Ve středu zahájila činnost Občanská demokratická aliance (ODA). Stranu, která byla součástí první i druhé Klausovy vlády a která měla své zástupce i v úřednické vládě Josefa Tošovského a později se stala jednou ze stran Čtyřkoalice v časech tzv. opoziční smlouvy, obnovil miliardář Pavel Sehnal, majitel skupiny SPGoup. Představitelé ODA se soustředí na komunální volby v roce 2018, ale se svojí stranou chtějí kandidovat už v letošních volbách do sněmovny.

Resuscitace staré, známé značky působí pragmaticky a vypočítavě. Sám Sehnal říká, že si tento název vybrali, protože to velmi zjednoduší komunikaci s občany. ODA jako pravicová strana zůstává v povědomí nemalé části voličů a majitel SPGoup by toho rád využil. Pokud však uskupení do svých řad nezíská některou z výraznějších postav dřívější ODA, a zatím se zdá, že u nich obnova strany vyvolala spíše negativní reakce, těžko celou věc brát jinak než jako parazitování na názvu strany, která ve své době slavila úspěchy.

Poněkud legračně působí také to, že se zástupci obnovené ODA zaklínají, že jejich strana není žádným novým politickým subjektem nějakého oligarchy. S miliardářem Sehnalem jako předsedou to zní spíše jako zbožné přání. 

Sice mohou dokola opakovat, že za založením strany stojí bohulibé účely, ale miliardáři si zkrátka politické subjekty pro nic za nic nepořizují a špatně se věří tomu, že jde o čirou filantropii. Sehnal ovšem tvrdí, že hlavním důvodem k obnovení značky ODA bylo, že přišel čas, aby své zkušenosti z podnikání využil i ve prospěch ostatních občanů naší země.

Reprodukce národa 

Občanská demokratická aliance se považuje za stranu pro aktivní občany a podnikatele. Prosazuje snížení daní z příjmu právnických osob a povinných odvodů zdravotního pojištění, zároveň chce zavést spoluúčast ve zdravotnictví, snižovat a odbourávat dotace či zahájit proces přijetí eura. Za pozornost stojí ale jiné dva programové body.

Podle ODA je nutné posílit rodinnou politiku, jinak hrozí, že na velké množství seniorů bude pracovat jen málo lidí v produktivním věku. Kromě toho chce uskupení zavést rok teorie a následně dvouměsíční oddělený vojenský kurz pro muže i ženy.

Důraz na rodinou politiku, která by slovy představitelů ODA zajistila "reprodukci národa", a návrat povinné, byť výrazně zkrácené, vojenské služby svědčí o konzervativním charakteru Sehnalovy strany. Ostatně ona sama deklaruje, že voličům nabídne liberálně konzervativní přístup, v čemž navazuje na původní ODA.

Pavel Sehnal a členové předsednictva Petr Kachlík, Milan Smutný, Jiří Staněk | zdroj: Profimedia

Občanská demokratická aliance však není jediná, kdo se tímto směrem vydává. Ještě výrazněji si počíná Václav Klaus mladší, který nedávno založil svůj think-tank Centrum pro občanské svobody a tento týden získal od ODS v Praze 6 první nominaci pro svoji kandidaturu do Poslanecké sněmovny. Kromě snižování a zjednodušování daní se Klausův institut rovněž hlásí k podpoře klasické rodiny a národních zájmů.

Co se týče povinné vojenské služby, je Václav Klaus mladší pro, pokud by byla na pár týdnů jako ve Švýcarsku. Kratší vojenská služba v délce měsíce či šesti týdnů podle něj dává smysl, protože obrana země je věcí všech občanů a nějací naši spojenci to za nás nevyřeší. "Národ by měl ukázat, že je připraven sám hájit smysl země," řekl expert ODS pro oblast školství Václav Klaus junior ve videu na své facebookové stránce.  

