Nakupování pod vlivem paniky může v našem prostředí působit bezmála exoticky. Přeci jen před rokem 1989 jsme zažívali trochu jiný fenomén: setrvalý nedostatek některých druhů zboží a dlouhé fronty, když náhodou bylo k dostání. Nešlo jen o notoricky zmiňované banány nebo pomeranče, ale také maso, některé druhy zeleniny (například salátové okurky), dámské vložky a celou řadu dalších výrobků.

Čas od času se rovněž šířily fámy, že některé druhy zboží nebudou, třeba cukr či toaletní papír, lidé tak naběhli do obchodů a po žádaném zboží se jen zaprášilo. Někteří občané si tak vytvořili zvyk hromadit doma zásoby jen tak pro jistotu.

Skříň plná toaletního papíru se zkrátka neztratí. Nikdy totiž nevíte, kdy vám přijde vhod. Mnohým tento návyk vydržel i dlouho po roce 1989. Nedůvěra v to, že co je v obchodech dnes, bude v nich i zítra, v nich vězí zřejmě velmi hluboko.

Nákupní horečka u nás rovněž vypukla v roce 1968 po srpnovém vpádu armád Varšavské smlouvy. Motivovala ji panika, nejistá situace a obava z války, která podle některých mohla hrozit. Lidé skupovali hlavně základní potraviny. Ke konci srpna však tato mánie opadla.

Jedno panické nakupování ale Československo zažilo už o patnáct let dříve. V květnu 1953 před vyhlášením měnové reformy, která připravila miliony lidí o úspory, se mezi občany šířily zprávy o tom, co se chystá. Snažili se proto co nejvíce svých peněz utratit a obchodní domy i menší obchody vzali útokem.

Nakupovali potraviny s dlouhou trvanlivostí i všemožné zboží s co nejširším využitím. Jejich chování mělo své opodstatnění. Své peníze si mohli nechat vyměnit za novou měnu, ovšem přepočet byl tak nevýhodný, že drtivá většina toho, co měli, propadla státu.

Konzervy a provizorní bunkry 

Jiné zkušenosti s panickým nakupováním mají například ve Spojených státech. Jedno z největších je postihlo za časů studené války v době karibské krize v roce 1962. Mezi Spojenými státy a Sovětským svazem vypukla roztržka o rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě.

SSSR je tam začal umísťovat jako odvetu za americké rakety středního doletu v Turecku a Itálii. Spojené státy proto vyhlásily blokádu Kuby. Cílem bylo zabránit tomu, aby tam Sověti rozmístili další rakety.

Hrozilo, že roztržka přeroste v jaderný konflikt. Karibská krize, která trvala třináct dní, byla snad nejvypjatějším momentem studené války. Reakce amerických spotřebitelů byla předvídatelná. Zaútočili na supemarkety. Vykoupili je a naplnili zásobami své domovy a provizorní bunkry, které v té době vznikaly, konzervami.

V Sovětském svazu nic podobného nenastalo pravděpodobně i z toho důvodu, že zásobování potravinami tam bylo vždy nedostatečné. V amerických městech se regály obchodů vyprázdnily během několika málo dnů. Kromě potravin se lidé zásobovali i baterkami, bateriemi a samozřejmě toaletním papírem. Krize nakonec skončila. Spojené státy a Sovětský svaz se dohodly a rakety středního doletu byly staženy z Kuby i Turecka.

Přeplněné čerpací stanice a rozezlení řidiči

Další panické nakupování vypuklo v 70. letech v reakci na ropný šok. V roce 1973 země OPEC omezily produkci ropy a vyhlásily embargo na její vývoz do států, které podle jejich mínění podporovaly Izrael během jomkipurské války.

Cena ropy v důsledku toho skokově narostla. Nákupní horečka na sebe nenechala dlouho čekat. Tentokrát ale měla podobu přeplněných čerpacích stanic, dlouhých kolon aut a mnoha rozezlených řidičů, kteří zoufale tankovali, co mohli. 

O několik let později se situace opakovala. V roce 1979 nastal druhý ropný šok. V souvislosti s islámskou revolucí v Íránu se na čas zastavila tamější těžba ropy a významně se omezila také v Iráku. Lidé opět zaplavili čerpací stanice a tankovali jako o život.

Kolaps, konec světa a předvánoční nákupy 

Najdou se i případy panického nakupování, které mají jinou příčinu než všemožné krize a obavy z války a nedostatku. Jedním z nich je nákupní horečka spojená s Coca-Colou.

V roce 1985 se společnost vyrábějící Coca-colu v reakci na rostoucí popularitu Pepsi rozhodla změnit složení a název, pod kterým svůj slavný nápoj prodávala. Lidé začali skupovat původní nápoj. Rovněž protestovali a požadovali návrat staré známé Coca-Coly. Po 80 dnech společnost ustoupila a vrátila se k dřívějšímu názvu a receptu.

Panika se objevila i s blížícím se rokem 2000. Mezi lidmi se šířily apokalyptické vize spojené s přechodem na nový letopočet. Obava panovala především z toho, jak změnu zvládnou počítače. Mluvilo se o tom, zda se některé z nich jednoduše nezhroutí. Předpovídaly se pády letadel, kolapsy dopravy či odstávky jaderných elektráren a blackouty.

Někteří lidé se tak začali připravovat na apokalypsu. Opět to vedlo k nájezdům na regály obchodů s konzervami a samozřejmě toaletním papírem. Strach spojený s letopočtem začínajícím dvojkou se však lišil od těch předchozích už jen tím, že šlo o záležitost předem známou.

Nebyla to žádná nenadálá krize. Každý měl čas se připravit. Dokonce vznikla řada produktů šitých na míru domnělé katastrofě jako například speciální pojištění či zvláštní edice různého zboží třeba i střelných zbraní. V menší míře se něco podobného opakovalo spolu se zvěstmi o konci světa v roce 2012 podle mayského kalendáře.

Panické nakupování vyvolané koronavirem tak v dějinách není žádnou novinkou. Nový je snad jeho celosvětový rozsah. I tady má však dnešní virus jednoho velkého konkurenta - nákupní horečku, která přichází pravidelně rok co rok a zachvacuje stále více zemí: Black Friday.