou je, zda opravdu vyklíčí. Jestli školy absorbují další byrokratický tlak a povýší kariérní řád na nový růstový vektor/faktor a stanou se o něco atraktivnější pro nové ambiciózní a hodnotově zorientované mladé lidi. Ne, že by se tací nenašli mezi současnými učiteli, ale ruku na srdce: většina z nich jsou "srdcaři", kterým nějakou dobu nevadí ani to, že se svým platem nedosáhnou na hypotéku. Jenže srdcaři časem "dojdou".

Učitelé – soustružníci

Proč jsme nechali tyto "banální" otázky tak dlouho ladem? Co když si vlastně ve skutečnosti představujeme, že strčíme dítě jako "polotovar" do obrobny školství a zhruba po 16, 22 letech nám je stát vrátí pěkně vysoustružené. Se správným softwarem. Se správným know how. Know why. Know, co a jak?

A že ten soustružník – učitel musí být takto i proškolen a dobře zaplacen? Nesázíme příliš na představu učitele jako kariérního funkcionáře státu? Nevnímáme nějak zbrkle jako starou veteš nebo vyčpělý patos tak trochu idealistickou představu učitele jako "dynama" společnosti, jako zapáleného srdcaře pospolitosti?

Nevyhnali jsme ze společnosti koncept "pravého" učitele a nechceme místo něj spíš soustružníka edukace a výchovy? Co tedy? Konec idealismu? Konec srdcařů?

Který koncept je tedy třeba živit - srdcaře nebo soustružníka? Jsou nějak slučitelné? Nezeje mezi nimi propast? A jak je to pak s platy? Vždyť některé průzkumy PISA ukazují, že i řádově podfinancované české školství (srovnání zemí OECD) dosahuje průměrných a v některých aspektech i nadprůměrných výsledků v testech.

Zde ovšem číhá myšlenkový virus: otázka peněz je falešná. Peníze nerozhodují. Srovnávací testy PISA (a jiné) zvládá i "srdce". Stejně ale srdcaři stárnou. Odcházejí. A ti mladší? Na hypotéku nedosáhnou, do škol nejdou. A orientace na testy je vůbec další otázkou.

Pravý učitel nebo falešná očekávání?

Je tato puklina nutná? Nezdá se, že by ji měl vlažný koncept kariérního řádu a případný rozpočtový penězovod nějak zasypat. Český učitel, české školství zůstávají v jakémsi společenském meziprostoru a mezičase.

Nemají v rukou takové trumfy jako lékaři: strach o život, prodlužování života, úspěch lékařských technologií, chemie. Síť lékáren, tlak farmaceutických korporátů. Tudy škola jít nemůže. Narazí na společenské váhání. Na chybějící explicitní požadavek, tvar, společenské zadání.

Chybějící reálná poptávka společnosti je suplována poptávkou umělou, technologickou. Akreditují se nové a nové nauky a výchovy. Desítky nových předmětů a výchov nahradí smysl a podstatu škol. A tak bude všeho nekonečně víc: předmětů, testů, řádů, školení, akreditací, učeních plánů, byrokracie.

Učitel se pod touto "nekonečností" ztrácí. Najdeme ho jen díky tomu, že mu přidáme peníze? Vždyť stejně jako léky a léčení a výkony lékařů jakoby nahrazují zdraví, tak všudypřítomné školení a školy nahrazují poznání a dobrodružství jménem učení, které pomáhá lidem se přizpůsobit budoucnosti.

Těžko říct, jestli "systém", establišment někdy pochopí, že učitel není položka v hokynářském krámku. Ani pouhý srdcař, ani pouhý manažer edukace. 

Že je součástí naší rodiny i společnosti víc, než si připouštíme. Není někde tam ve školách a známkách na vysvědčení. Jeho plat už máme mít dávno vyřešený, je to naše ostuda. Peníze jsou ale podmínku nutnou, nikoli dostačující.