Konzervativně pravicový obrat 

Také Robejškovi Realisté se prezentují jako pravicově konzervativní uskupení. Chtějí snižovat daňové sazby, kritizují praxi evropských dotací, které podle nich nejsou v našem národním zájmu, a celkově odmítají přerozdělování, jímž se nevytváří žádné nové hodnoty.

Realisté se rovněž vymezují proti tomu, že se mění charakter rodiny, jež se vzdaluje svému tradičnímu modelu, proměňuje se role muže a ženy a dokonce ustupuje do pozadí i péče o děti, kterou Realisté považují za nejpodstatnější úlohu rodiny.

Robejšek a jeho soukmenovci naopak chtějí vrátit rodině, která je podle nich tmelem národa, její ztracené postavení. Samozřejmě nezapomínají ani na vojenskou službu, tentokrát v podobě tříměsíčního povinného vojenského výcviku.

Skoro to vypadá, jako by se u nás chystal určitý konzervativně pravicový obrat. Minimálně některé strany a jejich osobností zřejmě vyhodnotily, že po něm existuje poptávka, proto mu vycházejí vstříc. Reagují na liberální rozvolňování, které u nás v kulturním a společenském smyslu nastalo po listopadu 1989.

Objevilo se mnoho nových témat: LGBT, gender, transgender či diskriminace menšin. Otevřeně se mluví o různých sexuálních praktikách. Mizí jasná hranice mezi tím, co znamená být mužem a ženou, a mnohem kritičtěji se hovoří o mužské a ženské roli v rodině. Celkové uvolnění a individualizace společnosti se promítly i do lhostejnosti k prožívání vlastenectví a příslušnosti k národnímu společenství a v neposlední řadě i do snížené schopnosti nést odpovědnost za svůj život a ještě více za život někoho druhého.

Zmiňovaný povinný vojenský výcvik je v očích těch, co ho prosazují, spíše než příspěvkem k naší obraně odpovědí na popsaný trend. Je to způsob, jak mladší ročníky donutit připustit si, že by také mohla nastat situace, kdy by museli naši zem bránit. Kromě toho může vojenská služba podpořit i jejich vztah k národu a obecně patriotismus, k němuž patří, že lidé jsou ochotni pro svoji vlast něco udělat.

Všeho s mírou 

Konzervativní prvek má v politice své místo. Pro část občanů jsou některé dnešní liberální tendence přehnané. Nerozumí jim a mohou v nich vyvolávat nejistotu. Není důvod, aby neměli své politické zastoupení, pokud nebude sklouzávat k nenávistným projevům.

Na druhou stranu ani tradiční pojetí rodiny, koncept národa či vnímání mužské a ženské role není ničím neměnným, co by mělo být jednou pro vždy dané. Snažit se tyto kategorie bez rozmyslu a bez náhrady zbourat, ale stejně tak je nekriticky vyžadovat a udržovat, přestože jsou v mnoha ohledech už mimo realitu, je krátkozraké.

I v případě vojenské služby jako reakce na nižší míru samostatnosti a odpovědnosti, není namístě automaticky popírat, že se něco takového u mladších lidí děje, zároveň však není třeba hned zavádět povinný vojenský výcvik. Stačilo by mnohem více hovořit o tom, že lidské činy mají své pozitivní i negativní důsledky, kterých se člověk jen tak nezbaví. Podobně pokud využívá výhod života uvnitř společenství lidí na určitém území, nemůže být zcela lhostejný k tomu, jaká nebezpečí tomuto společenství hrozí.

Pokaždé, když jedna tendence získá výrazně navrch, nebo se to alespoň tak jeví, často se o ní píše a mluví, výsledkem je protireakce. Václav Klaus mladší a další se na této vlně vezou. Příkladem je i báseň Jiřího Žáčka o tom, k čemu jsou holky na světě, která si zaslouží diskuzi a kritický rozbor, ale její hysterické odmítání a nadávání autorovi ve skutečnosti vede k ještě více vyhroceným reakcím na druhé straně. Jejich ukázkou je i Václav Klaus mladší, který každého, kdo používá slovo "gender", hned označí za neomarxistu.