Proč nemohou komunisté mluvit jinak, zvolit odlišnou rétoriku? Proč procvičují dopředu několik pečlivě stylizovaných obvinění vznesených na konto dravců a oligarchů, které opakují jako hrací automaty?

To je jednoduché: Zajděte si do pražské ulice Politických vězňů, kde sídlí KSČM se svými stranickými Haló novinami. I relativně otrlého člověka může překvapit, v jakém luxusu si zpanštělá komunistická smetánka – management strany – žije. Za všechno mluví nablýskané limuzíny, kterými se vozí do práce. 

Palčivý pocit tísně zažívá KSČM snad jedině z představy, že může nastat čas, kdy bude muset přejít z pohodlného opozičního nicnedělání k vládní odpovědnosti. 

Za deklarací "S Babišem nikdy!" tedy není bezelstné moralizování kvůli "aféře" Čapí hnízdo, ale přetvářka straníků, kteří donekonečna toužebně hovoří o nástupu socialismu jako jediné možné cesty. Ovšem jak k ní dojít, to už se nikdy nedozvíme. Jde o licoměrnost za hudebního doprovodu Internacionály a hřmotného potlesku stalinistky a stálice strany Marty Semelové.

To je ta poslankyně, co velebí u Gottwaldova hrobu "vítězný únor", komunistický převrat označuje za významný mezník v historii České republiky, jelikož podle ní odpružil sociálně a ekonomicky nejúspěšnější údobí, a zinscenované politické procesy a justiční vraždy dlouhodobě popírá.

Na náhradách KSČM čerpala nejvíc

Sebezastřenější teze, že nás rudá zachrání před barvou hnědou (Okamurou, Řádem národa, odpůrci migrační vlny a tak dále), jsou v této souvislosti podobně nesmyslné jako těžkopádné lkaní opačného politického spektra, že volební program KSČM stále tak trochu děsí, jelikož cílí jako torpédo nejen na podvodníky, prostitutky, exhibicionisty, antikristy, alkoholiky, sodomity, narkomany, fetišisty, pornografy, ale i zbytek slušné populace.

Neděsí. VIP komunistům s v čele s jejich předsedou Vojtěchem Filipem, který má na starosti nejbáječnější cestovku na světě – koordinaci poslaneckých zahraničních cest, jde výhradně o to se ještě přinejmenším dvě volební období udržet v opozici. Nepřijdou tak o pohodlný život z peněz daňových poplatníků a nebudou zároveň muset čelit obviněním z nesplněných slibů, kterým nutně čelí každá vláda. 

Připomeňme, že k sedmdesátitisícovému platu dostávají poslanci desetitisíce korun navíc, které se nedaní. V parlamentní restauraci si mohou dopřát oběd za ceny, za něž se v centru hlavního města nenajíte. A víkend mohou strávit třeba v rekreačním objektu v Lipnici nad Sázavou za pakatel s plnou penzí. K tomu připočtěte služební byty na Praze 1 s podzemní garáží.

Co se týká náhrad, každý poslanec má k dispozici sedm druhů. Čtyři z nich má většina z nich: na reprezentaci, administrativní a odbornou práci, na mzdy asistentů a také na telefon. Další dvě jsou vázány především na místo, odkud zákonodárce pochází a kde má kancelář. A poslední náhradu, na ubytování, mohou čerpat pouze ti, kteří nebydlí v Praze.

A kdo čerpal (doloval) nejintenzivněji? V průměru zdaleka nejvíc stály stát náhrady, které si k platu připsali právě poslanci z řad komunistů. Nejúspěšnější v tomto směru byl René Číp z Ostravy; tomu stát k platu na všech náhradách vyplácel v průměru 147 500 Kč měsíčně.

Je důležité míti Filipa

A právě tak to komunisté chtějí. Tak, jak jsou dlouhodobě zvyklí, než se budou muset kvůli populačnímu úbytku jejich voličstva odebrat s napěchovanými portmonkami do slastného zapomnění třeba na překrásné kubánské pláže. 

Je totiž důležité míti Filipa: ministři se obvykle napodruhé do sněmovny nedostávají a vládní stranám zpravidla ubývá podpora elektorátu. To komunisté vědí, tak proč cokoli riskovat?

Z tohoto důvodu tedy nehrozí, že by se KSČM drala do jakékoli vlády. A je i dobře, že již pominula doba, kdy nás komunisty nevkusně strašily pravicové strany, a že nadešly naopak časy, kdy KSČM hrozí v rámci vlastního zviditelňování před koalicí ANO a ODS.