Sociální demokraté jsou součástí vlády Andreje Babiše, komunisté jí pro změnu dali důvěru a nadále ji podporují. Strany, které reprezentují tradiční politickou levici u nás, tak svoji budoucnost spojily s hnutím ANO a jejím předsedou.

Nezamýšleným efektem této spolupráce je, že obě strany se k sobě přiblížily a začaly působit bezmála jako dvojčata. V některých oblastech se zdají být skoro zaměnitelné, takže vzniká logická otázka, zda mohou vedle sebe v Poslanecké sněmovně dlouhodobě koexistovat dvě partaje, které se od sebe zase tolik neliší a prosazují ve výsledku totéž.

Na webových stránkách KSČM se tak můžeme dočíst, co všechno komunisté zajistili pro občany podporou státního rozpočtu na letošní rok: od "navýšení a valorizace starobních důchodů v průměru o 900 Kč", přes "pro obce podporu financování nájemního bydlení, oprav a provozu základních škol" a "zvýšení prostředků na financování potřebných sociálních služeb" až po "zvýšení platů učitelů, policistů, hasičů i občanských pracovníků v těchto složkách a dalších státních zaměstnanců". Komunisté se tak v principu chlubí tím samým, čím sociální demokraté.

Totéž platí i pro sedm základních podmínek, které si KSČM kladla pro toleranci Babišovy vlády. Šlo o trvalý růst minimální mzdy, valorizaci důchodů, ochranu přírodních zdrojů před zcizením do zahraničních rukou, zvýšení podílu veřejného sektoru v hospodaření s vodou, zdanění církevních restitucí, zabránění dalšímu nárůstu ceny bydlení, podporu výstavby obecních bytů a udržení kvalitní a dostupné zdravotní péče bez zvyšování spoluúčasti pacientů.

Nic z toho nijak zvlášť nevyčnívá z programu, o jehož prosazení usiluje také sociální demokracie. Ta možná neklade tak velký důraz na "ochranu přírodních zdrojů před zcizením do zahraničních rukou", ale nedá se říct, že by se obě strany v této otázce na obecné úrovni rozcházely a byl mezi nimi dramatický rozdíl. Pokud se v něčem liší, tak v rétorice a v tom, jak některé záležitosti v minulosti prezentovaly navenek. Příkladem je třeba memorandum o spolupráci v oblasti těžby a zpracování lithia, které před sněmovními volbami v roce 2017 uzavřelo ministerstvo průmyslu a obchodu pod vedením Jiřího Havlíčka za ČSSD.

Partaj pro nostalgiky

Aktuálně se zdá, že nejvíc se sociální demokraté a komunisté od sebe odlišují v zahraniční politice, kdy KSČM například kritizuje ministra zahraničních věcí Tomáše Petříčka především za jeho postoj k rusko-ukrajinskému konfliktu v Azovském moři. V této souvislosti komunisté tvrdí, že česká diplomacie v čele s Petříčkem "je příliš podbízivá cizím zahraničním zájmům a zájem České republiky ji příliš nezajímá".

Vstřícný postoj komunistů k Rusku, snaha zavést takový zákon o obecném referendu, který by umožňoval hlasovat rovněž o vystoupení z Evropské unie, nebo velmi negativní vztah k Severoatlantické alianci (v programu pro minulé sněmovní volby explicitně slibovali referendum o vystoupení z NATO, popřípadě z jeho vojenských struktur) jsou nakonec tím, čím se komunisté od sociálních demokratů odklánějí nejvýrazněji.

Nedá se ovšem říct, že by to byl kdovíjak velký tahák pro voliče. Různě silné odstíny těchto postojů nabízejí i jiné strany a KSČM se v této konkurenci stále jeví především jako partaj pro nostalgiky. Strana si pomáhá i tím, že sem tam předloží nějaký radikálnější návrh (například když prosazuje zákon, podle něhož by se na privatizační podvody z 90. let nevztahovala promlčecí doba), a obecně usiluje o směs vypjatější protestní rétoriky v kombinaci s nacionálními akcenty.

