Řekněte Lászlovi Kissovi, že fröccs může být získán tak, že se smíchá obyčejná sodovka s bílým nebo růžovým vínem, a bude to považovat za rouhání. 

V přízemí staré budovy v Budapešti tento třicátník spolu se svým otcem pokračuje v tradici svých předků: do vody se vhání oxid uhličitý, čímž se získá perlivá tekutina, která se uchovává pod tlakem v sifonových lahvích. Výsledku se říká sodovka. A její chuť je nesrovnatelná s průmyslově vyráběnou sodou, která ztrácí perlivost, jakmile ji otevřete, říká László Kiss.

V lahvích, které vycházejí z rodinného podniku, je poslední kapka stejně tak perlivá jako ta první díky sifonu, který udržuje vodu pod tlakem, dodává Kiss otec. "Takovou sodu k úspěšnému fröccsu potřebujete," říká.

Po horkém létu v maďarské metropoli, kdy teploty dosahovaly téměř 40 stupňů Celsia, si otec a syn mnou ruce. Obchody šly velmi dobře. "Všechny nové bary a restauranty nabízejí fröccs, to je novinka," říkají oba. Před patnácti lety začínali s třicítkou klientů a dnes jich mají desetinásobek: restaurace, podniky, bary a soukromníky.

Směs podomácku vyráběné sody a vína si našla své místo na nápojovém lístku nejluxusnějších restaurací. "Když jsme před sedmi lety začínali, nebyl ještě tak populární," říká Peter Ondrusek, jehož bar s názvem Fröccs se na tento nápoj specializoval.

"Je nejen osvěžující, ale také méně opojný než jiné alkoholické koktejly," vysvětluje podnikatel Robert Varga, který odpočívá na jedné budapešťské terase.

Fröccs je možná dokonce tajemstvím dlouhověkosti, psal ve svých dopisech maďarský spisovatel Sándor Márai: je dostatečně povzbudivý, aby stimuloval představivost, ale pro zdraví témě neškodný, protože je lehčí než víno.

Rodina Kissova koupila malou továrnu v centru Budapešti v roce 1994, ale tvrdí, že se tu po celé generace vyráběla perlivá voda za pomoci stroje s pedály, jimiž se denně vháněl plyn pod tlakem do stovek lahví. Staré sifonové lahve nesoucí jméno dnes již neexistujících výrobců sody připomínají, že se podomácku vyráběná sodovka těšila největší slávě za druhé světové války.

Zásluhu na tom má především maďarský fyzik Štefan Anián Jedlík, který v roce 1826 vynalezl stroj umožňující vyrábět sodovku ve velkém měřítku. V Maďarsku vznikly tisíce továren na sodu a v 19. století byla výroba sody v zemi třetím největším průmyslovým odvětvím.

Maďarský básník Mihály Vörösmarty dokonce srovnával šumivé perly vycházející z vína s maďarským vlasteneckým hnutím, které tehdy požadovalo více autonomie v rámci habsburské říše.

Až do druhé světové války konzumovala většina maďarských domácností minerální vodu ze sifonových lahví. Následující pohnutá desetiletí znamenala přerušení tohoto zvyku: za války byly zničeny závody, za komunismu byly znárodněny a po návratu k tržní ekonomice těžko odolávaly konkurenci mezinárodních značek. Ve výrobě sody pokračuje pouze několik stovek maďarských podniků.

V baru Gerlóczy, kde se podával fröccs i za komunismu, je dvaapadesátiletý István Szirtes klidný: "Nic nebrání tomu, abych pak šel pracovat, protože to nezpůsobuje opilost," ujišťuje a usrkává svou oblíbenou variantu fröccsu sport, kdy je jedna dávka vína doplněna čtyřmi dávkami sody.