Nizozemský parlament v konečném hlasování v horní komoře minulý týden těsnou většinou rozhodl, že ze všech občanů starších 18 let se po smrti automaticky stávají dárci orgánů. Všichni plnoletí Nizozemci, kteří se dosud nezaregistrovali, obdrží v dohledné době dopisy, v nichž budou vyzváni, aby uvedli, zda souhlasí s tím, aby se po smrti stali potenciálními dárci.

Z registru pak budou vyškrtnuti jen ti, kteří dárcovství výslovně odmítnou. Pokud na vzkazy nezareagují, budou do registru zařazeni automaticky – podle pravidla, že mlčení znamená souhlas, Status potenciálního dárce následně mohou ovšem kdykoliv změnit. V případě, že by nějaký orgán byl vybrán k využití, mohou proti tomu vznést námitku příbuzní zemřelého dárce. V současnosti je na seznamu dobrovolných dárců již 40 procent obyvatel země.

Také v Česku se předpokládá, že mrtvý souhlasí

Stejně jako v Nizozemsku i v České republice zákon předpokládá u mrtvého automaticky souhlas s darováním (takzvaný model opt-out). Kdo po smrti orgán darovat nechce, může se nechat zapsat do speciálního registru, kde je jeho nesouhlas evidován. Zapsáno je v něm nyní asi 1500 lidí. I v Česku mohou nesouhlas vyjádřit pozůstalí, loni to bylo deset rodin.

Od roku 2020 se tedy každý Nizozemec musí rozhodnout, zda v případě úmrtí daruje orgány, zda dárcovství odmítne anebo zda rozhodnutí ponechá na třetí osobě. Za zmíněný zákon bojovala dlouhé roky liberální strana Demokraté 66.

Odpůrci legislativy argumentovali tím, že dárcovství orgánů se týká těch nejintimnějších myšlenek člověka, které jsou navíc spojeny s největším obavami – o tělesnou integritu, zdraví a život. Čili jinými slovy: normální člověk nechce onemocnět, přijít o oko, ruku, nohu či jiný orgán - natožpak zemřít. A proto i v případě, že lidé podle různých průzkumů s dárcovstvím většinou souhlasí, málokdo z nich se odhodlá k tomu, aby se dobrovolně zaregistroval.

Důvodů je řada: někteří si raději nechtějí vůbec připouštět myšlenku na vlastní smrt, jiní to považují přímo za rouhání, další toho o celé věci mnoho nevědí a nemají ani chuť to zjišťovat. A nemálo je samozřejmě i těch, kdo se v této souvislosti bojí zneužití. Vzpomeňme například na německý skandál kvůli podvodům s orgány před několika lety. Mimochodem: V Německu je dárcovství orgánů možné jen za přísně regulovaných podmínek, kdy s ním zesnulá osoba musí ještě za života vyslovit souhlas (tak zvaný systém opt-in).

Do rukou to vezmou zákonodárci

Jenže právě proto, že je dárcovství orgánů spojeno s přirozeným strachem, je zřejmě ideálním řešením, aby to vzali do rukou zákonodárci a vnesli do debaty nezbytný střízlivý pohled.

V Nizozemsku je to snazší než v řadě jiných evropských zemí, protože církev, především katolická, která se k takové regulaci staví obzvlášť kriticky, zde nemá takový vliv. Křesťané tu tvoří asi 40 procent obyvatelstva. Země je kromě toho obecně známá svou benevolencí a sociální liberálností. Ať už jde o práva LGBT komunity, která jsou tu rozvinutá jako nikde na světě, nebo toleranci vůči prodeji marihuany a hašiše.

Někomu se může zdát, že nová norma o dárcovství orgánů až příliš zásadním způsobem zasahuje do soukromí člověka. Ve skutečnosti je to ale obráceně. Nezbavuje lidi práva rozhodovat o vlastním těle, ale odstraňuje jen psychickou překážku, kterou někteří prostě nedokáží překonat.

Španělští rekordmani

Španělsko ukazuje, jak na to: V počtu zesnulých dárců orgánů na milion obyvatel drží už čtvrt století světový rekord. V roce 2016 to bylo 43,4 dárců, rok předtím 40,2. Naproti tomu v USA jen 28,2, ve Francii 28,1 a v Německu 10,9. Také Česko patří v transplantacích ke světové špičce, počet dárců byl loni v přepočtu na milion obyvatel šestý nejvyšší na světě. Na čekací listině je u nás asi 1200 lidí, ročně se jich obmění kolem tisícovky.

Loni lékaři ve Španělsku transplantovali bezmála pět tisíc orgánů, nikdo přitom nikoho k dárcovství nenutil. Španělé mají také dokonale vypracovaný systém vyhledávání pacientů, jimž hrozí mozková smrt a jejichž orgány ještě fungují, a jsou tedy vhodné k transplantaci.

Zdejší nemocnice mají také koordinátora pro transplantace, zatímco v ČR je vše na ošetřujícím lékaři. Ukládá mu to sice zákon i profesionální povinnost, nicméně v případě přijetí několika akutních pacientů na to jednoduše nemá kapacitu. Však také komunikaci s pozůstalými považují lékaři na procesu transplantace za to nejtěžší.

Většina zemřelých dárců je po mozkové smrti nebo po zástavě srdce. Péče o potencionálního dárce je přitom náročná a drahá. I po smrti mozku je totiž nutné udržovat na správné úrovni krevní tlak, organismus hydratovat i vyživovat. Navíc v okamžiku smrti člověk přestane být klientem zdravotní pojišťovny, a ta léčbu zastaví.

Pokud pro některý z nabídnutých orgánů není v Česku vhodný příjemce, nabídne ho koordinační středisko jiné zemi Evropské unie. A využity mohou být i orgány Čechů zemřelých v zahraničí.

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) je celosvětově zajištěno jen deset procent potřeb transplantací. To laicky řečeno znamená, že 90 procent pacientů na čekacích listinách zemře