Komunisté tak sice nejdou zcela ve šlépějích sociální demokracie, která se touto cestou zatím úplně nevydala, přesto se zdá, že to moc nezabírá. Hlavní rozdíl mezi ČSSD a KSČM je jen krapet jiná rétorika, kdy například ve volebním programu KSČM pro období 2017-2021 se objevují věty jako "vládnoucí elity dnes hájí zájmy velkého kapitálu, banky bobtnají a peníze občanů mizí rychle v zahraničí" nebo "církev v roli miliardáře vytrvale vysává stát, přičemž mladé rodiny jsou odkázány k životu v nouzi, senioři nemají na nutné léky, chudí chudnou a bohatí bohatnou".

Klíčová úloha společenského vlastnictví

Pak už zbývá jen jediná věc, díky níž mohou komunisté dosáhnout toho, že v žádném případě nebudou se sociálními demokraty zaměnitelní. A to je koneckonců ten nedůležitější a principiální rozdíl, který dělá z komunistů komunisty a ze sociálních demokratů sociální demokraty: vztah ke kapitalismu a k jeho alternativám. Všechno ostatní jsou ve výsledku druhotné vlastnosti, nuance a protestní apely či účelová mlha.

V programových dokumentech komunistů stále najdeme to, že jejich strategickým cílem je socialismus a že za základní příčinu stupňujících se problémů světa i naší společnosti považují kapitalismus, kdy je "stále naléhavější, aby byl vystřídán novou pokrokovější společensko-ekonomickou formací".

V jednom z rozpracování Kladenského programu, který je základním programovým dokumentem KSČM, se tak uvádí: "Základním programovým cílem politiky KSČM je socialismus, demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní. Je postavena na maximální občanské samosprávě, je prosperující a sociálně spravedlivá." V ekonomice takové společnosti se prosazují "přednosti a klíčová úloha společenského vlastnictví", soudí komunisté a zároveň zdůrazňují, že tohoto cíle chtějí dosáhnout demokratickou cestou.

Vystrčit socialismus do popředí

Právě v tom spočívá nejdůležitější rozdíl mezi KSČM a ČSSD, která se hlásí spíše k sociálnímu státu či státu blahobytu než k socialismu. Vyzdvihuje také důležitost regulací a regulativní roli států a mezinárodních organizací a ve svých programových dokumentech místo kapitalismu jako takového kritizuje v první řadě neoliberalismus a privatizaci veřejných služeb.

Pokud by komunisté svůj základní programový cíl stavěli do popředí, jednak by nikoho nenechali na pochybách, že odlišnosti mezi oběma partajemi skutečně nejsou zanedbatelné. Kromě toho by se ukázalo, kolik voličů opravdu slyší na to hlavní, co komunisté nabízejí, nebo to alespoň tvrdí, a co k nim historicky patří.

V neposlední řadě by byli nuceni podrobně popsat, jak přesně si socialismus v 21. století představují a jak by podle nich měla vypadat ona demokratická cesta, která by k němu měla vést. A mimo jiné by také museli detailně obhájit přednosti zmíněného společenského vlastnictví. To všechno by bylo prospěšné.

KSČM se prozatím tomu všemu vyhýbá a doposud se ubírala tou jednodušší a pro ni pohodlnější cestou. Stále více se však ukazuje, že si s ní už déle nevystačí, protože přes veškeré mimikry, kterými se to snaží maskovat, je zjevné, že v Poslanecké sněmovně není dost místa ani pro dvě sociální demokracie, ani pro dvojici uskupení typu Okamurovy Svobody a přímé demokracie. Může tedy buď dále upadat, nebo se vrátit k tomu, na čem stojí, a buď si s tím obstát, anebo vyklidit pole.