Vypadlý zub už nemusí znamenat vrtání a implantát. Vědci vyvinuli metodu, jak z vlastních buněk vypěstovat nový – živý a plně funkční.

Čichat v roušce vlastní dech není žádný med, zvlášť když si tak nějak pozapomeneme vyčistit zuby. Naštěstí máme zubní kartáčky, od jejichž vynálezu letos uplyne 240 let.

Stát jsem já, prohlašoval o sobě Ludvík XIV. Anebo by možná bylo přesnější 'smrad jsem já'? Králi Slunce se totiž na tehdejší dobu sice dostávalo špičkové lékařské péče, ovšem s hrůznými a nechutnými následky.

Pokud jste šlápli na mořského ježka bosou nohou, seznámili jste se s jeho ostny. Jenže pro tohoto ostnokožce nejsou charakteristické jen bodliny s jedovatou látkou. Má anatomickou zvláštnost, kterou byste u něj patrně nečekali.

Z cizího krev neteče a mrtvému jsou zuby platné… no, jak mrtvému zimník. Proto býval chrup padlých vojáků kdysi ideálním materiálem pro výrobu zubních protéz. Velké dentistické žně nastaly zvlášť po bitvě u Waterloo.

Se zuby je občas potíž. Hafan jménem Loki by mohl vyprávět...

Pololežíte v zubařském křesle. Čelisti držíte nepřirozeně otevřené, aby do nich zubař dobře viděl. Dolní patro vám dráždí odsávačka. K dásni se blíží injekce a po ní bude následovat protivné bzučení zubní vrtačky nebo trhání zubů kleštěmi. Přijde vám taková představa děsivá natolik, že odkládáte návštěvu zubaře, co nejdéle je to možné? Možná jste tento strach zdědili po svých předcích.