Časy politiků a političek typu "železné lady", která věděla, že zodpovědný politik musí přijímat i nepopulární rozhodnutí, prostě proto, že jsou nezbytná, a chovala se podle toho, jsou pryč.

Moderní politik má od marketingových expertů naordinováno, že musí být vnímavý k tomu, jak "běžní lidé" myslí, i k tomu, jak se asi tak cítí, a jít tak pověstnému štěstíčku naproti.

Lepšolidi z kavárny

Populisté se například opakovaně, rádi a hlasitě vymezují proti elitám. Zjevné je to i na tuzemské politické scéně, kde se to hemží slovy o pražské kavárně, intelektuálech, co nevědí, co je lopata, o zpovykaných elitách, mediokracii a lepšolidech.

"Jde o to, jak spojit lidi, kteří mají dost odlišné názory. Se Zemanem například souhlasí ve všem jenom minimum lidí, on je ale dokáže spojovat právě skrze odpor vůči 'elitám'. Proto například zkonstruoval pojem 'pražská kavárna'. Politici jako Trump nebo Zeman na této polarizaci vydělávají a stabilizují svou podporu," vysvětluje sociolog agentury Median Daniel Prokop.

To, co je v protikladu k elitám, je pro populistu "lid", moudrost davu, obyčejného člověka, který ví, co je život, či – jak se často objevuje i v medailoncích na Facebooku – má "vysokou školu života".

Populisté tvrdí, že jsou to oni, kdo lid zastupují; to je těch zemanovských "dolních deset milionů lidí" nebo babišovské "jsme hnutí pro všechny a máme program pro všechny".

Mnohem víc jde ale o činy. Vláda populistů vykazuje tři charakteristické rysy: "Pokusy o zmocnění se státního aparátu, korupci a masový klientelismus," vypočítává německý politolog Jan-Werner Müller ve své knize "Co je to populismus?". Všechny tři prvky zřetelně spatřujeme i v současném Česku.

Státní aparát se mění v rozporu se zákonem o státní službě, vláda nabízí občanům (klientům populistů) materiální prospěch výměnou za politickou podporu. Co jiného je radikální plošné zvýšení důchodů či slevy na jízdném pro děti, studenty a důchodce?

Často se lidé, žijící ve své zlaté kleci, či populárně řečeno sociální bublině, kde se netěší popularitě ani Babiš, ani Zeman, ani Okamura, diví, kde že jsou všichni ti jejich stoupenci. Osobně prý žádného jejich voliče neznají. Přesto je Zeman prezidentem, Babiš premiérem a Okamura dobře zajištěným poslancem.

Na otázku, kdo volí populisty, není tak snadné odpovědět. I když se má za to, že ti, kteří v Evropě volí populistické strany, mají často nižší příjem a jsou méně vzdělaní, elektorát je ve skutečnosti mnohem pestřejší a motivace různá.

"Dávat stoupencům populistů jednoduchou nálepku, je jako říkat, že nejlepší způsob, jak porozumět sociální demokracii, je popsat její stoupence jako dělníky, kteří závidí bohatým," nabízí paralelu Jan-Werner Müller.

Ti, co neznají lopatu

Populisté mají jednu zásadní výhodu – své problémy mají vždy na koho hodit (třeba na opakovaně zmíněné elity, jež kují pikle v zákulisí, ať doma nebo v zahraničí) a umějí se stavět do role oběti.

Správný populista také vzývá jen "ten skutečný lid". Staví proti sobě pracující a pracovitý lid proti líné elitě, která ve skutečnosti se moc nepředře. Hezky to ilustruje výrok Václava Klause seniora před letošními prezidentskými volbami:

"Praha je víc než jiné končiny město nemakačenků. V Praze je nejmenší počet těch, kteří se živí prací svých rukou a kteří při tom dokonce musí stát. To mozek trošku pozměňuje, a proto mozek typického Pražana není stejný jako mozek průměrného občana České republiky mimo toto velkoměsto. To říkám i jako celoživotní Pražák, který ani nežil mimo Prahu."

Populisté – jak potvrdil Klaus citovaným výrokem – nemají problém s elitami, pokud jsou elitami oni sami.

