Myšlenka výstavby Národního divadla se začala rodit od roku 1844. "Privilej na vystavění, zařízení, vydržování a řízení" samostatného českého divadla byla sice udělena již v dubnu 1845, ovšem až za dalších šest let Sbor pro zřízení českého národního divadla v Praze vydal první veřejné provolání k zahájení sbírek.

Nutno dodat, že nebyly pouze lidové, ale prostředky na stavbu poskytl rovněž panovník a šlechta – Chotkové, Kinští, Schwarzenbergové, Harrachové, Černínové, Nosticové a Kolowrat-Krakovský. Osobní příspěvek Františka Josefa I. čítal pěti tisíc zlatých a po ničivém požáru dalších 13 tisíc.

Pro zakoupení vhodného pozemku přicházelo v úvahu hned několik míst, Národní divadlo tak dnes mohlo stát na Staroměstském, Karlově nebo Václavském náměstí namísto paláce Koruna. Nakonec byl z výnosu prvních sbírek zakoupen pozemek bývalé solnice s krásnou vyhlídkou na hradčanské panorama, jehož lichoběžníkový půdorys a určitá stísněnost však uložily stavitelům budovy nelehkou úlohu.

Doba Bachova absolutismu ovšem počinům tohoto druhu právě nepřála, a tak došlo nejprve k výstavbě divadla prozatímního v zadní části pozemku. Pojmenováno bylo - jak jinak -  Prozatímním, a jeho budova byla později zakomponována do Národního divadla.

Základních kamenů není nikdy dost

A základní kámen? Nakonec nebyl jeden, ale rovnou několik. Původní představa o jediném kousku, pokud možno z Řípu, doznala změny, všechny kraje totiž chtěly přispět kamenem vlastním. Do Prahy byly sváženy postupně a každému z nich bylo přiděleno pořadové číslo.

Jako zcela první dorazil už 5. května kámen z Radhoště, obdržel tedy jedničku. Favorit z Řípu, doprovázený velkými manifestacemi, byl přivezen jako druhý na slavnostně vyzdobeném voze s nápisem "Na Řípu Čech svůj život vzal, na Bílé Hoře dokonal, v matičce Praze teď znovu vstal".

Paradoxně tím hlavním, na který poklepalo čtyřiadvacet známých českých osobností, se stal balvan z lomu Kaménka u Louňovic (kamenolom patřil Gabrielu Žižkovi, členovi sboru pro zřízení Národního divadla, který vhodný kámen věnoval). Řipský čedič se totiž ukázal být příliš tvrdým jak pro urychlené opracování, tak k vytesání otvoru pro kovovou skříňku, do níž byla vložena zakládací listina, dobové mince a tiskoviny plus tři kamenné úlomky, památka na věznění Mistra Jana Husa v Kostnici.

Další kameny dodal Vyšehrad, Žižkov, Zlatý kůň u Koněprus, Blaník, Hostýn, Svatobor u Sušice, Doudleby, Boubín a Čerchov, Trocnov, Prácheň u Horažďovic, Lipník, Buchlov a Helfštýn, Záhlinice na Moravě, Branka na Dobeníně u Náchoda a Podlažice u Chrasti.

Z Plavského mohylníku, ale i z Chicaga

V základech se rovněž ocitlo pouzdro s hlínou z jihočeského Plavského mohylníku, prehistorického mohylového pohřebiště, a z Podivína dorazila cihla uhnětená z hlíny a vody z pramene, u něhož křtil sv. Cyril. Ten měl ostatně spolu s bratrem sv. Metodějem křtít Slovany i vodou z hostýnské studánky, jejíž plný soudek je prý v podzemí Národního divadla rovněž zazděn.

Ačkoliv nebyl navzdory několika rekonstrukcím dodnes objeven, zřejmě se kdesi v podzemí opravdu skrývá – i on totiž obdržel vlastní evidenční číslo 21.

