Lubomír Zaorálek se po návratu do vlády stal jednou z nejvýraznějších postav české politiky. V kabinetu zastává post ministra kultury, tím se ale nenechá spoutat.

Jeho tématický rozptyl nezná mezí. Zdá se, že nebude dlouho trvat a každému bude jasné, kdo je tváří sociální demokracie.

A co na to její předseda? Vadí mu to vůbec? 

Řeční a taky maká

Na první pohled to vypadá, že sociální demokracie má nového vůdce. Zaorálek se vedení ministerstva kultury chopil s takovou vervou a odhodláním, jako by přebíral otěže celé partaje.

Na ministerstvu Zaorálek zrušil výběrové řízení na nového ředitele Národní galerie a vrátil do funkce odvolaného předsedu Ústřední knihovnické rady. V ČSSD zase prosadil, aby bylo zrušeno 17 stranických buněk na Ostravsku, které vykázaly špatné výsledky ve volbách.

Nejde však jen o jeho nástup do čela kultury, ale o celkové působení, kdy dokáže jakýkoli prostor naplnit řečnickými figurami tak, že ho není možné přehlédnout a vyzařuje nesrovnatelně víc energie než předseda Jan Hamáček.

Zaorálek s Hamáčkem. Jak jim zachutná spolupráce | zdroj: Profimedia

V nové pozici se Zaorálek viditelně cítí dobře. Opět je v centru dění. Může si brát slovo a mluvit a mluvit.

To je ostatně hlavní náplň jeho práce už od roku 1996, kdy zasedá ve sněmovně. Jako  člen vlády už teď dává svá stanoviska k otázkám, jako je vládní čtvrť v Letňanech, česko-čínské vztahy nebo postavení státních zástupců, k tomu bude mít dostatek prostoru a příležitostí.

Zaorálkovi je možné vyčítat, že moc řeční, ovšem v rétorických schopnostech mu ve vládě, ani v dolní komoře není rovno. Zkrátka žvaní, ale dobře, na jakékoli téma a pěkně se to poslouchá.

Dlouhé řečnické party zvládá skvěle. Ostatně i předseda poslaneckého klubu Pirátů Jakub Michálek, který byl spolu s ním hostem posledních Otázek Václava Moravce, se v jeden moment na jeho adresu vyjádřil trefnou poznámkou: "Tak pan ministr se vždycky rozpovídá."

Jako předseda sněmovního zahraničního výboru měl těch příležitostí o něco méně. Nyní může hrát za ČSSD minimálně na rétorické úrovni stěžejní part. Jinou podobnou šanci už asi mít nebude, i když nejde jen o to.

Zaorálek dalece přesahuje ministerstvo, které mu bylo přiděleno. Vyjadřuje se k celé řadě témat, která s kulturou a kulturní politikou souvisí jen vzdáleně, případně je využívá jako odrazové můstky pro jiná další témata (viz jeho vystoupení v Otázkách Václava Moravce).

Unavený Hamáček

Už teď se zdá být jasné, že bývalý ministr zahraničních věcí bez větší námahy spolehlivě zastíní a odsune do pozadí předsedu sociální demokracie Hamáčka a první housle sociálnědemokratické politiky v Babišově vládě bude hrát on. Nic z toho však nemusí Hamáčkovi vadit.

Šéf sociálních demokratů musel vědět, koho si v Zaorálkovi do vlády přivedl. Naopak z toho, co říká samotný ministr kultury, je zřejmé, že sám Hamáček chce, aby Zaorálek svůj zájem neomezoval jen na kulturní oblast, ale byl výraznou postavou za sociální demokracii v kabinetu napříč agendami a tématy.

Hamáček má za sebou od posledních sněmovních voleb v roce 2017 těžké období. Nejprve byl na sjezdu sociální demokracie v únoru 2018 zvolen předsedou, následně jím byl na řádném sjezdu v březnu 2019 zvolen podruhé.

Absolvoval složitá a zdlouhavá jednání o účasti sociálních demokratů ve vládě, a to jak s předsedou hnutí ANO Andrejem Babišem, tak uvnitř ČSSD, kdy vstupu do vládní koalice dokonce předcházelo vnitrostranické referendem.

Pak musel řešit obsazení jednotlivých rezortů a střety o rodičovský příspěvek, o prostředky pro ministerstvo práce na sociální služby atd. Uplynulé letní měsíce pak byly ve znamení tahanic o Antonína Staňka a Michala Šmardu, které skončily právě nástupem Zaorálka na post ministra kultury.

