Brutalismus není komunismus

Brutalismus- slovo, které v mnohých dodnes vyvolává mrazení. Přitom jde o mezinárodní architektonický styl, který vznikl ve Velké Británii po druhé světové válce a odtud se rozšířil do celého světa. Jeho název pochází z francouzského „béton brut“- surový beton- a nemá nic společného s brutalitou jako takovou. Brutalistní stavby jsou přímé, neokázalé a často monumentální. A přestože se u nás stavěly za komunismu, nebyly komunistické- byly moderní a autorské.

Architektonická mozaika

Brutalismus byl jen jedním z mnoha stylů, které se v období socialismu objevily. Architekti tehdy pracovali s celou paletou přístupů, často inspirovaných mezinárodními trendy- a to i přesto, že ideologie do tvorby promlouvala. Výsledkem je architektonická krajina, která je překvapivě pestrá.

Funkcionalismus- styl, který hlásal „forma následuje funkci“- rezonoval i po válce, ačkoliv svůj vrchol zažil už ve 30. letech. Jeho odkaz najdeme například v promyšlené dispozici sídlišť, která kladla důraz na dostupnost služeb, světlo a zeleň.

Modernismus se uplatnil u mnoha budov jako snaha o jednoduchost, čistotu tvarů a propojení s mezinárodní architekturou. Právě Pavilon Z v Brně nebo OD Kotva jsou krásným příkladem modernistického přístupu: technicky i vizuálně odvážné stavby, které by mohly stát i v Západní Evropě.

Monumentalismus, typický pro stavby určené k reprezentaci, dominuje například Kongresovému centru Praha. Velké měřítko, čisté linie, důraz na trvanlivost a dojem síly- taková byla odpověď architektury na potřebu „velkého gesta“.

Socialistický realismus, oficiální styl první poválečné dekády, kombinoval klasicistní prvky s ideologickým poselstvím. Dnes zní jeho název jako strašák, ale třeba Hotel International ukazuje, že i tento styl mohl být elegantní, s citem pro detail a inspirací v americkém art decu i ruských výškových palácích.

A pak tu byla moderna- široký pojem, který zahrnoval většinu neklasicistních, „pokrokových“ stylů. Právě Nová scéna Národního divadla je ukázkou pozdní moderny- s důrazem na technologii, abstrakci a novátorský přístup k veřejnému prostoru.

Tento stylistický mix ukazuje, že architektura doby nebyla svázaná jediným ideologickým diktátem. I ve složitých podmínkách vznikala díla, která měla ambici být krásná, funkční a nadčasová. A často se to podařilo.

Pojďme si projít několik ikon, které definují „duši“ této architektury a měly by být spíš chloubou než ostudou.

Kongresové centrum Praha

Původně Palác kultury, dnes známý jako Kongresové centrum, patří k vrcholům československé architektury 70. let. Jeho monumentální silueta se zvedá nad Nuselským údolím jako betonový chrám moderny. Architekti Jaroslav Mayer, Antonín Vaněk a další vytvořili prostor, který měl být reprezentativní, ale také funkční- a dodnes patří k nejlépe akusticky řešeným sálům ve světě. Zvenčí strohé, uvnitř překvapivě elegantní, s kvalitními materiály a důrazem na detail.

OD Kotva

Obchodní dům Kotva u pražského Náměstí Republiky je ukázkou naprosté originality. Navrhli jej manželé Machoninovi- Věra a Vladimír- a místo běžného "krabicového" tvaru zvolili sestavu šestiúhelníkových modulů, připomínajících včelí plástve. Fasáda z černé oceli a tmavého skla působí moderně i dnes. A co je nejlepší? Kotva nebyla kopií východního modelu- inspirována byla naopak západními trendy. A také důrazem na „ženský pohyb“ v prostoru- ostatně, Věra Machoninová věděla, jak navrhnout dům, který bude sloužit ženám nakupujícím s dětmi.

Nová scéna Národního divadla

Zelené skleněné kostky Nové scény, které tak dlouho dráždily veřejnost, se pomalu ale jistě stávají milovanou dominantou. Architekt Karel Prager navrhl prostor, který měl být demokratickým protipólem klasického „zlatého“ Národního divadla. Sál bez lóží, přístupný všem. A to celé obalené do precizně zpracovaného obalu z profilovaného skla, jehož výroba byla technologickým zázrakem své doby. A interiér? Luxusní, s intarzovaným dřevem, kůží a dokonalým řemeslem.

Hotel International Praha

Příklad stalinistického stylu architekta Františka Jeřábka, který svým způsobem působí spíše jako pohádka. Hotel International v Dejvicích- inspirován moskevskými „mrakodrapy“- měl být symbolem přátelství s velkým bratrem. Ale dnes už ho vnímáme jinak: jako jedinečný solitér, noblesní stavbu s krásnými detaily, působivými interiéry a jedinečným panoramatickým výhledem. Mnozí dnes nevěří, že jde o „komunistickou“ stavbu- více připomíná americký art deco hotel.

Pavilon Z, Brno

Na brněnském výstavišti byste možná nečekali perlu bruselského stylu- a přesto je Pavilon Z fascinující. Kruhový půdorys o průměru 124 metrů, subtilní nosná konstrukce a 30 metrů vysoká kopule, která ve své době patřila mezi největší na světě. Dílo architektů Zdeňka Denkla, Zdeňka Alexy a Ferdinanda Lederera ukazuje, že i v Československu se nebáli technologických výzev a estetického rizika. Výsledkem je stavba, která působí lehce, přestože je z betonu.

Hotel Thermal, Karlovy Vary

Festivalový hotel s ikonickým bazénem na střeše byl od začátku určen pro zahraniční hosty a filmaře. Manželé Machoninovi opět ukázali, že umí kombinovat funkčnost s estetikou- Thermal není jen hotel, je to město ve městě. Kino, kongresové centrum, bazén, lázeňské procedury- vše pod jednou betonovou střechou. Dnes je hotel symbolem brutalismu 70. let a po rekonstrukci opět ožívá.

Sídliště: Nečekaná kvalita života

A co sídliště? Ano, mají špatnou pověst. Ale pojďme být spravedliví. Panelová výstavba nebyla jen masová produkce- byla to odpověď na bytovou krizi. Urbanisté tehdy mysleli na vše: školky, hřiště, zeleň, obchody. Dnes, když se díváme na sídliště jako na celek, vidíme propracovanou koncepci, která se ve světě oceňuje stále víc. A když se k tomu přidá kvalitní regenerace- zateplení, nový veřejný prostor, komunitní život- jsou z někdejších paneláků žádaná místa k životu.

Architektura bez předsudků

Možná už je čas přestat se dívat na poválečnou architekturu jen jako na kulisu komunismu. Mnoho z těchto staveb bylo progresivních, inspirativních a technicky výjimečných- a hlavně: vznikly z touhy po novém, moderním životě. Dnes nám mohou připomínat nejen minulost, ale také vizi, odvahu a talent generace, která si zaslouží víc než jen nálepku „totalitní architektury“.