Jmenoval se Kenelm Digby, byl Angličan, žil v letech 1603 až 1665 a dělal do kdečeho. Fungoval jako diplomat, filozof, katolický intelektuál, vědec nebo autor dobové kuchařské knihy, od roku 1627 dokonce jako korzár. Se svou lodí Eagle (později přejmenovanou na Arabella) úspěšně přepadl několik plavidel. Později byl povýšen do šlechtického stavu a sloužil u dvora.

Možná by dnes jeho jméno nikdo neznal, nebýt jeho převratného vynálezu. Digby byl totiž ve třicátých letech majitelem sklárny, kde vyráběl kulovité láhve s dlouhým hrdlem. Pomocí inovativní techniky dosahoval ve sklářských pecích vyšší teploty tavení, kromě toho změnil složení a poměr písku a potaše, díky čemuž vyráběl mnohem pevnější a stabilnější sklo.

Nové láhve z jeho dílny měly také širší okraj hrdla, což umožnilo natlouct do nich zátku pevně paličkou, aniž by se rozbily. Zelené či hnědé zabarvení skla navíc obsah láhve chránilo před světlem.

Jak už to bývá, Digbyho výrobní techniku si snažili přivlastnit i jiní, britský parlament ale jeho autorství uznal v roce 1662. Vylepšená láhev se stala předchůdkyní moderní láhve na víno, jak ji známe dnes.

Vypouklé dno pro šampaňské

Později se samozřejmě měnil tvar a vznikaly další vychytávky, jako třeba dno vypouklé dovnitř, které se používá především u láhví na sekt či červené víno. Není tam na ozdobu a ani proto, aby se do zdánlivě větší flašky mohlo nalít méně tekutiny a zákazník se vzal na hůl.

Důvodem je kysličník uhličitý, tedy ony známé bublinky, které vznikají při procesu zrání a zvyšují tlak uvnitř láhve na nejméně tři a půl baru. Díky tomu také špunt vystřelí, když se sektem pořádně zatřeseme. Vypouklé dno rovnoměrně rozděluje vnitřní tlak na stěny láhve. Pokud by bylo rovné, nevydrželo by.

U červeného vína má vypouklý tvar dna ještě další funkci: Při nalévání se tolik nezvíří vzniklé usazeniny, které se drží pěkně u dna kolem vypoukliny.