První kolo prezidentské volby se koná 12. a 13. ledna. Jak se blíží začátek prosince, rozbíhají se i různé debaty s kandidáty a začíná se projasňovat, s kým budeme mít tu čest. Zatím jde o devítku uchazečů, kterou si můžeme rozdělit do dvou skupin. V první figuruje současná hlava státu Miloš Zeman, bývalý předseda Akademie věd ČR Jiří Drahoš, textař a producent Michal Horáček a bývalý premiér Mirek Topolánek.

Ve druhé skupině se pak nachází lékař a aktivista Marek Hilšer, někdejší šéf Škody Auto Vratislav Kulhánek, bývalý velvyslanec Pavel Fischer, prezident a výkonný ředitel Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR Jiří Hynek a skladatel a předseda strany Rozumní Petr Hannig.

Takovému rozdělení odpovídá i průzkum TNS Kantar a Medianu pro Českou televizi, podle kterého by Zeman získal 41,5 procenta hlasů, Drahoš 30,5 a Horáček 16,5 procenta. Topolánek za nimi prozatím zaostává se čtyřmi procenty hlasů, i tak se ale rychle vyhoupl mezi kandidáty s výraznější podporou, což potvrzují také čísla na webu Kdovyhrajevolby.cz, kde má větší pravděpodobnost zvolení než Horáček a nachází se hned na třetím místě za Zemanem a Drahošem. Podobně si Topolánek vede i u sázkových kanceláří.

Diplomat, praktik a rebel 

Rychlý nástup bývalého předsedy vlády není náhoda. Na rozdíl od všech adeptů o prezidentský post z druhé skupiny má jasnou výhodu, že ho všichni dobře znají. Oproti Drahošovi a Horáčkovi těží z toho, že je přirozený, spontánní a nepůsobí přepjatě ani nedomrle.

Horáčkův problém je hlavně to, že čím víc ho člověk poslouchá a sleduje jeho veřejné výstupy, tím víc odpuzuje. Přitom by stačilo netlačit tolik na pilu, ubrat emocí, zklidnit se a uvolnit.

Na někdejšího spolumajitele sázkové kanceláře Fortuna také na 17. listopadu upozornili pořadatelé Koncertu pro budoucnost, když mu na rozdíl od Drahoše, Fischera a Hilšera nedali možnost promluvit, přestože o to stál a jako člen iniciativy MOST byl i přímým účastníkem listopadových událostí. Jejich zdůvodnění, proč tak neučinili, bylo natolik nevěrohodné, že z Horáčka učinilo bezmála osobnost dne.  

Pak zde máme kandidáty Pavla Fischera, Vratislava Kulhánka a Marka Hilšera, kteří jsou veřejnosti takřka neznámí a v předvolebních průzkumech zatím mají jen zlomek hlasů, přesto si zaslouží, aby se jejich kandidatura brala vážně.

Fischer se zdá být solidním a velmi erudovaným kandidátem, který zdatně využívá toho, že díky zkušenostem ze svého působení u prezidenta Václava Havla a v diplomacii má ze světa politiky leccos odpozorovaného.   

Hilšer se vymyká ostatním kandidátům tím, že je z nich daleko nejmladší. Může si tak dovolit působit jako mladý rebel a být nejvíce ze všech konfrontační, což mu sice může zajistit nějaké ty hlasy, ale většinu voličů, která si na postu prezidenta představuje spíše někoho staršího a zkušenějšího, zřejmě neosloví.

To Vratislav Kulhánek naopak dělá dojem usedlého a seriózní muže, který nabyl určitou životní moudrost a jen tak nic ho nerozhází, také se ovšem nesnaží na sebe nijak zvlášť přitáhnout pozornost. 

Papaláš na Hradě

Hlavním úkolem Zemana a Drahoše nyní je udržet si svou dosavadní pozici. V první řadě to znamená, že během prezidentské kampaně o sobě nesmí vzbuzovat žádné pochybnosti a zároveň musí mezi ostatními kandidáty dostatečně vyčnívat. Zemana může ohrozit hlavně to, že se tématem voleb stane jeho zdravotní stav, a oproti volbě v roce 2013, kdy vládl Kalousek s Nečasem a proti němu dokonce kandidoval jejich ministr, se už nemá vůči komu vyhraňovat.

Naopak Zeman se sám stal papalášem, proti kterému se vymezují všichni ostatní. To ostatně posiluje i prezidentovo rozhodnutí neúčastnit se debat s ostatními kandidáty. Proč by se obtěžoval s někým diskutovat? Proč by se otravoval tím někam chodit a s někým se konfrontovat?

Přítomnost v médiích bude mít samozřejmě zajištěnou i tak už jenom díky aktuálnímu sestavování vlády, přesto ale jeho přístup působí jako zbytečné vyvyšování se, kterým si může uškodit. V jeho prospěch naopak hraje především to, že voliči, kterým jsou jeho postoje blízké, jednoduše nemají příliš možností komu dát svůj hlas. Jediný, kdo je může alespoň zčásti zlákat, je Topolánek, který má přece jen v některých ohledech podobné názory jako on.

Politický islám a vykročení z jedné éry 

Stačí, když dost nahlas a nekompromisně zaburácí něco o postavení politického islámu a islámského práva šaría mimo zákon a o zpřísnění migrační a azylové legislativy. Když u toho zbrunátní a k tomu se i v dalších otázkách jako třeba postoj k Evropské unii, euru či narůstání napětí ve společnosti bude tvářit dostatečně vstřícně k postojům Zemanovi nakloněné části veřejnosti a nezapomene vyzdvihnout selský rozum, na vlažnější prezidentovy voliče to může zabrat zvlášť v kombinaci se silou jeho osobnosti.

Topolánkovi také zjevně hraje do karet jeho schopnost prezentovat se v médiích. Spojuje potřebný exhibicionismus, chuť do volebního klání a paradoxně i vizáž klidného a zároveň energického muže, který si už ledasčím prošel. A pokud někomu sluší vousy, je to mnohem spíš Topolánek než Andrej Babiš. Čím víc ho budou mít občané před očima, tím více bude blednout to, že jeho blízkým spolupracovníkem byl Marek Dalík toho času sedící ve vězení.

Před největší výzvou však stojí Jiří Drahoš. Předně se musí vyhnout tomu, aby zapadl do zástupu ostatních kandidátů. Jeho veřejné výstupy jsou v tomto ohledu zatím spíše kolísavé. Občas se projeví důrazněji a sebevědoměji, není to však setrvalý stav.

Přitom s Drahošem jako hlavou státu by Česká republika konečně vykročila z éry prezidentů coby výrazných politických hráčů a bývalých premiérů. Umírněnější a více konsensuální muž v čele státu by nám prospěl.

V případě Miloše Zemana a o to více Mirka Topolánka se nám ale toto období může ještě značně protáhnout. Souvisí to i s Drahošovo velkou výhodou oproti Topolánkovi. Podle zmíněného průzkumu je Drahoš ze všech prezidentských uchazečů pro nejméně voličů nepřijatelný, naopak Topolánek je na tom nejhůře.

Pokud by se bývalý předseda Akademie věd ČR nakonec skutečně stal hlavou státu, znamenalo by to, že Česká republika pomalu opouští časy, kdy politika byla polarizovaná a obstát v ní mohli jen jedinci, kteří sami sebe umístili na jeden z dvou protichůdných pólů. Zároveň by Drahošův úspěch byl dokladem toho, že prezidentský souboj mu pomohl v sobě nalézt vlastnosti jako bojovnost a sebejisté vystupování. Bez nich se totiž prezidentem nestane.