Andrej Babiš si sbalil pět švestek a zmizel z financí. Za sebou tam nechal návrh rozpočtu na rok 2018. Po trumpovsku se za něj pochválil. "Je skvělej,“ pravil, když ho na ministerstvu představoval. Co je však skvělého na rozpočtu, který chce zadlužené Čechy zadlužit dalšími padesáti miliardami?

Zatnout sekeru v časech hospodářského růstu je tristní. Tím spíš, když se vláda zadluží za běžné výdaje, nikoli třeba za náklady na odstranění škod po nepředvídatelných katastrofách.

Rozdají, co nemají

Babiš zhusta líčí Bohuslava Sobotku jako nejhoršího ministra financí. Tohle hodnocení už dřív vyslovil kdekdo – a nestojí úplně na vodě.

Důvodem jsou dluhy, které Sobotka dělal (na cizí účet) v letech 2002 až 2006, kdy byl ministrem financí. Do vlády předkládal rozpočty s astronomickými schodky. A to za časů prosperity, kdy výkon ekonomiky rostl ročně až o šest procent. Ve volebním roce 2006 za růstu 6,8 procenta po sobě zanechala vláda Jiřího Paroubka se šéfem financí Sobotkou sekeru 97,6 miliardy korun. Kabinet zvyšoval porodné, mateřskou, přídavky na děti a k tomu vymyslel pastelkovné (příspěvek na školní pomůcky prvňáčků).

Taková rozpočtová politika hraničí se zpronevěrou. A Sobotka byl po zásluze potrestán – povýšil na předsedu sociální demokracie a poté na premiéra.

Jenže mezi Babišem a Sobotkou až tak propastný rozdíl není. Česká ekonomika teď roste o tři procenta ročně a majitel ANO a Agrofertu předložil vládě koncept rozpočtu na příští rok s padesátimiliardovým schodkem. (Lze přitom tušit, že poslanci nebo vláda deficit ještě zvýší – volby jsou za necelých pět měsíců.)

Proč ale padesátimiliardový schodek? Zejména proto, že vláda letos odhlasovala vyšší důchody, vyšší platy státních zaměstnanců i vyšší sociální dávky. Dohromady 54 miliard. O tuto sumu se zvýší státní výdaje. Jistě, můžete si říct – je to báječné, když stát dává. Jenže tyhle peníze navíc vláda nemá. Takže si půjčí a vy je splatíte z daní.

Do vlastní kapsy

Přemýšleli jste někdy o tom, proč politici z koalice ochotně zvyšují platy státních zaměstnanců, byť si na ně vláda nemá? A proč to opozičním politikům až na výjimky nevadí?

Jistě, politici se ucházejí o hlasy voličů, chtějí si je koupit. Jenže nemyslí také na vlastní kapsu? Platy ministrů, poslanců a senátorů jsou přece odvozeny od průměrných mezd státních zaměstnanců – policistů, učitelů, soudců, úředníků, vojáků... Vypočítají se jako jejich násobky.

Z toho vychází jednoduchá závislost: Když stoupají mzdy státních zaměstnanců, stoupají (a mnohem víc) platy politiků zasedajících ve vládě a parlamentu. Pokaždé, když vláda zvyšuje platy státním zaměstnancům, zvyšuje je také početné skupině placených politiků.

Nebylo by snad férovější, kdyby platy politiků byly odvozeny od mezd v podnikatelské sféře?

Úspěch z cizích peněz

Jenže zpět k Babišovu dědictví na financích. Velkouzenář se z odpovědnosti za plánování schodku nevyváže. Pravda, když sociální demokraté přišli do vlády s nápadem zvýšit platy, zpravidla zahartusil: Ne, musíme šetřit. Vzápětí ale zvěstoval: Peníze jsem našel, můžeme (díky mně) přidat!

Peníze ale Babiš nenalézal. Jinak by opakovaně nepředkládal rozpočty se schodky.

Před třemi lety v Otázkách Václava Moravce prohlásil: „Jsem přesvědčen, že v roce 2017 budeme mít vyrovnaný rozpočet, vzhledem k tomu, co máme připravené. K tomu směřujeme. Ale samozřejmě musíme udělat nějaká opatření při výběru daní.“

Opatření (EET) Babiš prosadil. Přesto na rok 2017, ale i na příští rok, naplánoval deficit.

Jistě, můžete namítnout, že Babiš má přeplněno, protože loni (s ročním předstihem) vykouzlil přebytek. Rozpočet skončil v plusu téměř 62 miliard.  Jenže loni jsme získali z rozpočtu Evropské unie bezmála o 80 miliard korun víc, než jsme do rozpočtu odvedli. Bez této částky by byl rozpočet zase v mínusu.

Takže jaký úspěch? A pokud úspěch, tak z cizích peněz, z peněz daňových poplatníků nejbohatších států Evropské unie (zejména Němců). Danke!

Konec zlatých časů

„Já nemám rád Evropskou unii, já jsem pro ni nehlasoval,“ prohlásil Babiš ještě před vstupem do politiky na zemědělské konferenci a přirovnal unii k Sověty řízené Radě vzájemné hospodářské pomoci (RVHP).

Unijní peníze nicméně Babišovy nikdy nepáchly, ať to byly dotace pro jeho firmy, anebo pro Čapí hnízdo (jeho „nejlepší projekt“). Hodily se mu také jako ministrovi financí. Zachraňovaly bilanci rozpočtů, které  sestavoval.

Jak jsou peníze z Bruselu důležité, dokazuje bilance státního rozpočtu z konce letošního května. Rozpočet se na konci tohoto měsíce dostal do schodku 18,7 miliardy korun. Loni touto dobou byl přitom v přebytku 22,4 miliardy. To znamená, že se propadl o 41,1 miliardy. Důvodem je zejména slabší přítok financí recyklovaných přes Brusel. Proti prvním pěti měsícům loňského roku byl nižší o 72 miliard, píše ve zprávě o plnění rozpočtu ministerstvo financí.

Vládu by tato čísla měla upozornit na to, že zlaté dotační časy jednou skončí. A bude to možná dřív, než si leckdo myslí. Dotace jsou závislé na výkonu ekonomiky. Zjednodušeně řečeno, pokud je ekonomika země pod unijním průměrem, víc z rozpočtu dostává, než do něj vkládá. A naopak, když je nad průměrem, víc odvádí.

Česko se přitom přiblíží unijnímu průměru a tento průměr se s odchodem Británie citelně sníží. Stát se už za několik málo let může změnit z čistého příjemce na čistého plátce.

Šéfové vládních stran si s tím hlavu nelámou. Andrej Babiš jakbysmet. Jako ministr financí zemi na tuto situaci nepřipravil.