Takové obavy však nejsou namístě, protože právo podat kárnou žalobu dává prezidentovi zákon o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. Účelem tohoto institutu je potrestat a zároveň předcházet porušování povinností soudce a jeho nevhodnému chování.

Soudce se totiž kárně proviní, pokud zaviněně (tedy alespoň z nedbalosti) poruší své povinnosti nebo se chová tak, že tím narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů.

Vada toliko formální…

Obsahem kritizovaného rozhodnutí je mimo jiné konstatování, že v odůvodnění příkazu k odposlechu musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které jeho vydání zdůvodňují, účel odposlechu a vysvětleny důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené.

Může být tedy takové konstatování porušením povinnosti soudce nebo ohrožením důvěry v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů?

I kritici rozhodnutí Vrchního soudu v Praze uvádí, že neexistence zdůvodnění příkazu k odposlechu je vadou řízení, byť je to dle jejich názoru vada toliko formální, bez vlivu na věcnou správnost provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu, která by neměla vést ke zrušení meritorního rozhodnutí.

Takové názory však pomíjejí skutečnost, že stejné stanovisko jako Vrchní soud v Praze v mnoha rozhodnutích potvrdil i Nejvyšší soud, který má sloužit mimo jiné jako sjednotil judikatury.

Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že odůvodnění příkazu k odposlechu nemůže být pouhou spekulativní konstrukcí, byť vedenou tzv. užitečným záměrem. Není podle něj také přípustné, aby teprve na základě a prostřednictvím povoleného odposlechu byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání.

Takový poznatek musí vydání příkazu k odposlechu předcházet a musí pocházet ze spolehlivého zdroje a musí být dostatečně spolehlivý a přesvědčivý. Tuto spolehlivost a přesvědčivost musí pak soud při svém rozhodování o příkazu k odposlechu přezkoumat.

Kritici rozhodnutí Vrchního soudu v Praze tedy tvrdí, že příkazy k odposlechu v kauze Rath a spol. jsou sice vadné, ale že bez ohledu na judikaturu Nejvyššího soudu je nesprávné na základě nezákonně získaných důkazů rušit meritorní rozhodnutí, které je podle nich správné. V tom je ale zásadní rozpor jejich tvrzení.

… ale důkaz nezákonný

Použití důkazů, které byly získány v rozporu se zákonem, nikdy nemůže vést ke spravedlivému rozsudku o vině a trestu. Pokud je totiž důkaz získán v rozporu se zákonem, jedná se o důkaz nezákonný a použití takového důkazu vede k nezákonnému a nespravedlivému procesu.

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze tak pouze odráží jednou ze zásad právního státu, a totiž tu, že z bezpráví právo nevznikne. Respektování této zásady, ale i respektování zákona a judikatury Nejvyššího soudu tedy v žádném případě nemůže být považováno za porušení povinnosti soudce nebo za ohrožení důvěry v justici.

Právě naopak. Nic nemůže zničit důvěru v justici tak jako rezignace na dodržování zákonů a svých vlastních pravidel. Soudy nemohou dosahovat svých cílů prostřednictvím nezákonné činnosti nebo nedostatku respektu k zákonům.

Integrita soudního systému spočívá i v tom, že soud nemůže přiznávat žádné ze stran prospěch vzniklý z porušení zákona.

Soudci, kteří vydali prezidentem republiky kritizované rozhodnutí, se nejen kárně neprovinili, ale dokonce projevili mimořádnou statečnost tím, že rozhodli proti náladě a očekávání veřejnosti.

Ochrana před náladou davu

Statečnost soudce je přitom velmi důležitou vlastností, která jediná může zajistit, že soudce bude rozhodovat podle vlastního svědomí a nejlepšího vědomí, a nikoli podle toho, jak si přeje veřejnost, nadřízený soud nebo kolegové z branže.

Co by bylo jednodušší pro kritizované soudce než nad nelegálností odposlechů zavřít oči a rozsudek nad Rathem a spol. potvrdit? Sklidili by pochvalu veřejnosti, médií a zřejmě i samotného Miloše Zemana. Úkolem soudu je však i ochrana obžalovaných před náladou davu.

Dav totiž často nemá zájem na výkonu spravedlnosti, ale chce, aby byly ukojeny jeho základní pudy. Uspokojení těchto pudů je však daleko od principu spravedlnosti.

Naopak právě v případech, kdy je obžalovaný předem odsouzen veřejností, a kauza se zdá jasná, by měl být soudce obzvláště na pozoru, protože snadno může sklouznout k povrchnímu hodnocení důkazní situace.

Prezident republiky má být mimo jiné strážce hodnot, ke kterým se naše společnost hlásí a na kterých spočívá. Mezi tyto hodnoty patří úcta k právu a spravedlnosti. Úvahy o podání kárné žaloby na soudce, kteří vydali rozhodnutí, které je v rozporu s veřejným míněním, však není strážením těchto hodnot, ale tím nejvulgárnějším populismem.

Aleš Rozehnal pro Ústav nezávislé žurnalistiky

Autor je právník. Přednáší právo na Právnické fakultě UK a dalších vysokých školách