V tomto zvláštním kultu najdeme zpracované všechno možné. Od osmdesátkových hollywoodských akčních jízd s namakanými týpky, jako je Arnold Schwarzenegger a Sylvester Stallone, přes legendární hongkongské kung-fu filmy a indický Bollywood, až po místní africkou filmovou produkci, především pak z (v Evropě nepříliš známého) Nollywoodu, tedy nigerijské kinematografie, z níž létají filmy jak na běžícím páse.

Kdo si myslel, že nic nemůže kýčovitostí překonat oficiální filmové plakáty béčkových a déčkových akčňáků z druhé poloviny 20. století, které vznikaly v Evropě a USA, ten se opravdu šeredně mýlí. Ty vedle svých ghanských bratříčků vypadají asi tak nevinně jako bible vedle kamasutry. Ghanské plakáty často obsahují fůru krve, vyhřezlých vnitřností, groteskních zbraní, postav a příšer.

V posledních letech se ghanské filmové plakáty staly velmi populárními především v prostředí internetu. Sociálními sítěmi tak kolují nejrůznější kousky, které vždy dokážou milovníkům pořádného bizáru vykouzlit úsměv na rtech. Rovněž je například na facebooku k nalezení řada stránek a galerií, kde jsou k vidění desítky kusů této koncentrované podívané pro otrlé lidi s hodně černým smyslem pro humor.

V případě ghanských plakátů se ale rozhodně nejedná pouze o povrchní internetovou zábavu. Tato díla jsou mnohdy obdivována i v uměleckých kruzích a mezi sběrateli. Plakáty jsou totiž velmi zajímavou kombinací naivního umění, světové popkultury a africké tradice a folkloru. Existují tak i galerie zaměřené primárně právě na kulturu ghanských filmových plakátů. Tou nejznámější je Deadly Prey Gallery v Chicagu, která vlastní přes sedm stovek originálních děl a nese název podle - v Ghaně velmi oblíbeného - amerického filmu Smrtelná kořist.

Sbírky některých nadšenců pak rovněž kolují po světě na výstavách. Před devíti lety například ghanské plakáty mnichovského sběratele Wolfganga Stäblera zavítaly i do Moravského zemského muzea v Brně pod poetickým názvem "Ďábel, smrt a Schwarzenegger". O ghanském plakátovém umění vyšla v angličtině i dvojice knih Extreme Canvas: Hand-Painted Movie Posters from Ghana a Extreme Canvas 2: The Golden Age of Hand-Painted Movie Posters from Ghana.

Hlavně ať to zaujme!

Ručně malované filmové plakáty se v Ghaně objevily ve druhé polovině 80. let, když se do země postupně dostávaly videopřehrávače a zahraniční filmy, kolem nichž vznikl velký zábavní průmysl s videokluby a pojízdnými kiny. Po Ghaně tak začala ve velkém kočovat auta vybavená televizí, VHS přehrávačem, kazetami a zdrojem elektřiny - pro místa na venkově, kam ještě nezavedli proud.

Tisk byl v té době ještě drahá a nepříliš dostupná záležitost, a tak provozovatelé mobilních kin začali kvůli reklamě najímat místní pouliční umělce, kteří dříve malovali především reklamní plakáty pro obchody a podobně. První ghanské filmové plakáty tak byly na světě.

Účelem bylo pochopitelně co nejvíce zaujmout a nalákat diváky do videoklubů. Plakáty tak byly od počátku pořádně barevné a šokující, a to i za cenu toho, že se na nich objeví něco, co ve filmu vůbec není. Navíc díla často vznikala, aniž by autor film viděl. K dispozici měl většinou jen obrázky na přebalu videokazety.

Plakát k filmu Predator | zdroj: Profimedia

Existuje tak slušná řada plakátů k u nás dobře známým filmům, která je díky tomu, že ukazuje naprosto smyšlené scény, pořádně úsměvná. Například ghanský plakát k legendárnímu Predátorovi se Schwarzeneggerem zobrazuje monstrum unášející úplně nahou ženu. Ghanská upoutávka ke komedii Mrs. Doubtfire - Táta v sukni zase zachycuje Robina Williamse, jak propichuje člověku hlavu koštětem skrz naskrz a kolem cáká krev.

U některých plakátů může mít pak člověk dokonce pocit, že autor neviděl ani zmíněný přebal VHS a zadavatel mu pouze řekl název a zevrubně mu popsal, o čem snímek je. Takto působí například ghanský plakát k Jurskému parku, kde stojí podivně baňatý dinosaurus a vedle něj je člověk, který vypadá, jako by hrál golf.

Od laciné reklamy k umění

Ghanské poutače se tradičně malují převážně na staré sešité pytle od mouky. Na některých kouscích tak dokonce prosvítají i původní nápisy a údaje o hmotnosti. Řada děl je navíc anonymních, podle odhadů během zlaté éry ghanských mobilních kin v 80. a 90. letech působilo na poli filmových plakátů více než pětasedmdesát kreslířů. Někteří jsou stále aktivní a mezi sběrateli dobře známí, jen situace kolem plakátů už je poněkud jiná.

Během nultých let v Ghaně opadl zájem o mobilní kina a videokluby, rovněž tisk se stal dostupnějším a levnějším. To ale ulítlé ghanské plakáty nezastavilo, jejich groteskního kouzla si totiž stačil všimnout svět, a ten o ně projevil zájem. Ti, kteří u tvorby filmových plakátů zůstali, je tak přestali tvořit jako reklamní poutače, ale přímo jako zboží určené k prodeji nadšencům, případně ve stejném stylu kreslí i na zakázku záměrně šílené a parodické výjevy.

Ač se pochopitelně nejedná o dnes tak ceněné kousky, jakými jsou skutečně původní plakáty, které vznikly v 80. a 90. letech a kočovaly společně s pojízdnými kiny Ghanou. Některé nové, ručně malované plakáty se tak dají na internetu sehnat v přepočtu průměrně za šest tisíc korun.