Povstání 'naštvané bílé lůzy'

MAGAZÍN - Magazín autor: Alina Holušová

Bitva Hillary Clintonové a Donalda Trumpa o Bílý dům byla jednoznačně historická, americká společnost se však změnila dávno před ní.

Stoupenci Trumpa na předvolebním shromáždění

Stoupenci Trumpa na předvolebním shromáždění,zdroj: Profimedia.cz

Vypadá to, jako by se Amerika rozpadla na dvě nespojitelné části. Republikáni a demokraté skutečně od sebe neměli nikdy tak daleko, jako nyní. Něco je však přece jen spojuje - ani jedna strana nemá důvod k radosti.

Trumpovo stěhování do Bílého domu se na první pohled jeví jako vítězství republikánů. Ve skutečnosti by se v určitém smyslu dalo říct, že republikánský tábor přinejmenším nevyhrál nebo dokonce prohrál. Stranu, která v průběhu předvolební kampaně potupně ztratila kontrolu nad vlastním kandidátem, čekají těžké časy. 

Vypořádat se teď musí nejen s neposlušným Trumpem, ale i s vnitrostranickým rozkolem a problémem, který dosud přehlíželi. Trump dal totiž hlas těm, koho elity slyšet vůbec nechtěly. Podařilo se mu navíc obrátit tradiční republikánskou voličskou základnu proti samotným republikánům.

Krizi prožívají i demokraté, nikoli proto, že jejich kandidátka symbolizující nenáviděný establišment nedokázala porazit prostořekého šovinistu a xenofoba.

Mladá generace aktivistů typu hnutí Black Lives Matter není připravená na to, aby se za sociální pokrok bila tradičními prostředky. Jakýkoli klasický systémový vůdce by pro ně byl příliš pomalý, koneckonců podezřívavě a značně kriticky se stavěli i k Baracku Obamovi. Nějakého vůdce přitom dřív nebo později potřebovat budou, i když upřednostňují síťovou politiku.

Osudová chyba demokratů

Největším problémem demokratů je každopádně ztráta kontaktu s realitou. Tradiční voliči - studenti, mladá střední třída, zkrátka "obyčejní lidé" - stočili prudce doleva a najednou nejsou ochotni přistupovat na kompromisy. Demokratická strana na změny nedokázala včas zareagovat a zůstala u "politiky identity", což se tentokrát ukázalo jako chyba.

Donedávna demokratům stačilo spoléhat na mobilizaci částí společnosti – žen, Afroameričanů, mladých měšťáků, gayů nebo ekologických aktivistů, tentokrát ale za svou fixaci na politiku identity draze zaplatili. Otázka blahobytu jednoznačně převážila nad ostatními tématy. Američany v tuto chvíli trápí spíš ekonomická stagnace a prohlubující se propast mezi chudnoucí částí populace a nejbohatší elitou, než rasové či genderové problémy, které ještě nedávno dominovaly jakýmkoli volbám v USA.

Trumpovo vítězství symbolizuje návrat (bílé) pracující třídy z chudnoucího amerického venkova, odstrčené dlouho na okraj zájmu, zpět do centra politického dění. Volby by se s trochou nadsázky daly označit za povstání lidu proti elitám.

Výsledek voleb je de facto jen vyústěním dlouhodobé frustrace společnosti, důsledkem ztráty důvěry Američanů v zavedený systém. Naději předtím vkládali do Obamy, mladého Afroameričana, který však nakonec vytouženou změnu nepřinesl. Američané proto tentokrát sáhli po jiném, radikálnějším řešení.

Za zklamáním z tradiční politiky přitom nestojí jen peníze a úbytek práce pro lidi se středním a základním vzděláním, ale i vleklá vládní krize, kterou uznávaný americký politolog Francis Fukuyama nazval "vetokracií". Amerika se svým rozhádaným bipartijním systémem skončila ve slepé uličce, kdy bylo jednodušší "bránit vládě v práci, než ji nechat konat ve prospěch všech".   

