Někdy stačí vteřina. Nečekané pohlazení po ruce, objetí, které přišlo příliš pozdě. Tlak dlaně na rameni, který byl příliš silný- nebo právě tak akorát. Doteky v sobě nesou sílu, kterou neumíme vždy racionálně vysvětlit, a přesto ji cítíme v kostech, kůži i paměti. Není to jen fyzický kontakt, je to jazyk. A někdy i ozvěna.

Existují doteky, které se z těla nikdy nevymažou. Ne proto, že bychom si je chtěli pamatovat, ale protože si pamatují ony nás. Uvnitř. A někdy se ozvou nečekaně- v přítmí tramvaje, v tichu postele, při náhodném setkání. Tělo si vzpomene dřív, než rozum stihne cokoliv říct.

Proč je dotek tak silným jazykem? A proč některé doteky zůstávají, i když bychom dali cokoliv za to, aby odezněly?

Dotek jako jazyk beze slov

Dotek je jedním z nejstarších způsobů, jak komunikujeme. Mluví dřív, než ústa. Vzájemné pohlazení mezi matkou a novorozencem není jen něžností- je to biologická potřeba. Dítě se skrze dotek učí, že svět je bezpečný. V dospělosti pak dotek zůstává jedním z nejintimnějších projevů lidské blízkosti. 

Nejde však jen o romantické spojení. Poplácání po rameni, podání ruky, lehké pohlazení po zádech- každý dotek nese význam. Někdy jde o gesto podpory, jindy o pokus získat kontrolu, či o vyjádření moci. Rozdíl mezi útěchou a manipulací může být jen v délce, tlaku či kontextu jednoho jediného kontaktu. Když se nás někdo dotkne, poznáme, jestli to myslí vážně. Nebo jestli je to povinnost, manipulace, touha…

Doteky tak nejsou jen fyzické. Nesou v sobě i náboj emocionální, psychologický a někdy i společenský. Mluvíme skrze ně, často bez vědomí, co vlastně říkáme. A přijímáme je, mnohdy bez možnosti je zcela vědomě odmítnout.

Mozek pod prsty: Co se děje v těle při doteku

Na první pohled se může zdát, že dotek je jednoduchý fyzický jev- kontakt dvou povrchů. Ve skutečnosti však spouští složitý proces, do kterého se zapojuje nejen kůže, ale i nervová soustava, hormonální reakce a dokonce i naše paměťové systémy.

Naše kůže je největším smyslovým orgánem. Obsahuje miliony receptorů, které reagují na tlak, teplotu, bolest nebo jemné vibrace. Mezi nimi vědci identifikovali i tzv. C-taktilní aferenty- specializovaná nervová vlákna, která reagují výhradně na jemný, pomalý dotek. Právě ten, který si spojujeme s lidskou blízkostí a něhou. Aktivují se například při hlazení, objetí nebo držení za ruku. A co je důležité: tato vlákna nejsou vázána na centra logického myšlení, ale přímo na části mozku spojené s emocemi- jako je insula nebo cingulární kůra.

Výsledkem je uvolnění neurochemických látek, jako je oxytocin- známý jako „hormon lásky“ nebo důvěry. Ve hře je ale i dopamin, přinášející pocit odměny, a serotonin, který reguluje náladu. V praxi to znamená, že i krátký dotek může mít na naše prožívání podobný efekt jako objetí blízkého přítele, pohled zamilovaného člověka nebo slova útěchy.

A pak je tu paměť těla- fenomén, který moderní věda stále zkoumá. Nejde o paměť vědomou, ale o stopu, kterou v nás zanechají smyslové zážitky. Některé doteky se zapíší hluboko, aniž bychom je dokázali pojmenovat. Tělo si je pamatuje nejen proto, že byly intenzivní, ale protože přišly v okamžiku, kdy jsme byli zranitelní, otevření, nebo naopak- v ohrožení.

A právě tehdy se dotek stává víc než jen dotykem. Stává se nositelem zkušenosti, která přetrvává.

Když dotek zabolí (i po letech)

Ne všechny doteky jsou vítané. Některé přicházejí bez dovolení, překračují hranice, které si tělo nastavilo, nebo se odehrávají v momentech, kdy jsme se nemohli bránit. A přestože slova se mohou zapomenout, tělo si pamatuje- někdy bolestivě přesně.

Psychologové a terapeuti upozorňují na to, že právě skrze doteky se mohou vracet traumatické vzpomínky. Trauma se neukládá jen do mysli, ale i do svalů, do reflexů, do pohybů. Tělo totiž v určitých situacích nereaguje na základě rozumu, ale na základě dřívější zkušenosti. Při posttraumatické stresové poruše (PTSD) tak může nevinné pohlazení vyvolat paniku, úzkost, nebo dokonce tělesný šok- i když se odehrává v naprosto bezpečném kontextu.

Vysvětlení nabízí neurověda i somatická psychologie. Traumatický zážitek se do mozku ukládá nejen jako vzpomínka, ale i jako tělesný stav- svalové napětí, dechový vzorec, tepová frekvence. Tělo se tak stává mapou minulých událostí, a každý dotek může být klíčem, který některé z těchto záznamů nečekaně otevře.

Proto je práce s tělem v psychoterapii stále důležitější. Roste význam směrů jako je somatická zkušenost (Somatic Experiencing), biodynamická psychoterapie nebo body-psychoterapie. V nich nejde jen o to, co se stalo, ale jak se to otisklo do těla- a jak se dá tělem opět léčit.

Dotek jako lék

I bolest však může být proměněna. Právě dotek má v sobě potenciál léčit, pokud je vědomý, citlivý a respektující. Ve zdravotnictví se už léta sleduje pozitivní efekt lidského kontaktu: novorozenci, kteří jsou v inkubátoru pravidelně chováni, prospívají lépe. Senioři, kterých se někdo pravidelně dotýká, mívají nižší míru deprese a úzkosti. A u pacientů v terminálním stádiu nemoci může obyčejné držení za ruku zmírnit osamělost víc než jakákoli slova.

Doteky nejsou náhradou péče, ale jejím rozšířením. V terapeutickém kontextu mohou pomoci obnovit důvěru ve vlastní tělo- zejména u těch, kdo ji ztratili. Masáže, kontaktní terapie, ale i jednoduché každodenní objímání- to všechno má měřitelné účinky na nervový systém, hladinu stresových hormonů i pocit bezpečí.

Ale dotek jako lék je především o záměru a souhlasu. Nestačí chtít pomoct- musí být také vítán. Léčivý je jen ten dotek, který ctí hranice, vnímá druhého a dává mu prostor říct „ano“ i „ne“.

Co si tělo pamatuje, rozum často zapomíná

Dotek je první řečí, kterou se učíme. A možná tou poslední, kterou si neseme do samoty umírání. Mezitím se ho však často bojíme- nebo po něm zoufale toužíme, aniž to umíme říct.

Některé doteky v nás zůstávají déle, než bychom chtěli. Ne proto, že bychom byli přecitlivělí, ale protože naše tělo je moudřejší, než si připouštíme. Ukládá si to, co jsme prožili- i to, co jsme nemohli tehdy zpracovat. A přestože to může bolet, právě v tom je i naděje.

Protože co bylo do těla jednou vepsáno, může být i přepsáno. Laskavostí. Respektem. Vědomým dotekem.