Ten, co močí do pisoáru

To dokládá i Andrej Babiš svou kritikou "zkorumpovaných tradičních stran" a zdůrazňováním, že navzdory druhému funkčnímu období v aktivní politice on sám stále politikem není. A ač je druhý nejbohatší Čech z podstaty elitář, je to přeci on, kdo nejlépe rozumí zájmům tzv. obyčejných lidí. Oblíbeným diskusním argumentem Andreje Babiše je i tvrzení, že jeho politický oponent ve skutečnosti nikdy pořádně nepracoval.

Babiš, respektive lidé, kteří tvoří jeho mediální obraz, si dobře uvědomuje, jak důležité je vypadat a mluvit i při svém nezpochybnitelném bohatství obyčejně. Proto se nenechává fotografovat jako majitel luxusního vozu, drahých hodinek či michelinské restaurace ve Francii (kromě jiného), ale jako obyčejný chlapík v tričku, který na rockovém festivalu močí do pisoáru.

Je tu i další důležitý rys populismu, který je patrný (nejen) v současném Česku: snaha vyřídit si to s novináři. Média jsou populisty běžně obviňována z toho, že pokřivují politickou realitu, lžou, šíří falešné informace, někomu straní či zamlčují skutečnost.

Ruku v ruce s tím jde potlačování občanské společnosti a nevládních organizací – i kdyby zatím jen výroky o tom, že se ve výdajích na jejich podporu bude výrazně škrtat.

Volby byly, tak mlčte

Jsou samozřejmě i "vyšší formy" populismu. Ty zahrnují paralýzu soudní moci, ovládnutí médií a propojení zájmů státu se zájmy vládnoucí strany či kontrolu tajných služeb a policie.

I to ale v Česku vidíme – vynucená střídání na důležitých pozicích v bezpečnostním aparátu, či tlak na to, aby dotace v neztenčené výši čerpaly především velké zemědělské podniky.

Jistá naděje spočívá v tom, že i když populisté, kteří se dostanou k moci, průběžně testují limity své moci, nechtějí obvykle demokracii zcela zadupat. Znamenalo by to ztrátu mezinárodní prestiže, o niž stojí, či kontaktů s vlivnými západními politiky, jimiž se rádi chlubí.

Fakt, že nějaký politik vyhraje volby, zároveň sám o sobě nedává žádný bianco šek či legitimitu všem krokům. Tento "argument" (zejména ve vztahu k účastníkům protibabišovských či antizemanovských demonstrací) ale opakovaně zaznívá: nerespektujete výsledky voleb, oni byli zvoleni, tak vy mlčte!

V roce 2019 si připomeneme 30 let od událostí 17. listopadu. Bude se bilancovat, slavit, i vypočítávat to, co se nepovedlo. Pro zkušené marketéry a populistické politiky to může být zajímavá žeň – dostat pod svá křídla všechny ty (či ještě více těch), kdo se cítí novou érou zklamáni, zhrzeni a kdo kvůli svým současným životům "rozhodně klíči necinkali".

Jánošíkovský spasitel

Demokratické politické strany (nejen v Česku) zatím marně hledají recept, jak úspěchům populistů čelit – pokud samy nechtějí užívat stejné prostředky.

Právě to, že si uvědomí, že "slabší socioekonomické skupiny se neúčastní politického procesu a jejich zájmy nejsou efektivně zastupovány", je podle výše citovaného politologa Müllera základní odpovědí na otázku, co s tím tradiční strany mohou dělat.

A podmínka druhá – reálné kroky k tomu, aby ti méně šťastní a méně úspěšní mohli žít v pocitu, že o nich někdo ví a snaží se jim skutečně pomoct (jistou komplikací – aspoň u stran od středu doprava – je nenaštvat při tom ty, kdo jsou spokojení a úspěšní).

Zavedeným stranám se to dlouhodobě nedaří. Mnoho zajímavého, přitažlivého a srozumitelného nad rámec svých bublin nenabízejí. Výsledek vidíme. V roli jánošíkovského spasitele a lídra pro masy si úspěšně hoví (a v roce 2019 hovět nadále bude) elitář, miliardář Babiš.

Robert Břešťan pro Ústav nezávislé žurnalistiky