Potopené město nebylo mýtus? Archeologové našli šokující důkaz pod mořem

Francouzský pobřežní šelf u Bretaně se v posledních letech mění v jedno z nejzajímavějších archeologických nalezišť Evropy. Pod hladinou Atlantiku se zde skrývají kamenné stavby, které svou velikostí, stářím i technickým provedením zpochybňují zažité představy o schopnostech pravěkých lovců a sběračů. Objev masivní podmořské zdi u ostrova Île de Sein otevírá nejen nové otázky o organizaci dávných společností, ale i o původu legend, které se v Bretani vyprávějí po staletí.

Kamenná stavba z doby, kdy moře bylo dál

Příběh objevu začal u geologa Yvese Fouqueta, který analyzoval detailní mapy mořského dna vytvořené pomocí moderních radarových a LiDARových technologií. Na první pohled ho zaujala přímá, téměř 120 metrů dlouhá linie, která uzavírala podmořské údolí u ostrova Sein. Z geologického hlediska šlo o anomálii, která nedávala smysl. Teprve následné archeologické průzkumy potvrdily, že se dívá na dílo lidských rukou.

Zeď vznikla zhruba mezi lety 5800 a 5300 př. n. l., tedy před více než sedmi tisíci lety. V průměru je široká kolem 20 metrů, vysoká asi dva metry a její základ tvoří masivní žulové bloky. Z jejího vrcholu vystupují desítky vztyčených kamenných desek a monolitů, uspořádaných do dvou rovnoběžných linií. Celková hmotnost konstrukce se odhaduje na zhruba 3300 tun, což jasně naznačuje, že na její stavbě musela spolupracovat početná a dobře organizovaná komunita.

zdroj: Profimedia.cz

Archeologové se domnívají, že stavba mohla sloužit jako rybí past využívaná při odlivu, případně jako ochranná hráz proti postupně stoupající hladině moře. V době svého vzniku se totiž nacházela na souši, mezi liniemi přílivu a odlivu. Moře bylo tehdy o několik metrů níž a ostrov Sein měl až čtrnáctkrát větší rozlohu než dnes. Jak se hladina oceánu zvyšovala, obyvatelé byli nuceni oblast opouštět a jejich stavby zůstaly pohlceny vodou.

Zvlášť pozoruhodné je, že monolity použité při stavbě zdi připomínají slavné bretaňské menhiry, ale jsou pravděpodobně starší. To naznačuje, že znalosti o těžbě, opracování a přesunu obrovských kamenů existovaly už u mezolitických lovců a sběračů a mohly se později přenést na neolitické zemědělce.

Potopená minulost a zrození legend

Význam objevu ale nekončí u technických detailů. Vědci upozorňují, že takové stavby mohly sehrát klíčovou roli při vzniku bretaňských legend o potopených městech. Nejznámější z nich je mýtické město Ys, které se mělo nacházet v zátoce Douarnenez jen několik kilometrů od ostrova Sein. Podle pověstí bylo pohlceno mořem během jediné katastrofické události.

Rychlý vzestup hladiny moře na konci doby ledové mohl skutečně donutit celé komunity opustit svá obydlí, rybářské pasti i ochranné stavby. Taková zkušenost musela zanechat hlubokou stopu v kolektivní paměti lidí a mohla se po generace předávat ústně, postupně proměňovaná v mýtus. Archeologové poukazují na to, že ústní tradice mohou uchovávat reálné události po tisíce let, byť v symbolické nebo zkreslené podobě.

Podobné souvislosti naznačují i další nedávné objevy. V roce 2024 byla například u baltského pobřeží Německa nalezena deset tisíc let stará kamenná zeď v hloubce přes dvacet metrů. Táhne se více než půl kilometru a pravděpodobně sloužila lovcům doby kamenné k nahánění sobů. Mohlo by jít o nejstarší známou lidskou megastrukturu v Evropě a další důkaz, že pravěké společnosti byly schopny plánovat a realizovat rozsáhlé projekty.

Objev u Bretaně tak zapadá do širšího obrazu Evropy, jejíž pobřeží skrývá zatopené kapitoly lidských dějin. Pod hladinou moře se možná nachází další stavby, osady i krajiny, které byly kdysi centry života. Každý nový nález nejen rozšiřuje naše znalosti o pravěku, ale také připomíná, že mýty a legendy mohou být odrazem skutečných událostí, jež změnily svět dávno před vznikem psané historie.