Islámský stát přiznal už koncem června porážku tím, že vyhodili do povětří mešitu An-Núrí. Právě odtud vůdce IS abú Bakr Bagdádí vyhlásil před třemi lety chalífát, který si nárokoval náboženskou autoritu nad všemi muslimy na světě a usiloval o vládu nad územím obývaným muslimy. Po dobytí Mosulu iráckou armádou přiznal IS i smrt Bagdádího alias chalífy Ibráhíma, kterého při náletu zřejmě už v polovině června zabilo ruské letectvo.

Severoirácký Mosul je osvobozen a další hlavní bašta IS, syrská Rakka, už dlouho nevydrží odolávat vojenskému tlaku. Území, které má IS v Iráku pod kontrolou, se stále zmenšuje. Podle odhadů z dubna ovládal na 30 000 čtverečních kilometrů, což bylo asi sedm procent plochy Iráku (dříve měl pod kontrolou 40 procent). Stále více území ztrácí IS i v Sýrii.

Jako u bin Ládina

Dá se vůbec IS vojensky porazit? V podstatě ne. Nepodařilo se to ani u Al-Káidy, jejíž odnoží IS původně byl. A to se za Baracka Obamy podařilo zlikvidovat řadu vysokých velitelů Al-Káidy a na její pozice se vytrvale útočilo bezpilotními letouny. Logistice a financování to přitom prakticky neuškodilo. Podle některých zdrojů už nyní IS posílá své bojovníky zpátky do měst, kde utrpěl porážku a kde mají za úkol zakládat spící buňky. V atentátech mají pokračovat i v Evropě.

Oslavy dobytí Mosulu a smrti Bagdádího nutně vyvolávají vzpomínky na květen 2011, kdy Západ stejně oslavoval zastřelení nejhledanějšího teroristy a šéfa Al-Káidy Usámy bin Ládina. Pak se ovšem ukázalo, že jeho smrtí pouze ztratil islamistický teror svou známou tvář a západní politika svůj terč.

Vždyť ono bylo náramně pohodlné povýšit dopadení bin Ládina na nejvyšší cíl boje proti terorismu a namluvit si, že Al-Káida je klasická organizace, kterou prostě oslabíme tím, že jí usekneme hlavu. Už tehdy se ukázalo, že šlo o více než naivní představu. Západ se místo konzistentní politiky nechal strhnout emocemi a omezil se na čistou symboliku. Usvědčil se tak z totální neznalosti, jak zacházet s islamistickým terorismem, jeho příčinami a jím inspirovaným terorismem na Západě. To znovu prokázal v době arabského jara, kdy nadšeně oslavoval zhroucení starých režimů, aniž mu docházelo, co to nutně způsobí. Smrt bin Ládina a konec arabských diktatur pokládal za novou naději, že se všechno obrátí k lepšímu. Opak byl pravdou. Al-Káida sice opravdu přišla o postavení hlavní globální islamistické síly, objevil se ale IS, který bývá označován za největší nestátní teroristickou organizací v historii lidstva.

IS je jen epizodou rozsáhlé krize

Ve finále tak porážka IS neznamená nic jiného, než že končí jedna etapa krize – nikoliv krize samotná. A jelikož vzestup IS krizi nezpůsobil, nemůže ani jeho pád znamenat její konec. Mezinárodní společenství si musí uvědomit, že nejde o regionální problém a že ono samo k němu výrazným způsobem přispělo a přispívá.

Příčinou krize je totiž v první řadě postupný rozklad arabských států, které jako zástupné síly měly v době studené války strategický význam a které jejich příslušní spojenci pomáhali budovat a stabilizovat. S koncem konfrontace mezi Východem a Západem začaly tyto státy upadat – politicky a částečně i hospodářsky.

Nelidský a násilný fenomén jako Islámský stát samozřejmě nemohl vzniknout a získat takovou moc jen tak sám od sebe. Rozšířit se mohl hlavně proto, že oblast byla už předtím celkově značně narušená. Vždyť před invazí do Iráku v čele s USA tu žádná významnější islamistická seskupení neexistovala. Prostor pro to se vytvořil až faktickým zničením iráckého státu.

Islámský stát jako odnož Al-Káidy toto mocenské vakuum vyplnil. Arabské jaro, které svrhlo staré režimy, pak umožnilo teroristům, aby rychle získali široký vliv. Na výraznější roli v oblasti si kromě toho dělal zálusk i Západ, Rusko, Írán, Saúdská Arábie nebo Turecko. V rámci prosazování vlastních zájmů tu podporovaly nejrůznější místní mocenské skupiny, což předem prakticky zhatilo šance demokratických sil.

Bezhlavá politika Západu jako hlavní příčina nástupu džihádistů

Bezhlavá blízkovýchodní politika Západu vedla k tomu, že vyzbrojil četné obskurní, tak zvané "umírněné" opoziční skupiny k boji proti syrskému diktátorovi Bašáru Asadovi. To v praxi znamenalo, že se zbraně dostaly pohodlně a bez námahy do rukou islamistickým teroristům. Ti pak rychle začali dále rozšiřovat oblast svého vlivu, protože jim v tom skoro nic nebránilo. Rusko se totiž zpočátku drželo hodně zpátky a Turecko se (jak také jinak) zaměřilo téměř výhradně na boj proti Kurdům, kteří přitom byli nejsilnějšími regionálními odpůrci Asada a Islámského státu.

Teroristické milice tedy jen využily mocenského vakua v Iráku a ve válkou zmítané Sýrii. Získaly kontrolu nad územím včetně lukrativních ropných rafinérií. Islámský stát přitom žádná území cizích států "nedobyl" – spadla mu do klína více či méně bez boje.