Už jen samotné označení "politik" chytlo v poslední době pachuť nadávky. Společnost přestala vnímat profesionální politiky jako své volené zástupce, kteří mají hájit její zájmy. V očích voličů se změnili v pochybné existence, které utrácejí veřejné peníze a pracují ve prospěch tloustnoucích bankéřů a majitelů obřích korporací.

Opuštěný pracující lid

Paradoxní pochopitelně je, že si chudnoucí Američané zvolili za spasitele magnáta, který mimo jiné sliboval voličům zrušení zdravotní reformy známé jako Obamacare a snížení daní – na to první doplatí právě chudší část populace, z toho druhého budou těžit především bohatí. Sliby vrátit Američanům jejich práci, o níž je připravila levná "náplava" z Mexika a chamtivá Čína, kam se přesunula americká výroba, jsou pak vyloženě plané. Jednak to v podstatě ani není možné splnit, Trump by musel přijít na způsob, jak zastavit globalizaci, ekonomická liberalizace jako taková navíc za současnou situaci nemůže. 

Vedení země problémy "rozhněvaného bílého muže" zkrátka neřešilo a v podstatě ponechalo pracující třídu přicházející o práci na pospas osudu. Vláda sice rozjela na federální úrovni na pět desítek rekvalifikačních programů (a nespočet na úrovni jednotlivých států), ty ale nedokázaly přesunout velké množství nekvalifikovaných pracovníků na kvalifikované pozice. 

"Částečně za to mohla špatná implementace (programů, pozn. red.), ale také chybný koncept. Není totiž jasné, jaká rekvalifikace by mohla proměnit 55letého montážního dělníka v programátora nebo webdesignera," upozorňuje Fukuyama na stránkách magazínu Foreign Affairs. 

Američané tak trochu doplatili na svůj kult úspěchu. Trumpovi, který rád zdůrazňuje, že si své impérium vybudoval vlastnoručně v potu a krvi, se totiž podařilo přesvědčit voliče, že zemi stačí řídit jako firmu a všechno bude v pohodě. Profesionální politici nejsou potřeba, svěřte se do šikovných podnikatelských ruček a bude líp. Nezní vám to povědomě?

Politika jako zábavní průmysl

Vítězství Trumpa je v každém případě vítězstvím demokracie, ať už je vám nový americký prezident sympatický, nebo ne. To je také (pro někoho možná jediný) světlý bod těchto prezidentských voleb. Trumpův triumf je však zároveň vítězstvím negativismu, který se neobejde bez důsledků, i kdyby se republikánům nakonec podařilo Trumpa zkrotit a pětačtyřicátá hlava Spojených států přece jen splnila slib, že bude prezidentem všech, tedy i demokratů.  

Trumpova taktika byla příliš jednoduchá a příliš účinná na to, aby ji v budoucnu nepoužili další zájemci o vstup do vysoké politiky, ať už jim půjde o Kongres nebo třeba guvernérské křeslo. Není proto vyloučené, že americkou politiku čeká definitivní přerod v zábavní průmysl.

Na výsledku voleb ovšem není zajímavé ani tak to, že nakonec přece jen zvítězil populismus, jako spíš to, že se tak stalo až nyní, jak připomíná Fukuyama. Nezbývá než doufat, že systém v USA je natolik pevně ukotvený, že ho nesmete ani populistické tornádo. Bez obnovení důvěry v profesionální politiku to ale nepůjde, což bude pro demokraty i republikány za stávající situace hodně tvrdý oříšek. 

Politické zemětřesení ale neprožívají Spojené státy zdaleka poprvé. Podobně masivní otřesy zažily i v 50. a 60. letech, i když tehdy šlo fakticky o něco jiného. Celkem příznačné je srovnání současné situace s rokem 1968, kdy se o Bílý dům ucházel muž, který podobě jako Trump tvrdil, že je hlasem mlčící většiny. Jmenoval se Richard Nixon a volby vyhrál. Jeho vládu Amerika přežila, snad přežije i Trumpa. 

Tagy: zahraničí Spojené státy americký prezident americká politika americké prezidentské volby 2016

Zdroje: Vlastní,Foreign Affairs