Každý z nás má nějaký zvuk, který mu není příjemný. Někomu vadí vrzání židle, jinému hlasité srkání. Pro lidi s misofonií ale nejde jen o nepohodlí – jde o náhlý příval vzteku, paniky, zoufalství nebo odporu, který dokáže během vteřiny převrátit běžnou situaci v téměř neúnosnou zkušenost. Misofonie je stále málo známá, přestože podle výzkumů může ovlivňovat miliony lidí po celém světě. Tento článek přináší pochopitelný, ale podrobný pohled na to, co misofonie znamená, kde se bere a proč je pro postižené tak těžké fungovat v běžném světě.

Co je misofonie

Misofonie představuje poruchu snížené tolerance ke specifickým zvukům, které většina lidí téměř nevnímá. Typické jsou zvuky spojené s ústy a dýcháním – žvýkání, mlaskání, polykání, srkání, funění nebo chrápání. Dále se objevují opakované zvuky jako ťukání prsty, klikání propisky, psaní na klávesnici nebo šustění papíru. Část lidí reaguje i na vizuální podněty, například na opakované pohyby druhých, třesení nohou či sahání do sáčku s jídlem, ještě než je samotný zvuk slyšet.

Reakce nejsou jen běžná nelibost. Postižení popisují bolestivou kombinaci extrémního podráždění, vzteku, úzkosti, odporu a pocitu ohrožení. Přidávají se fyzické projevy – napětí svalů, zrychlený tep, pocení, tlak v hrudi nebo pocit, že je třeba okamžitě utéct. Vnitřně si přitom uvědomují, že daná reakce je nepřiměřená, což vede ke studu, pocitům viny a často i ke snaze vše skrývat. To může postupně narušit vztahy, práci i sebedůvěru.

Misofonie se obvykle objevuje mezi devátým a třináctým rokem života, ale může vzniknout kdykoliv. Často se vyskytuje spolu s dalšími obtížemi – úzkostmi, depresí, OCD, PTSD, autismem či ADHD. Přesné příčiny nejsou známy. Výzkum však ukazuje, že roli mohou hrát genetické faktory a také odlišná aktivita či propojení některých mozkových oblastí, hlavně insulárního kortexu, který zpracovává emoce, tělesné signály i odpor. Výskyt misofonie se odhaduje přibližně mezi 5 a 20 procenty populace, přičemž u části lidí dosahuje klinické intenzity, která výrazně omezuje každodenní život. Porucha není uvedena v diagnostických manuálech, což komplikuje oficiální diagnostiku i možnost odborné péče, ale mezi odborníky i pacienty je její existence široce uznávaná.

zdroj: Profimedia.cz

Možnosti léčby a zvládání

Ačkoli zatím neexistuje jasně uznávaná léčba, několik přístupů přináší slibné výsledky. Za nejúčinnější se v současnosti považuje kognitivně-behaviorální terapie. Pomáhá rozpoznat spouštěče, změnit naučené vzorce emocí a chování a rozvíjet strategie, jak reagovat méně impulzivně. Některé programy ukazují, že tato terapie může vést k dlouhodobému zlepšení.

Dobře fungují také praktické nástroje. Sluchátka s potlačením hluku či generátory bílého, růžového nebo hnědého šumu dokážou utlumit spouštěcí zvuky v prostředí. Mnozí lidé si vytvářejí bezpečné zvukové prostředí, například při práci či cestování.

Vyhýbání se spouštěčům může krátkodobě pomoci, ale dlouhodobě vede k izolaci a někdy i k prohloubení potíží. Některé studie však naznačují, že určité míry vyhýbání může být pro některé lidi užitečné. Strategií zvládání je celá řada – od přesměrování pozornosti přes dechová cvičení až po nácvik reakce v krizových situacích. Někteří lidé dokonce instinktivně napodobují spouštěcí zvuk, což může reakci paradoxně zmírnit.

Farmakologická léčba zatím nemá dostatek důkazů. Léky mohou pomoci v případech, kdy misofonie souvisí s jinými poruchami, ale přímo na misofonii neexistuje ověřený přípravek.

Protože misofonie zasahuje do emocionálního, sociálního i pracovního života, odborníci doporučují individuální přístup s podporou více odborností – psychologů, audiologů, psychiatrů i terapeutů pracujících se smyslovou citlivostí. Úspěch často spočívá v kombinaci metod a v tom, že se člověk naučí rozumět svým reakcím, přijme je a začne s nimi vědomě pracovat. Misofonie není jen zvláštnost nebo rozmar. Je to reálný a často velmi vyčerpávající stav, který může zásadně ovlivnit život člověka. Přestože o něm společnost stále ví málo, roste počet lidí, kteří nacházejí cestu k pochopení a účinné pomoci. Pokud misofonií trpíte vy nebo někdo ve vašem okolí, nejste v tom sami – a existují způsoby, jak ulevit každodennímu stresu a znovu si užívat běžné situace, které dříve působily neúnosně.

Na misofonii upozorňují i některé známé osobnosti. January Jones popsala, že ji extrémně dráždí křupání chipsů. Moderátorka Kelly Ripa má potíže se zvukem hlasitého žvýkání nebo polykání a musí odcházet z místnosti. Kelly Osbourne přiznala, že ji některé zvuky dokážou dohnat až k impulsivnímu jednání. S misofonií se potýká také Melissa Gilbert, Melanie Lynskey nebo Sadie, dcera Christiny Applegate. Tyto případy ukazují, že misofonie může zasáhnout kohokoli – i lidi, kteří navenek působí sebejistě a úspěšně.