Československý hudební skladatel Pavel Haas (1899 – 1944) se narodil 21. června 1899 v brněnské rodině židovského původu. Maminka Olga rozená Epsteinová, dcera úředníka paroplavební společnosti, pocházela z ukrajinské Oděsy, otec Zikmund byl obchodníkem s obuví. Tehdejší Brno bylo městem převážně německým, Haasovi se však považovali za rodinu českou, a tak synové, starší Pavel a mladší Hugo (1901 – 1968) navštěvovali kromě německých i školy české, a rovněž oba jazyky museli dle otcova přání ovládat na výbornou.

Snad díky tomu, že k výchově dětí ze střední vrstvy, kam se rodina Haasových řadila, náleželo patřičné hudební vzdělání, probudily se v obou chlapcích umělecké sklony. Hugo tíhl k divadlu, Pavel k hudbě, na což měl vliv i jeho strýc Richard, k němuž jezdili bratři na prázdniny, a kde se poprvé setkává Pavel hlouběji se synagogální hudbou.

Drsný, ale milovaný učitel

Svá studia na brněnském reálném gymnáziu vyměnil za hodiny klavíru, kontrapunktu a harmonie v  hudební škole Besedy brněnské. A komponoval. Úspěšnost svých pokusů si ověřoval v přáteli založeném klavírním kvartetu. Studium hudby, dočasně přerušené válečnými léty a nástupem vojenské služby, obnovil ve školním roce 1917 – 1918.

Na podzim roku 1919 byl přijat do třetího ročníku brněnské konzervatoře, aby během ročníku následujícího přešel na mistrovskou školu vedenou Leošem Janáčkem. Výuka kompozice pod temperamentním Mistrem nebyla ovšem z nejjednodušších ani pro tak nadaného žáka, jakým Haas bezesporu byl, a vzpomínky typu: "Dnes zničil hustými čarami svízelnou práci mladého postrašeného mozku, a příště rozzuřil se vášnivě nad vlastními hieroglyfy" či "Mistr nepochválil téměř nikdy. Buď odsoudil, nebo mlčel" hovoří samy za sebe. Přesto získal mladý student k Janáčkovi silný citový vztah a později také coby jednatel Klubu moravských skladatelů pronesl smuteční řeč na jeho pohřbu.

V červnu 1922 absolvoval Pavel Haas Smyčcovým kvartetem č. 1, op. 3 a získal diplom Janáčkovy mistrovské školy. Nadále však vypomáhal otci v obchodě, dělal korepetitora a soukromě vyučoval či coby hudební referent přispíval do Národních listů a Národních novin. A samozřejmě komponoval.

Hledání vlastního stylu

Skladatelský vývoj, kterým mladý hudebník procházel, byl vcelku typickým pro jeho generaci. Přes romantismus, lidový folklor (zde zvláště podporovaný Janáčkem) a avantgardu, nadšení pro jazzovou hudbu a nová média filmu a rozhlasu, došel až k hledání a nalézání vlastního stylu. K raným Haasovým pokusům patří klavírní skladby, písně i symfonie. Zesmutnělé scherzo z dob Janáčkova dohledu, Fata morgana o zklamané lásce pro tenor a klavírní kvintet na slova Rabíndranátha Thákura, Smyčcový kvartet č. 2 Z Opičích hor, inspirovaný pobytem na Českomoravské vysočině (Opičími horami se v lidovém žargonu nazývala Vysočina), Suita pro klavír op. 13, Žalm 29 pro varhany a baryton s ženským sborem a malým orchestrem, a mnoho dalších.

Věnoval se i hudbě divadelní (R.U.R. Karla Čapka, Büchnerův Vojcek či nedochovaná muzika k Černému trubadúrovi) a filmové, tedy působišti svého mladšího bratra. Skládá hudbu pro Fričovy snímky Život je pes (1933) a Mazlíček (1934) s Hugem v hlavní roli, v Kvočně (1937) se pak jeho bratr rovnou chopí režie.

Vrcholem tvorby brněnského rodáka je tragikomická opera s názvem Šarlatán. Haasovým dílem je hudba i české libreto. Románová předloha Doktor Eisenbart o dobrodružném životě cestujícího lazebníka byla vzhledem k německé národnosti autora a tehdejšímu zákazu židovsko-německé spolupráce pozměněna, lokace umístěny do Čech a německý protagonista nahrazen českým "zázračným lékařem" Pustrpalkem.

Neotřelé dílo získalo cenu Smetanovy nadace. Obdoba středověkého Mastičkáře s jeho vzestupy i pády má však i temnější podtón zápasu mezi dobrem a zlem.

Není divu, situace v Československu se pomalu ale jistě měnila v té době k horšímu. Dvakrát odložená premiéra proběhla 2. dubna 1938 v brněnském Zemském divadle, na další jevištní provedení si však jedna z nejzajímavějších českých oper první poloviny 20. století počkala až na festival v irském Wexfordu v roce 1998 (v Praze byl Šarlatán uveden o rok dříve, ovšem pouze koncertně).

Těžká léta okupace a konec v Osvětimi

V době premiéry Šarlatána Pavel Haas už dávno nežil sám a měl strach o svou rodinu. S manželkou Soňou, ošetřující lékařkou vážně nemocné matky bratří Haasových a původně ženou slavného ruského lingvisty Romana Jakobsona, se Pavel seznámil roku 1932. Za tři roky následovala svatba a manželům se narodila dcera Olga, mimochodem pozdější operetní zpěvačka a herečka brněnského Státního divadla.

V Haasově Suitě pro hoboj a klavír z roku 1939 se objevuje motiv Svatováclavského chorálu i Ktož jsú Boží bojovníci coby vyjádření odporu k okupantům a naděje na šťastný konec. Ten se však nekonal. Naposledy zazněla hudba Pavla Haase veřejně v rozhlase 28. ledna 1939.

Rodinu čekaly těžké časy. Marně se Pavel ucházel o místo na nově otevřené konzervatoři v Teheránu, naprázdno vyznívaly snahy o získání vstupních víz do SSSR, USA a Velké Británie. Na podzim téhož roku byla Soně zakázána lékařská praxe a Haase opustili žáci. Převzal výuku zpěvu na židovském gymnáziu, to bylo však zanedlouho zrušeno.

Vzhledem k neexistujícím dokladům o židovském původu Soni Haasové se nabízelo řešení v podobě rozvodu. Bylo záchranou pro ni, dcerku Olgu a synovce Ivana, který zůstal v jejich péči po emigraci bratra Huga a jeho ženy. Pro Pavla znamenalo perzekuci.

Zpočátku mohli manželé bydlet spolu, později se scházeli alespoň potají. Pavel Haas si přišil žlutou hvězdu a 2. prosince 1941 jej deportovali do Terezína. I ve zdejších podmínkách se snažil komponovat. Z mnoha ztracených se dochovaly tři skladby – Al s´fod (Nenaříkej) na hebrejský text pro mužský sbor z roku 1942, Studie pro smyčcový orchestr z roku následujícího, a konečně Čtyři písně na slova čínské poezie (1944). Téhož roku zde zemřel Pavlův otec, kterého do Terezína přivezli nedlouho po synovi.

Do Osvětimi byl Pavel Haas poslán transportem z 16. října 1944. O den později jej čekala smrt v plynové komoře.