Základem nové pákistánské bezpečnostní strategie jsou především taktické jaderné zbraně s operační vzdáleností i pouhých 60 km.

Jak by v praxi vypadal konflikt za použití nové strategie?

Pákistánská armáda by mohla zbraně použít hned z kraje konfliktu, aby zabránila indické – lépe konvenčně vybavené – armádě vstoupit hlouběji do pákistánského území a tyto zbraně zničit (indická strategická doktrína, která není indickými bezpečnostními špičkami oficiálně potvrzená, nese název "Cold Start").

I na takto "malé napadení" by ale Indie v souladu se svou oficiální bezpečnostní doktrínou zřejmě odpověděla masivním jaderným útokem s nepředstavitelnými škodami.  

Nová pákistánská strategie tak znovu rozvířila debaty o jaderné bezpečnosti v regionu. Účastníci této polemiky by se dali zjednodušeně rozdělit do dvou protichůdných táborů.

Jedni – optimisté – tvrdí, že díky přístupu obou států k ničivým zbraním je zajištěn mír a stabilita v regionu, protože případný konflikt by nakonec skončil katastrofickým vzájemným zničením.

Druzí – pesimisté – naopak argumentují, že šíření jaderných zbraní má v oblasti naopak destabilizující efekt. A to především kvůli organizačním problémům, které mohou vést až k neúspěšnému odstrašení nepřítele. Protože v žáru bitvy je kontrola a řízení použití taktických jaderných zbraní vždy složité.

Indický profesor politických věd Sumit Ganguly z Indiana University připomíná, že dosavadní konflikty mezi Pákistánem a Indií byly klasickými regionálními rozepřemi a ne důsledkem tzv. "nuklearizace", která dokonce zajistila, že napětí mezi oběma státy dál neeskalovalo a podařilo se ho udržet na uzdě.

Naopak profesor Paul Kapur z Centra pro mezinárodní bezpečnost a spolupráci patřící pod Stanford University se proti tomu vymezuje a upozorňuje, že jaderné zbraně dokážou jakýkoli drobný regionální konflikt proměnit v konflikt mezinárodní.

Role Číny: v minulosti, v současnosti, v budoucnosti

Pákistánská cesta k jaderným zbraním by v každém případě byla mnohem náročnější nebýt podpory ze strany Číny, pro níž je pokračování pákistánsko-indického konfliktu strategicky výhodné. Svazuje totiž Indům ruce v jejich úsilí o větší vliv v celé Asii. 

Nedávná návštěva čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Pákistánu navíc otevřela stavidla pro novou čínskou rozvojovou pomoc ve výši 46 miliard dolarů určených na rozvoj pákistánské infrastruktury a energetiky.

Dohoda zároveň předpokládá vytvoření tzv. Čínsko-Pákistánského ekonomického koridoru (CPEC), který povede z přístavu Gwadar v pákistánské provincii Balúčistán do města Kašgar v čínské autonomní oblasti Sin-ťiang.

Gwadar přitom hraje klíčovou roli v čínském programu Nové Hedvábné stezky, neboť právě tam se má v budoucnu střetávat její námořní a suchozemská část. Kromě toho CPEC značně zkrátí cestu, kterou musí ropa a další suroviny urazit po cestě do Číny.

CPEC také Číně zajistí, že se část životně důležitých surovin vyhne kritickému Malackému průlivu, který může být při eskalaci potencionálního konfliktu s Indií uzavřen právě indickým námořnictvem.

Čína tak začíná z Pákistánu pomalu vytlačovat dosud největšího pákistánského spojence – Spojené státy. A vzhledem ke svému stále rostoucímu vlivu i v Afghánistánu, se z Říše středu stává dozorce i nad regionální jadernou bezpečností.

Peking se ve své snaze dosáhnout celosvětové dominance bude snažit dokázat, že má schopnosti udržet na uzdě, jak Indii, tak i Pákistán. Nakonec by tak v budoucnu mohla Čína zaujmout neutrálnější postoj k oběma znesvářeným státům. První vlaštovkou tohoto nového přístupu se stala květnová nabídka Indii ke spolupráci v rámci civilního využití jaderné energie.

Až se bude příště schylovat ke konfliktu mezi Pákistánem a Indií a ve vzduchu už budou cítit jaderné zbraně, role Číny bude mnohem podstatnější než kdykoliv předtím. Dosud složitě vyvažované váhy tak získají nové závaží, které je buď nadobro ustálí, nebo vychýlí tak, až samy sebe zničí.