Saif ul Malúk se případu Asii Bibiové ujal před čtyřmi lety. Negramotná křesťanka odsouzená jako první žena v Pákistánu k trestu smrti za rouhání, seděla tou dobou už čtyři roky ve vězení. Soudy nižších instancí jí opakovaně potvrdily rozsudek smrti, ačkoliv odpočátku tvrdila, že je nevinná.

Poslední šancí na záchranu bylo odvolání k Nejvyššímu soudu. "Odvolala se v roce 2014 a já se rozhodl, že musím té bezbranné ženě pomoct. Nemohla si dovolit dobrého právníka. Stal jsem se její poslední šancí na záchranu před šibenicí. Věnoval jsem přípravě obhajoby hodně práce, chystal jsem ji čtyři roky," vysvětluje Malúk, jak se dostal k případu, který mu zřejmě navždy změní život.

Smrt pro advokáta

Pákistánský Nejvyšší soud nakonec v přelomovém rozsudku uznal, že Asia Bibiová je nevinná. Za normálních okolností mohla být ihned propuštěna na svobodu.

Verdikt soudu v otázce rouhání u mezinárodně sledovaného případu ale vyvolal obrovskou vlnu nevole u konzervativní části pákistánské společnosti. V den vyhlášení verdiktu soudu zablokovaly ulice pákistánských velkých měst tisíce demonstrantů a požadovali smrt nejen pro Bibiovou, ale i pro soudce Nejvyššího soudu a advokáta Saif ul Malúka. Ten se už vůbec nedostal zpět domů.

"Od soudu jsem odjel do budovy Spojených národů v Islámábádu. Odtamtud mě odvezli na francouzskou ambasádu, kde jsem strávil tři dny, než mi přivezli z Láhauru pas a pak mě posadili na letadlo a odvezli do Evropy. Ve stejné košili, v níž jsem přišel k Nejvyššímu soudu. Odjel jsem tak, jak jsem byl, bez věcí, bez rodiny," popisuje dramatické okolnosti útěku z Pákistánu Saif ul Malúk.

Podle vlastních slov nechtěl z rodné země utíkat, jedině až s osvobozenou Bibiovou. Ta ale zatím nedostala do žádné ze západních zemí víza. Sám Malúk získal povolení k dočasnému pobytu v Nizozemsku. Jak ale s hořkostí v hlase dodává, azyl mu zatím žádná z evropských zemí nenabídla.

"Všichni od Spojených států po Austrálii mi říkají, pane, vy jste hrdina křesťanského světa, udělal jste, co by udělal Ježíš. Jste hrdina. A já jim odpovídám, prosím, řekněte mi, hrdinové mají stát u silnice a nebo mají být hoštěni v palácích? A na to už nikdo neodpovídá."

V cizině a bez práce

"Celý svět mluví o tom, kdo přijme Asiu Bibiovou, její rodinu, děti, ale nikdo nemluví o tom, kdo zachrání toho muže, jejího advokáta, který ji spasil před šibenicí. Já stále čekám, že mě nějaká země přijme a doufám, že by to mohla být třeba Česká republika," říká muslimský muž, který dal v sázku svůj život kvůli záchraně křesťanské negramotné ženy.

V Pákistánu je stále pod policejní ochranou jeho manželka, univerzitní profesorka matematiky a také jeho dvanáctiletá dcera. Saif ul Malúk doufá, že za ním brzy budou moct přiletět do Nizozemí. Má ale starost, jak rodinu uživí.

"Musel jsem zavřít svou kancelář, musíme opustit krásný dům, ve kterém jsme žili v Láhauru. Tady v Evropě mám sice kontakty, ale žádnou práci, žádné příjmy," strachuje se o svou budoucnost.

Do rodné země se zatím vrátit nemůže. Ačkoliv pákistánská vláda nechala pozatýkat na 5 tisíc lidí, kteří se účastnili rabování a demonstrací proti rozsudku Nejvyššího soudu, a celé vedení islamistické strany, která protesty organizovala obvinila z podpory terorismu a velezrady, v Pákistánu se stále najde hodně radikálně smýšlejících lidí, kteří by mu usilovali o život.

"Je to problém. Radikálové sice tvoří jen velmi malé procento pákistánské společnosti, ale lidé se jich bojí. Bojí se jim postavit," shrnuje svou situaci Saif ul Malúk.

Smrt za rouhání

Otázka rouhání je v islámské zemi velmi choulostivá.

"Pákistán je islámská země, kde lidé respektují islám a Proroka. Bohužel některé mocenské skupiny těchto posvátných pocitů zneužívají. Lidé u moci  zneužívají v Pákistánu náboženství už celá léta. Kdokoliv chce ublížit svým nepřátelům, použije náboženství jako nástroj," popisuje ředitel Radia Mashaal, RFE/RL Mohammad Amin Mudakik, jak citlivá je v jihoasijské zemi otázka rouhání.

Od konce 80.let, kdy se podle obměny zákona rouhání začalo trestat smrtí, zemřelo v Pákistánu 65 lidí, aniž se dostali k soudu.

Stačilo pouhé obvinění z rouhačství a zlynčoval je rozzuřený dav. Ačkoliv zatím za rouhání nebyl v Pákistánu nikdo popraven, na vykonání trestu smrti čeká za rouhání ve vězení 40 odsouzených.

Jediný politik, který se odvážil za posledních 40 let otevřeně mluvit o nutnosti změnit rouhačský zákon, tak, aby nebyl zneužíván jako nástroj osobní msty nebo majetkových sporů, byl paňdžábský guvernér Salmán Tasír.

Krátce nato ho 28 výstřely ze samopalu zabil jeho vlastní osobní strážce, protože radikální klerikové guvernéra za jeho projevy označili jako "člověka, který si zaslouží zemřít".

Stejný ortel nedávno vyřkli i nad Saifem ul Malúkem. "Víte co mě skutečně mrzí?," říká o své nezáviděníhodné situaci, "rodina Asii Bibiové mi dodneška neřekla ani děkuji, nezavolali, neozvali se, ani prosté díky."

Když se ho ptám na plány do budoucna, odpověď zní sice poněkud pateticky, ale zcela odpovídá realitě:

"Nemám místo ani na světě, ani v hrobě, visím ve vzduchoprázdnu. Je to jako když lékař řekne: pacient umírá, modlete se za něj. Nemůžu se vrátit do své vlasti, nepatřím do žádné země, visím v meziprostoru," uzavírá odvážný právník, běženec na útěku.

O azyl podle svých slov zatím nikde nezažádal, nepovažuje se za uprchlíka. Doufá, že jako obhájci lidských práv mu některá z evropských zemí nabídne občanství sama. Zatím podle něj přichází jen plácání po ramenou, konkrétní nabídky nikoliv.

Tereza Engelová pro Ústav nezávislé žurnalistiky