Matky a babičky začínaly holčičkám svazovat nohy zhruba v pěti letech, aby se zabránilo jejich růstu. Metoda to byla velmi drastická a bolestivá – spočívala prakticky ve zlomení chodidla a ohnutí nártu tak, aby se prsty dotýkaly paty. Drobný pahýlek se pak natěsno obvazoval dlouhými pruhy pevné bavlněné látky.

Výsledkem byla drobná nožka, která se vešla do elegantní hedvábně vyšívané botičky. Po letech pravidelného stahování byla deformace už nevratná – narovnání nohy by bylo stejně, ne-li více bolestivé jako samotné svázání. Navíc by nevedlo k obnově plné pohyblivosti. A tak byly ženy, kterým takto rodiny zajistily "lepší budoucnost", neschopné ujít bez pomoci delší vzdálenosti, běžet či nést těžší břemena.

Má se za to, že zvrácená praxe vznikla někdy mezi lety 900 až 1000 mezi tanečnicemi a kurtizánami ve vykřičených čtvrtích určených místním elitám. Podle starých maleb a erotických básní se zdá, že drobné nožky považovali muži za velice atraktivní, a tak začaly bohaté rodiny vycházet nápadníkům vstříc – mrzačením svých dcer. Postupně se praxe během staletí ujala napříč všemi společenskými třídami a držela se až do poloviny dvacátého století.

Ekonomická pojistka rodiny

Tradice, která možná opravdu původně měla estetický důvod, se však podle nedávných studií změnila v mechanismus, jak udržet ženy doma. Zejména studie antropoložky z Harvardovy univerzity Melissy Brownové a nezávislého datového analytika Damiana Satterthwaite-Phillipse naznačuje, že deformace nohou byla vlastně jakousi ekonomickou pojistkou pro rodinu. A to jak pro rodnou rodinu, tak pro tu, do které byla dívka provdána.

Cynicky řečeno – rodiče nabízeli k sňatku dceru i se zárukou, že se nebude nikde potulovat, ale bude poslušně sedět doma a věnovat se domácím pracím. Bude spřádat nitě či vyšívat, a přispívat tak do rodinného rozpočtu. "Plně mobilní žena by se mohla třeba rozhodnout, že se místo domácích prací půjde projít," vysvětluje magazínu Quartz Brownová s tím, že zvlášť malé děti je těžké přesvědčit, aby místo běhání venku dřepěly u kolovrátku.

Brownová upozorňuje na opomíjený fakt, že většina zmrzačených žen prožila v životě alespoň jednu etapu, kdy jim nohy nebyly svazovány. A u spousty z nich k tomu došlo ještě před svatbou. Navíc rozhovory antropologů s postiženými ženami odhalily, že některé z nich by se vdaly bez problémů i bez tohoto umělého "zvýšení atraktivity". Ale po přestávce jim je rodiny krátce před svatbou opět začaly svazovat…

Proč se dosud nikdo neptal pamětnic?

Praxí se zabýval i výzkum Sin-jü Fan z Kalifornské univerzity v Los Angeles a Ling-wej Wu z Univerzity v Bonnu, který se zaměřil na vývoj napříč časem a regiony. Vzešlo z něj, že svazování chodidel bylo mnohem častější v oblastech, kde se pěstovala bavlna, a proto v nich byla větší poptávka po placené textilní práci.

Rozhodující však byly rozhovory s ženami, které krutou praxi podstoupily ještě před rokem 1950, kdy byla postavena mimo zákon. Brownová vyzpovídala několik tisíc seniorek a následně jejich výpovědi porovnala s regionálním výskytem tradice.

Ze statistik mimo jiné vzešlo, že v oblastech většího výskytu ovazování nohou naopak docházelo ke sňatkům v pozdějším věku. Což letité hypotéze o snazším provdání odporuje. "Rodiny potřebovaly příjem svých dcer delší dobu," vysvětluje antropoložka. Ukazuje se tedy, že rodiny byly na výdělcích žen ekonomicky závislé mnohem víc, než se předpokládalo.

A proč se vlastně na skutečný důvod nepřišlo dřív? Inu, protože se na to archeologové příliš nesoustředili. A antropology doteď nějak nenapadlo, že by se mohli pořádně zeptat žen, které si krutou praxí samy prošly…