Když se přesně před měsícem po dvojici teroristických útoků v Bruselu Belgičané zoufale snažili zjistit, zda není mezi oběťmi někdo z jejich rodiny či přátel, skupina žen z bruselského předměstí Molenbeek trnula hrůzou doma u telefonu.

"Jsme všechny v panice. Hodně z nás se ještě nepodařilo spojit s dětmi a ještě se nikde neobjevila jména atentátníků," řekla reportérům italského magazínu L'Espresso Jamila Hamdaouiová, jedna z členek spolku "Les Parents Concernés" (Znepokojení rodiče).

Skupina žen měla mít ten den jednu ze svých pravidelných schůzek, na nichž se domlouvají na společném preventivním postupu. Na přednáškách na místních školách nebo třeba na komunitních akcích, které mají dospívajícím dát pocit, že někam patří. Aby je nedostatek porozumění a vykořenění ze společnosti nevehnaly do náručí islamistických verbířů.

"Už jsem jedno dítě v Sýrii ztratila. Snaha předejít tomu, aby se extremistou stalo další z nich, je jediná věc, která mi dává sílu jít dál," vypráví Malika, jedna z mála členek, jejíž syn v Sýrii zatím stále ještě žije.

Téměř vždy je to někdo, koho známe

Vždy, když dojde k teroristickému útoku, upírá se pozornost na prostředí, kde atentátník vyrůstal, a kdo ho k extremismu přivedl, zda bratr, kamarád nebo spolužák. Téměř se ale nemluví a nepíše o ženách, které teroristy porodily a které po útocích trpí dvakrát. Musí se srovnat nejen se smrtí dítěte, ale i s tím, co ho k činu vedlo a kolik nevinných lidí při něm zabilo.

Jejich příběhy zmapoval magazín L’Espresso (placený přístup), jehož reportéři se do Molenbeeku vydali po zatčení Salaha Abdeslama. Trefili se zrovna do bruselských útoků.

"V těchto čtvrtích se alespoň trochu známe všichni. Pokud útočníkem není rovnou příbuzný, je pravděpodobné, že jde o někoho, koho rodina zná, alespoň od vidění," říká jedna z žen.

Svatba s Islámským státem

Většina z nich neměla tušení, že některé z jejich dětí koketuje s islamismem. Saliha Ben Aliová tak sice byla překvapená, když se jí 19letý Sabri zeptal, zda může jet do Sýrie na svatbu, ale nebránila mu. Nečekala, že svatbou myslel připojení se k džihádu.

Druhý den našla už jen prázdnou postel. A o pár týdnů později dostala zprávu, že Sabri zemřel v boji za Islámský stát.

V tu chvíli se rozhodla, že bude pořádat pravidelná setkání nazvaná "Le orfane d’enfants", určená ženám, které přišly o syny kvůli radikálnímu islámu. Cíl mají jasný – pochopit, co se stalo, a pomoci dalším ženám z problémových čtvrtí, aby nedopadly jako ony.  

Jejich boj je osamělý, jejich manžele nechává jejich úsilí chladnými a nezajímá se o něj ani stát. V balíčku protiteroristických opatření, která mají zajistit bezpečí v Bruselu, jdou téměř všechny peníze z 300milionového fondu na posílení policejních hlídek. Na sociální služby připadá jen směšná částka, přitom právě tam jsou podle matek nejvíc potřeba.

Nejsou zlí, jen potřebují pomoc...

"Vím, že se tomu nechce věřit, po tom všem co se stalo. Ale oni nejsou špatní. Milují alkohol, diskotéky a ženy, jako všichni kluci v jejich věku. Jen potřebují pomoc," hájí mladíky Jamila Hamdaouiová.

Ostatně podobně hovoří většina známých některého z atentátníků. Většinou jde o kluky, kteří mají navenek do fanatického muslimského života hodně daleko.

Abdeslama si lidé pamatují jako mladíka, který ještě pár týdnů před útoky v pařížském Bataclamu pravidelně sedával v hospodě s pivem v jedné ruce a jointem v druhé.

Kéž bych se jmenoval Jean-Jacques...

I když se na to samozřejmě nedá svést vše, za odchod mladíků do náruče Islámského státu nemůže ani tak víra, jako sociální vyloučení. "Mami, kdybych se jmenoval Jean-Jacques, byl světlý a blond, mohl jsem se teď někde flákat v kanceláři a brát za to dobrý plat," řekl prý Malice její syn Mohamed krátce před odjezdem do Sýrie.

Stejnými pocity trpěl i Sabri, který měl prý problémy kvůli svému původu a víře, už na škole. Zlom ale podle jeho matky Salihy nastal ve chvíli, kdy se pokoušel najít práci. "Doteď si pamatuji jeho frustraci poté, co se neúspěšně pokoušel dostat do armády a k hasičům," vzpomíná Saliha.

Raději terorista než metař

Nakonec se mu podařilo získat jen práci metaře, které ale po chvíli nechal – v očích otce nebyl jako čistič ulic dost dobrý. Byl to podle ní asi poslední krok, než se začal radikalizovat a ztotožňovat se všemi "trpícími" muslimy po celém světě, hlavně pak s Palestinci.

Začal se scházet s divnými lidmi, až jednoho dne navštívil své prarodiče a seděl s nimi beze slova několik hodin. "Byl to další signál jeho blížícího se odjezdu, který jsem nerozpoznala včas," vyčítá si Saliha, která je občas se synem i nyní v kontaktu. Tématu politika, islám a Islámský stát se ale zcela vyhýbá. "Ptám se ho je, jestli se má dobře, jak se vyspal, co měl k jídlu,…" říká.

Potřebují někam patřit

Podle Fabia Meroneho, experta na politický islám na univerzitě v Antverpách, je rozhodující hlavně ono socio-ekonomické vyloučení, násilí je pak jen převlečené za islám.

Problém podle něj je ale v tom, že dnešní mladí jsou ještě frustrovanější a naštvanější na západní svět, než tomu byli třeba ti, co v 80. letech odjeli bojovat proti Rusům v Afghánistánu nebo v roce 2003 do Iráku.

V hnutí Islámský stát nacházejí svou identitu podobně, jako v Itálii mladíci, kteří se přidávají k mafii. Od své původní rodiny se pak odstřihnou. Příbuzní tak o nich slyší v podstatě až ve chvíli, kdy zemřou v Sýrii v řadách džihádistů nebo spáchají – jako třeba Abdeslam – útok v Evropě.

Na problémy, které jim svým činem způsobili, zradikalizovaní mladíci nemyslí. Poté, co s Abdeslamovou rodinou všichni v okolí raději přerušili styky, musela se odstěhovat, aby unikla pozornosti médií.

A bratr "hlavního pyrotechnika IS", 24letého rodilého Bruselana Najima Laachraouia, Mourad také jistě není z jeho zapojení do řad radikálů nadšený. Jako reprezentantovi Belgie v taekwondu mu to ve sportovní kariéře zrovna nepomáhá.