Ve vesnici San Pedro Cutud na Filipínách se každoročně odehrává děsivě fascinující událost, při které teče krev, vržou hřeby a víra doslova bolí. Hlavní postavou je Ruben Enaje, 64letý tesař a hluboce věřící katolík, který se letos už po šestatřicáté dobrovolně nechal přibít na kříž. Ano, skutečně – přibit. Hřeby skrz dlaně i nohy, trnová koruna na hlavě, bílé roucho kolem pasu a pohled upřený do davu.

Všechno začalo v roce 1985, kdy Ruben přežil pád ze třetího patra budovy téměř bez škrábnutí. „Byl to zázrak,“ říká. „A tehdy jsem Bohu slíbil, že mu svůj druhý život zasvětím. Chtěl jsem mu poděkovat tak, že na sobě znovu prožiju ukřižování.“ O rok později už stál s křížem na zádech na prašném svahu, kde se každoročně odehrává náboženské divadlo zvané Senakulo. A od té doby nevynechal jediný ročník. Každý rok Ruben spolu s desítkami dalších věřících kráčí bosky rozpálenými ulicemi, více než půl kilometru s těžkým křížem na ramenou. Těla mají pokrytá potem, prachem a často i vlastní krví. Někteří účastníci se bičují bambusovými pruty přivázanými na provazech, až jim krev teče po zádech a cáká na přihlížející. Jiní používají žiletky, aby se „otevřeli“ Bohu.

zdroj: Profimedia.cz

Vrcholem celého rituálu je ukřižování. Herci převlečení za římské vojáky přistupují k vyčerpaným věřícím, položí je na dřevěné kříže a do dlaní i chodidel jim zatloukají čtyřpalcové hřeby z nerezové oceli. Poté je vztyčí a nechají zavěšené přibližně deset minut. Nad hlavami jim pálí tropické slunce, pod nimi se modlí davy a cvakají fotoaparáty. Ruben sice přiznal, že už několikrát chtěl skončit – stárne, tělo bolí. Ale pokaždé, když za ním přijdou lidé z vesnice a prosí ho, aby svou obětí pomohl jejich nemocným blízkým, nedokáže odmítnout. Svoji dlouholetou účast přitom nevnímá jako utrpení, ale jako požehnání – věří, že právě díky tomu se jeho blízcí uzdravili a že se mu dařilo i v řemesle.

Podle vyprávění svého dědečka ví, že tato tradice se na Filipínách objevila po druhé světové válce, někdy v roce 1945 nebo v 50. letech. Zrodila se z chudoby, víry a zoufalé potřeby naděje – a přetrvává dodnes. A Ruben Enaje, muž, který přežil smrt a od té doby ji rok co rok rituálně vyzývá, se stal jejím symbolem.