Nejednotná opozice se však není schopná dohodnout na společném postupu – a vláda dost možná rozhovory využívá jen jako kouřovou clonu pro odvedení pozornosti od dalšího utužování režimu.

Vzhledem k napjaté atmosféře v rozdělené zemi probíhalo nedělní jednání mezi vládou a opozicí překvapivě korektně – mimo jiné jistě i proto, že se jich zúčastnil zástupce Vatikánu, arcibiskup Claudio Maria Celli, a bývalé hlavy států tří iberoamerických zemí (Španělsko, Dominikánská republika a Panama).

"Při hledání celonárodní shody neexistuje žádná alternativa k dialogu," prohlásil smířlivě prezident Maduro, aby vzápětí v přímém přenosu venezuelské televize potřásl ruce členům opoziční delegace.

Vstřícná gesta však nic nezměnila na faktu, že "předběžné rozhovory" nepřinesly víc než příslib dalšího jednání a určení čtyř tématických okruhů, jichž by se tato jednání měla týkat: respektování ústavního pořádku, lidská práva, ekonomická krize a volební kalendář. Vidinu kompromisu navíc kalí postoj radikální části opozice reprezentované uvězněným Leopoldem Lópezem, jehož strana Vůle lidu se jakýchkoli schůzek s představiteli režimu odmítá účastnit.

Papež zasahuje a není to poprvé

Zahájení rozhovorů, o něž dosud znepřátelené strany nejevily zájem, se uskutečnilo po náhlém vstupu papeže Františka do venezuelské krize. V pondělí se nečekaně sešel s Nicolásem Madurem a v navazujícím prohlášení prezidenta vyzval, aby se "s odvahou vydal na cestu upřímného a konstruktivního dialogu" a "zmírnil především utrpení těch nejchudších".

Františkovým zvláštním vyslancem na řešení krize se stal papežský nuncius v Buenos Aires, kardinál Emil Paul Tscherrig, který vzápětí odletěl do Venezuely a začal Františkovým jménem přesvědčovat opoziční lídry z tzv. Kulatého stolu demokratické jednoty (MUD) k setkání s prezidentem Madurem.

Čtyři nejdůležitější strany sdružené v koalici MUD na toto jednání nakonec váhavě kývly. Stalo se tak teprve po několikeré změně názorů sdružených partají, z nichž celkem 15 ještě v sobotu vydalo společné prohlášení, že podmínky pro započetí dialogu nebyly splněny.

Není to poprvé, co se papež František rozhodl osobně zasáhnout do palčivých problémů týkajících se domovské Latinské Ameriky; v minulosti zprostředkoval třeba znovunavázání vztahů mezi Spojenými státy a Kubou a velmi se angažuje ve věci dosažení míru mezi vládou a marxistickými povstalci z FARC v Kolumbii.

Nejhorší krize v dějinách

Venezuela už delší dobu přitahuje pozornost celého regionu kvůli historicky vůbec nejhorší recesi, která se projevuje mimo jiné nedostatkem jídla a postupující epidemii malárie. Definitivním podnětem pro papežův vstup do hry však zřejmě byla bezprostřední hrozba krvavého střetu mezi vládou a opozicí a dost možná i vypuknutí plnohodnotného občanského konfliktu.

Volební komise totiž 20. října de facto shodila ze stolu sbírání podpisů za vyvolání referenda o odvolání Nicoláse Madura – toho referenda, s nímž si nespokojená většina Venezuelanů spojovala možnost prezidentova odstranění demokratickými prostředky.

Komise se formálně odvolala na velké množství falešných podpisů, nicméně není žádným tajemstvím, že je pevně pod kontrolou venezuelské vlády. Toto rozhodnutí, spolu s chováním rovněž prorežimního Nejvyššího soudu, který systematicky zlikvidoval všechny zákony přijaté opozicí kontrolovaným parlamentem, vyhnalo obyvatele Venezuely do ulic.

První velké protesty se uskutečnily už v sobotu 22. října, stotisícové davy v hlavním město Caracasu a menší shromáždění ve všech důležitých městech pak zemi ochromily minulou středu. V čele demonstrantů oděných symbolicky do bílé barvy stanuli nejen politici z MUD, ale i manželky režimem zadržovaných politických vězňů, Liliana Tintoriová a Patricia Gutierrezová. Odpor proti Madurovi vyvrcholil celonárodní dvanáctihodinovou stávkou.

Odpověď násilím

Vláda na středeční demonstrace na několika místech odpověděla násilně – například v Méridě bylo zraněno 73 lidí a po celé zemi došlo k zatčení stovky demonstrantů. Stávkující zastrašovala veřejnými prohlášeními, že nechá obsadit a znárodnit každý podnik, který by se opovážil zavřít. Před většími obchody byli rozmístěni vojáci, připravení dle potřeby jejich otevření vynutit.

Hlouček Madurových příznivců také záhadným způsobem vtrhl do parlamentu – stráž zodpovědná za ochranu budovy se v příhodnou dobu vytratila – kde slovně i fyzicky napadl opoziční poslance. Několik z nich bylo zraněno po útoku pěstmi či židlemi vyhazovanými z galerie sněmovny.

V nastálé situace může být papež František dost možná jediný člověk, kdo by mohl vzniklé vášně uklidnit. K ničemu dosud nevedl ani stupňující se nátlak okolních států, které Venezuelu naposledy znovu probíraly na víkendovém Iberoamerickém summitu.

V drtivě katolické Venezuele se papež těší obrovské mravní autority a respekt k němu chovají vládní i opoziční představitelé, jak o tom ostatně svědčí jejich vstřícné reakce na papežovo angažmá.

Bezútěšné vyhlídky

Problémem ale je, že na mírové řešení může být příliš pozdě. Opozice se štěpí na otázce dalšího postupu a po předchozích zkušenostech trpí až paranoidní nedůvěru vůči jakémukoli vstřícnému kroku ze strany prezidenta Madura. Ostatně vzájemné důvěře nenapomáhá, že většině dosud neuvězněných lídrů opozičních stran bylo minulý týden zakázáno vycestovat.

Radikálnější oponenti režimu už jsou ve vězení dávno a jejich amnestii schválenou parlamentem zablokoval Nejvyšší soud. Není vyloučeno, že Maduro se svou deklarovanou připraveností k dialogu snaží jen vylepšit si momentální pozici, přeskupit síly a pak proti svým protivníkům tvrdě zaútočit.

Za těchto okolností bude úspěchem papežovy iniciativy i to, pokud se příští naplánovaná schůzka vlády s opozicí vůbec uskuteční. A jestli se na ni podaří dostat alespoň většinu když už ne všechny strany sdružené ve stále křehčí koalici MUD.