Psal se rok 1906, když třiatřicetiletý Thomas Andrews požádal o ruku Helen "Nellie" Reillyovou Barbourovou, dceru textilního průmyslníka. Svatba se konala dva roky nato a v listopadu 1910 přišlo na svět jejich jediné dítě - dcera Elizabeth.

V té době se již také v docích irské loděnice Harland and Wolff stavěl Titanic. Andrews už v šestnácti letech nastoupil do učení v této společnosti, již vlastnil jeho příbuzný. Spojil s ní tedy velký kus svého života. V roce 1907 už měl na starosti stavbu luxusní lodi Olympic, o dva roky později odstartovala i stavba sesterského Titaniku, obě si nechala vyrobit společnost White Star Line.

Andrews byl šéfkonstruktérem. Během stavby lodi prý navrhoval, aby měl Titanic více než dvojnásobný počet záchranných člunů a posílený trup. Nic z toho se nakonec nestalo - bohužel.

Andrews patřil ke skupině, která se účastnila počátečních plaveb zbrusu nových lodí. Nejdříve tak plul na Titaniku z Belfastu do Southamptonu, pak se s ním vydal i na jeho osudnou cestu do New Yorku.

Nutil lidi nastoupit do člunů

Když Titanic v noci 14. na 15. dubna 1912 narazil na ledovec a šel ke dnu, byl Andrews jedním z těch, kteří se starali o to, aby se do člunů dostalo co nejvíce lidí. Nabádal je, aby si vzali plovací vesty, popoháněl ty, kteří s nástupem do člunů nespěchali. Věděl, že se loď rychle potápí a že člunů je zoufale málo.

Patrně nejznámější verze o tom, kdy byl viděn naposledy, je svědectví stevarda Johna Stewarta. Podle něj stál Andrews v kuřáckém salonu potápějící se lodi ve 2:10 (tedy 10 minut předtím, než se Titanic potopil) a hleděl do prázdna u obrazu přístavu v Plymouthu. Záchranná vesta prý ležela opodál. Tato scéna se o 86 let později stala i součástí slavného velkofilmu, kde Andrewse ztvárnil Victor Garber.

Jenže Stewart, který se zachránil, prý opustil loď už krátce před tři čtvrtě na dvě. Zato se později objevila další svědectví lidí, kteří spatřili Andrewse kolem druhé hodiny na palubě, kdy se snažil upoutat pozornost žen, které se neměly k opuštění lodi.

Jiní zas hovořili o tom, že házel na pomoc lehátka pasažérům, kteří už byli ve vodě. Ačkoliv totéž prý dělal i pekař Charles Joughin, který tragickou noc přežil - a mohlo tak dojít k záměně osob. Úplně naposledy prý byl dle jiného svědectví Andrews spatřen, když opouštěl loď. Krátce předtím, než ji pohltil Atlantik.

A právě závěru konstruktérova života se týká i dopis, který je v současnosti v dražbě. Obsahuje svědectví stevardky Mary Sloanové, kterou navštívila Andrewsova příbuzná šest týdnů po zkáze Titaniku. Ona příbuzná pak napsala tento list adresovaný Andrewsově matce Elize, kde uvádí, že Mary Sloanová popsala, že "Tommie" byl ušlechtilý a statečný, ačkoliv věděl, že je vše ztraceno. Právě Andrews posadil Sloanovou do jednoho ze člunů. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno, v Belfastu na jeho památku později postavili sochu.

Prsten střežila do konce života

Ovdovělá Helen se o pět roků později znovu provdala - za Henryho Harlanda - a měli spolu další čtyři děti. Harland se jí dvořil už před lety, tehdy se však rozhodla pro Andrewse. Zásnubní prsten opatrovala až do konce života - Thomase přežila o více než půl století. Šperk zdědila její nejmladší dcera Vera, provdaná Morrisonová. Ta nedávno zemřela a její potomci se rozhodli rodinnou památku s pohnutou historií prodat.

Dražba dopisu i prstenu se koná v sobotu 27. dubna v Devizes. Zatímco psaní bylo oceněno na tři a půl tisíce liber (přes 100 tisíc korun), cena prstenu z osmnáctikarátového zlata se zasazeným safírem se zatím odhaduje na 12 tisíc liber (360 tisíc korun).