K základním kamenům se navíc pojí nejedna legenda, třeba jak se při lámání horniny na Blaníku propadl kamenický mistr do hluboké průrvy, a v nitru hory se setkal s blanickými rytíři.

Některé kameny doputovaly se značným zpožděním, třeba bílý mramor od krajanů z Chicaga s nápisem "Co krev pojí, moře nerozdvojí" dorazil teprve po roce. Poněkud kuriózně byly některé odmítnuty, to aby prý nepřipomínaly neblahé události našich národních dějin. Například příspěvek z Přibyslavi nebyl přijat, neboť šlo o místo, kde zemřel Jan Žižka. Těžko říci, co tomu nebozí Přibyslavští říkali!

Regata a alegorické vozy

Velké oslavy začaly již v předvečer památného dne velkou regatou lodí na Vltavě, jakousi obdobou svatojánských Navalis – však také svátek nejznámějšího českého patrona sv. Jana Nepomuckého byl slaven stejného dne jako položení kamenů, čehož vlastenečtí organizátoři šikovně využili pro zvýšení počtu návštěvníků své akce. 

Už od rána 16. května korzovaly po pražských ulicích davy lidí (odhadem sto až sto padesát tisíc). Sváteční průvod včetně alegorických vozů a jezdců v čele s Hanáky v krojích, mířící od karlínské Invalidovny směrem k vltavskému nábřeží, vytvářel opravdu pestrou podívanou. Takto například popisuje dobový tisk pražské řezníky:

"V čele jel hlasatel v zeleném hedvábném šatě, sepjatém červeným šatem, za ním vedl jiný jezdec s červeným hedvábným kabátcem a slovanskou šerpou dvacet statečných chasníků v bílých kazajkách a zástěrách s černými spodky do bot, zelenými čapkami s českým lvem a lesklými širočinami na ramenou. Následovalo šest panošů v kroji čtrnáctého věku, dva nesli těžký, řezníkům pražským od Jana Lucemburského darovaný klíč, dva prastarou knihu práv a výsad řeznických. Statečný rytíř na koni vedeném dvěma panoši nesl v ruce prapor, pod nímž bojovali řezníci proti Švédům."

Úvodní řeč pronesl politik, novinář a poslanec Karel Sladkovský, jehož obsáhlý projev se nesl v duchu tehdejšího květnatého stylu: "…Aj ty předrahá máti naše Praho, jak blažeností zářícím okem pohlížíš na bezčetné zástupy lidu nesčíslného, jenž v nepřehledném průvodu slavnostním jeví se dnes před tebou! I neklame tě cit blaženosti mateřské! Ano, jsou to všickni vlastní tvoji synové i dcery, jenž byťsi v nejkrajnější konce širých vlastí našich rozptýleni, v duchu vždy věrně hlásili se k tobě…". Jen původních "sedmero skal" musel vzhledem navýšení počtu základních kamenů pohotově přehodnotit.

Klepali politici, stavitelé, umělci i stavitelé

První poklep se slovy: "Ve jménu národa v Čechách i na Moravě jednotného požehnejž pán Bůh dílu svatyně této, na které národu českému zjevovati a před oči stavěti se má všeliká mravní pravda i krása" provedl František Palacký, následoval František Ladislav Rieger spolu s dalšími politickými a spolkovými osobnostmi Čech a Moravy. Za vědu vystoupil Jan Evangelista Purkyně, za budovatele divadla Josef Zítek se stavitelem Antonínem Havlem, hudbu zastupoval Bedřich Smetana.

A nezůstalo při poklepech – následnou "prostonárodní slavnost" na Letné si vesele užíval lid obecný, zatímco národní elity se odebraly na banket, aby svlažily hrdla přípitky na jednotu slovanských národů. Slavnostní večer zakončila premiéra Dalibora Bedřicha Smetany v Prozatímním divadle.

Místnost se základními kameny, ležící šest metrů pod úrovní řeky Vltavy, může zvídavý návštěvník Národního divadla navštívit dodnes.