Místní lidé byli navíc zpočátku spíše na straně rebelů, protože si od nich slibovali bezpečí a obnovu zničené infrastruktury. Namísto toho se dočkali pravého opaku. IS začal města vykořisťovat a obyvatelstvo terorizovat, zavedl přísnou interpretací islámu a práva šaría, následovaly sexuální útoky na ženy a dívky, využívání lidských štítů, popravy civilistů, zveřejňování neblaze proslulých drastických videí se zabíjením rukojmích a zajatců nebo ničení neislámských kulturních památek.

Porážkou IS nekončí teror ani na Blízkém východě, ani na Západě

Po porážce IS sice bojující mezinárodní síly (výrazu "spojenci" se raději vyhněme) naoko ztratí svého společného nepřítele, o to víc ale možná vyplují na povrch skryté neshody mezi nimi. Ukáže se, jaká je skutečná podstata konfliktu a kdo proti komu tu vlastně ve skutečnosti bojuje.

Pád IS samozřejmě neznamená ani konec terorismu na Západě. I když se organizace vždy koukala honem přihlásit skoro ke každému útoku, bylo by naivní se domnívat, že za nimi skutečně stála a že evropští atentátníci ke svým činům nutně potřebovali, aby je někdo řídil z Blízkého východu. IS byl vlastně tak trochu něčím na způsob franšízingu: Odvolávat se na něj bylo zárukou maximální mediální pozornosti.

Pocit odcizení mladých muslimů na Západě potrvá i nadále a zajistí přísun dalších a dalších "amatérských" teroristů. Přitažlivost idejí IS, stejně jako předtím Al-Káidy, totiž nesouvisí ani tak se situací na Blízkém východě, jako spíše s postojem západní společnosti a se ztrátou perspektivy. Právě kvůli tom se přistěhovalci nebo muslimští studenti stávají nihilistickými časovanými pumami. Porážka islámského státu proto neznamená konec terorismu, ale spíše jakýsi nový začátek.

Co je příčinou terorismu?

Terorismus zpravidla nastupuje ve chvíli, kdy se skupiny, které nejsou u moci, snaží bojovat proti tomu, co vnímají jako nespravedlnost a útlak. Výsledkem je tak zvaná "asymetrická válka" mezi státními a nestátními subjekty, kdy druhé jmenované porušují mezinárodní normy konfliktu tím, že své útoky například zaměřují na civilisty. Mediální pozornosti pak využívají k prezentaci své ideologie a šíření strachu mezi obyvatelstvem.

Jako prostředek k dosažení politického nebo náboženského cíle přitom bývá terorismus obecně neúčinný. Z analýzy téměř pěti stovek teroristických kampaní za posledních více než 40 let vyplývá, že 94 procent z nich deklarovaného cíle nedosáhlo. Teroristické kampaně se leckdy zdají být nekonečné, skončí ale pokaždé. A i když někdy dosáhnou počátečního úspěchu, nikdy nebývá trvalý a nutně následuje pád. To nakonec po letech zažil Hizballáh v jižním Libanonu nebo Tamilští tygři na Srí Lance.

Vstanou noví bojovníci?

Z tohoto pohledu je tedy pád Islámského státu vlastně naprosto logický, konec teroru ale nikoliv. Jako se i v minulosti měnily cíle IS, mohou se měnit znovu. Když například džihádisté začali ztrácet území, prostě jen změnili svou strategii od budování chalífátu k atentátům osamělých vlků nebo malých skupin.

Důvodem k obavě je i to, že extremistická ideologie IS nachází odezvu u mladších generací. V jeho řadách válčily v Iráku a Sýrii tisíce bojovníků. Přesný počet nikdo nezná, odhady se ale pohybují od několika tisíců až po čtvrt milionu. Obecně jsou tito bojovníci poměrně mladí, ideologie tedy nezmizí z jejich hlav po několik dalších desetiletí. Navíc vyrůstali v oblastech, kde se války chápou jako něco normálního a kde se západní intervence nutně musela podepsat na jejich psychice a nenávisti. Už bin Ládin přece prohlásil, že hlavním důvodem jeho nenávisti vůči USA byla zahraniční vojenská přítomnost v Saúdské Arábii a americké sankce vůči Iráku, které podle zprávy UNICEF z roku 1999 způsobily více než půl milionu dětských úmrtí.

A nesmíme zapomínat na další aspekt, jímž jsou klimatické změny. Ty jednou povedou (mimo jiné i vinou administrativy Donalda Trumpa) k tomu, že na Blízkém východě budou taková vedra, že se pro tamní obyvatelstvo stanou nesnesitelná. Apokalyptické vize, které ukážou prstem na viníky na Západě, pak nejen získají ještě více dobrovolníků, kteří pocítí potřebu se pomstít, ale dají také do pohybu masu lidí, kteří se prostě přijdou "ochladit". Současná uprchlická vlna proti tomu bude legrace.

Dokud se přímo nebude bojovat proti všemu, z čeho terorismus vyrůstá (západní intervence, licoměrnost a dvojí metr euroatlantické politiky, globální klimatické změny, náboženský extremismus), nepomůže samozřejmě ani porážka organizace typu Islámský stát. Jak ukazuje vzestup a pád IS, terorismus je globální fenomén, který svou energii i personál čerpá z celého světa a stojí a padá s politickým neúspěchem velmocí na Západě i Východě. Je pokrytecké se tvářit, že jsme jen nevinné oběti teroru přicházejícího odněkud zvenčí.