Dělba rolí

Pro Hamáčka to nebyl jen konec přetlačované s Andrejem Babišem, a především s prezidentem Milošem Zemanem. Příchod Zaorálka do vlády je příležitostí část zátěže spojené s prezentací strany navenek a politickými zápasy s koaličním partnerem přehrát právě na někdejšího ministra zahraniční.

Neznamená to, že by Zaorálek předsedovi Hamáčkovi lezl do zelí, konkuroval mu nebo ho dokonce ve funkci šéfa strany ohrožoval. To vůbec ne. Pouze si rozdělí role a Hamáčkovi se uleví.

Citelná úleva to může být hlavně ve vztahu k premiérovi Babišovi ukázalo už ve Otázkách Václava Moravce. Zaorálek se v nich cupoval Babišův nápadu s vládní čtvrtí v Letňanech. Jednoznačně také prohlásil, že by nebyl ve vládě, která by byla odpovědná za prezidentovu abolici Babiše.

Dlouhodobý problém sociální demokracie a její budoucnosti to ovšem neřeší. Zaorálek může předsedovi ČSSD pomoci nést zátěž vládního angažmá, aby mu zbývalo dost síly a času na stranické záležitosti, které nemůže podcenit. Není to tak dávno, co sociální demokraté v Ústeckém kraji Hamáčka vyzvali k rezignaci na post v čele partaje.

Pro Babiše může být Zaorálek nepříjemný soupeř, se kterým se bude muset na jednání vlády utkávat, ale na upadající preference strany to zřejmě zásadnější vliv mít nebude. Připomeňme, že to byl právě dnešní ministr kultury, který ČSSD jako volební lídr přivedl k výsledku 7,27 procenta v minulých sněmovních volbách (přitom v roce 2006 měla 32,32 procenta a v roce 2013 stále 20,45 procenta hlasů).

Jízda se Zaorálkem 

Sociální demokraté mají před sebou přibližně dva roky ve vládě, pokud Babišův kabinet vydrží až do řádných voleb a ČSSD z něj v návalu paniky například po krajských volbách nevyskočí. Se Zaorálkem to může být ještě docela jízda. Na rozdíl od Hamáčka, ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové či ministra zahraničních věcí Tomáše Petříčka může jít do střetů s Babišem s větší nezávislostí a nezatížený tím, že by byl členem nejužšího stranického vedení.

Předseda sociální demokracie má potom ten luxus, že podle vlastního uvážení a aktuální situace může Zaorálka v případných zápasech podpořit, mírnit ho, anebo se od něj dokonce, pokud by to bylo nutné, distancovat. Taková pozice je pro Hamáčka pohodlná a maximálně výhodná.

Umožňuje mu udržovat s Babišem korektní vztahy a brání situacím, které by mohly vládní spolupráci ohrozit, a přitom dává možnost leccos prosadit. Vybojované úspěchy si pak šéf ČSSD může přisvojit a tvářit se, že je Zaorálek vyboxoval jeho jménem.

Zaorálkova výhoda oproti Hamáčkovi, Maláčové a Petříčkovi spočívá rovněž v tom, že je výborný rétor a zkušený politik a přeci jen zásluhou všech pozic, kterými prošel, a nakonec i vzhledem k svému věku (je o 22 let starší než Hamáček a o 25 let než Petříček a Maláčová) disponuje větší osobní autoritou. Ve sporech s Babišem je proto těžší vahou a pro premiéra nebude tak snadné s ním zametat.

Zpětně je namístě přiznat, že Hamáčkův krok navrhnout do vlády na post ministra kultury Zaorálka, když přes prezidenta neprošel Šmarda, byl mazaný. Uvolnil si ruce a může se věnovat tomu, co je pro něj v nadcházejícím období nejdůležitější (a také pro jeho co nejdelší setrvání ve funkci předsedy): blížícím se krajským volbám, které se mají konat příští rok na podzim.

Hamáček není pevný v kramflecích, což se prokázalo tím, že nedokázal prosadit vyloučení poslance a bývalého místopředsedy Jaroslava Foldyny a předsedy ČSSD v Ústeckém kraji a člena stranického předsednictva Miroslava Andrta

Mít stranu před krajskými volbami pevně v rukou je přitom pro jejího předsedu klíčové, pokud chce partaj vést i po nich.

Zatím v tom selhává a zachránit ho nemusí ani Zaorálek.