Evropská unie má vlastní diplomacii. Už šest let. Jmenuje se Evropská služba pro vnější činnost. Je však téměř neviditelná, takže o ní většina Evropanů možná ani neví. Nemá za sebou žádné velkolepé výsledky. Neudělala žádný velký deal. Na její bilanci je tak pozoruhodný snad jen její rozpočet – na unijní diplomatickou službu letos osmadvacítka států složila 613 milionů eur, to je 16 miliard korun. Lze tušit, že tahle investice se sotva vyplácí.

Haló, tady Evropa!

Americký ministr zahraničí Henry Kissinger si v sedmdesátých letech minulého století posteskl, že neví, komu zatelefonovat, když chce mluvit s Evropou. A není to zcela jasné ani po čtyřech desítkách let.

Evropská unie přitom má svou ministryni zahraničí (vysokou představitelku pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku). Je jí Federica Mogheriniová. Jenže proč by této Italce nynější šéf americké diplomacie Rex Tillerson telefonoval? Pokud bude chtít něco domluvit s Evropou, je jasné, že raději zavolá do Berlína. Případně do Paříže.

Důvod je nasnadě: Německá vláda má za sebou ekonomickou sílu, kterou dokáže prosazovat nejen německé, ale i evropské zájmy. Francouzi se zase mohou opřít o silnou armádu. Je jasné, že s vojenskou pákou mají argumenty větší váhu.

Říká se tomu tvrdá síla (hard power). Za Mogheriniovou však stojí jen "měkká síla" (soft power) založená hlavně na umu diplomatů. S tím ale nemůžete vyřešit o moc víc, než územní spor mezi dvěma znesvářenými kmeny křováků.

Evropa nemůže svou diplomacii podložit společnou armádou. Není ani schopna žádné významnější vojenské akce bez účasti Američanů. Co víc, evropská zahraniční politika, pokud se jí tak dá vůbec říkat, je podmíněna jednomyslným rozhodováním vlád. Lisabonská smlouva odbourala jednomyslné rozhodování ve většině oblastí, avšak zahraniční politika mezi ně nepatří. Osmadvacítka (teď už spíš sedmadvacítka) se na ni přitom málokdy shodne. Proto evropským diplomatům často nezbývá, než sedět na zadku a přenechat práci národním diplomatům a vládám unijních států.

Svázané ruce

Copak může Evropská unie něco vyjednávat třeba v Kosovu? Vždyť tenhle stát dodnes uznaly jen některé země unie. Pro pět z nich – Kypr, Řecko, Rumunsko, Slovensko a Španělsko – stát Kosovo prostě neexistuje. Proto nemůže existovat ani pro unijní diplomaty.

Evropští diplomaté si na jedné straně často stěžují na to, že jejich práci vlády nepodporují. "Všichni chtěli, aby Evropská unie měla zahraniční politiku. Jenže všichni si v této oblasti chtějí podržet své pravomoci," cituje web Politico Pierre Voimonta, bývalého ředitele diplomatických služeb Evropské unie.

Na straně druhé je evropská zahraniční politika nemohoucí i tam, kde podporu vlád má. Přesvědčivé důkazy o tom poskytla uprchlická krize. Dohodu, která zarazila příval migrantů do Řecka, nevyjednal se sultánem Recepem Erdoganem někdo z Bruselu, ale kancléřka Angela Merkelová. Unijní funkcionáři se pod ní pouze podepsali.

Dohodu s libyjským vedením, která snížila uprchlickou vlnu valící se do Itálie, zase uzavřela italská vláda – bez pomoci Bruselu. Přiměla libyjskou vládu k souhlasu s tím, že lodě italského námořnictva mohou plout i do libyjských vod. Evropské "ministerstvo zahraničí" za dohodu Italy ještě kritizovalo. Jako kdyby bylo schopno vyjednat víc.

Sladká odměna

Zatímco výsledky evropské zahraniční politiky jsou skromné, její představitelé jsou odměňováni královsky. Šéfka Mogheriniová, bývalá komunistka, která v jejím čele před třemi lety vystřídala konzervativní baronku Catherine Ashtonovou z Ashtonu, bere 27 953 eur měsíčně (přes 730 000 korun). S nejrůznějšími příplatky na dopravu, bydlení, reprezentaci a na kdovíco ještě si přijde na 31 000 eur (810 000 korun).

Srovnatelný plat má ředitel diplomatických služeb. Za ním následuje další plejáda funkcionářů, kteří nejsou placeni o nic hůř. A jako bonus všichni dostanou penze, které dosahují 65 až 70 procent základního platu.

Takže jaképak penzijní připojištění, práce pro Brusel vás zajistí! Pro Mogheriniovou a její pobočníky je nachystáno rovněž jedinečné odstupné. Tři roky po odchodu z funkce dostávají dvě třetiny evropského platu, aby z bruselské bonanzy do národní reality přistáli co nejjemněji, jako do peřinky.

S takovou vyhlídkou se dá snést i pocit bezmoci, který evropští diplomaté při své práci nevyhnutelně musí zakusit.