V době neštěstí už za sebou měla loď dost dramatickou historii. Vyrobili ji v půli 20. let v severoněmeckých Brémách. Poté, pod názvem Berlin, sloužila na trase z Bremerhavenu přes Southampton a Cherbourg do New Yorku. Už o tři roky později zachránila část pasažérů a posádky lodi Vestris, který se potopila nedaleko břehů Virginie. Při neštěstí tehdy zahynulo přes 100 lidí.

V roce 1939 Berlin sloužil jako zájezdní loď v programu nacistické organizace Kraft durch Freude. A za druhé světové války ji nacisté využívali jako lazaretní loď. V roce 1945 se pak zúčastnila Operace Hannibal, která měla za cíl evakuovat vojáky a civilisty z Východního Pruska.

Jenže 31. ledna 1945 Berlin narazil na minu u Ústí nad Svinou a museli jej vléct do Kielu. Později mu však zkřížila cestu další mina, tudíž bylo v únoru vše potřebné z paluby odvezeno a loď zůstala opuštená.

Po pauze zpátky na moře

Do druhého života plavidlo na sklonku 40. let vrátili Sověti. Pojmenovali ho podle námořního admirála z 19. století Pavla Nachimova, který se proslavil v Krymské válce. V ní také, během bitvy o Sevastopol, zahynul. Loď později sloužila v Černém moři pro osobní přepravu. Během sezony zajišťovala například několikadenní výletní plavbu z Oděsy do Batumi.

Roli však sehrála i v době Karibské krize, jako jedna z lodí dopravující sovětské vojáky na Kubu.

Na svou poslední cestu se parník Admirál Nachimov vydal v den své zkázy, 31. srpna 1986, v deset hodin večer. Vyplul z Novorosijsku, další zastávkou mělo být zhruba 300 kilometrů vzdálené Soči. Na palubě cestovalo 888 pasažérů a 346 členů posádky. Většina cestujících pocházela z Ukrajiny, zbytek tvořili Rusové, Moldavané či obyvatelé Pobaltí. Kapitánem lodi byl Vadim Markov.

Už krátce po vyplutí posádka zaznamenala, že jim v cestě pluje obchodní loď Pjotr Vasev. Obsluha Admirála Nachimova vyslala varování. A od kapitána Pjotra Vaseva Viktora Tkačenka obdržela odpověď, ať se nebojí, že se lodi vyhnou.

Příliš rychlý konec

Po tomto uklidnění nechal Markov na místě svého podřízeného a odešel do kajuty. Jenže druhá strana nakonec neudělala nic pro to, aby Pjotr Vasev změnil kurz nebo alespoň zpomalil. Navzdory tomu, že posádka Admirála Nachimova žádala obsluhu Pjotra Vaseva o další informace a akci. Obsluha osobní lodi nakonec pozměnila kurz, a když viděla, že se k nim druhá loď řítí, nařídila zpětný chod a provedla pokus o úhybný manévr. Přesto Pjotr Vasev do levoboku Admirála Nachimova narazil ve 23:12, což způsobilo více než osmdesátimetrovou díru v lodi. Pak už šlo všechno rychle.

V době srážky se někteří lidé bavili na palubě, jiní se však už uložili ke spánku. Zhaslo osvětlení a lidé v podpalubí bloudili ve snaze se zachránit. Na spuštění člunů nebyl čas, loď se potopila za pouhých sedm minut. Lidé podle svědků plavali ve vodě znečištěné palivem a přidržovali se, čeho se dalo.

Záchranné lodě vypluly na místo zkázy brzy po potopení parníku, pomohla i posádka Pjotra Vaseva, neboť tato loď vyvázla ze srážky bez závažnějšího poškození. Nakonec dorazilo přes šest desítek lodí a dvacítka vrtulníků. Přesto nehodu nepřežilo 423 lidí - 64 členů posádky a 359 pasažérů. Šlo o jednu z největších tragédií sovětské mořeplavby.

Rozsudky pro kapitány

Komise pro vyšetření katastrofy později zjistila, že jak kapitán Tkačenko, tak Markov porušili pravidla bezpečnosti plavby.

Tkačenko tím, že nereagoval na žádosti posádky Admirála Nachimova. Markov podle vyšetřování pochybil opuštěním můstku. Soud poslal kapitány na 15 let do vězení, oba však byli propuštěni již v roce 1992.

Ani jeden z nich už nežije.