Renziho v pátek čeká každoroční setkání s německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Zatímco loňská schůze vyvrcholila pohodovou tiskovou konferencí, na níž oba politici házeli úsměvy na všechny strany, tentokrát tomu tak rozhodně nebude. Vztahy Německa a Itálie jsou na bodu mrazu, ne-li ještě chladnější.

Renziho vládě dochází trpělivost s evropským diktátem a nejde jen o téma uprchlíků. Premiér se pokouší nastoupit cestu svého řeckého protějšku Alexise Tsiprase a zkusit na vedení EU své vlastní výhrůžky.

Přetrvávajícím kalimérovským komplexem ale vzbuzuje u svých partnerů dojem vzdorovitého floutka a potížisty, kterého není potřeba brát příliš vážně. I když se Renzimu podařil téměř zázrak v podobě stabilizace politické situace a trhu práce, stále má Itálie z unijních zemí druhý nejvyšší státní dluh po Řecku.

S přísným dohledem ze strany evropských institucí se ekonomika země s vysokou nezaměstnaností pozvedá jen hodně stěží. Sliby, kterými si po svém zvolení v roce 2014 získal voliče, se tak mohou rozplynout při nárazu na unijní omezení. Například dohody s Evropskou komisí na programu očištění bank od špatných úvěrů se podařilo dosáhnout až po roce dohadů.

Dáme peníze, ale chceme ústupky

Jenže bývalý starosta Florencie má v ruce zbraň, kterou otáčí vůči Berlínu, o němž je přesvědčen, že má v rámci unijních států neoprávněně privilegované postavení. Protože naprostá většina uprchlíků, kteří připlouvají do Itálie, pochází z Libye, nemusí ho příliš trápit situace v uprchlických táborech Turecku a balkánská odysea imigrantů směr Německo.

Je to právě hlavně Merkelová, kdo protlačil třímiliardový příspěvek Turecku, aby zastavila migrační proud. Itálie by na něj měla přispět 300 miliony euro, což se samozřejmě zadlužené zemi, která má sama s uprchlíky dost vlastních problémů, nelíbí. Italský vzdor celou dohodu blokuje – požaduje, aby se potřebné peníze vzaly z rezervních fondů, nikoli z rozpočtu unijních zemí. 

Vztahy s Německem, respektive spíš s Evropskou komisí a jejím předsedou Jean-Claudem Junckerem tak stagnují, nebo spíše se zhoršují. Kromě neustálé kritiky ze strany Komise za to částečně může i italská uraženost. Byl to Renzi, kdo prosadil do pozice šéfky unijní diplomacie bývalou italskou ministryni zahraničí Federiku Mogheriniovou.

Úspěch ve volbách nestačí

Sliboval si od ní zastání své země, její posílení v rámci unie, leč Mogheriniová se soustředí na evropskou politiku a z pohledu Italů tak zavrhuje své kořeny. Zároveň jí nemůže odpustit její účast na pařížském jednání Merkelové s francouzským prezidentem Francoisem Hollandem na téma Sýrie, Íránu a Libye. Protože Itálie na schůzku pozvaná nebyla.

Italský premiér věří, že má právo výrazněji promlouvat do evropské politiky, protože se jeho demokraté dostali do Evropského parlamentu s rekordním 41procentním výsledkem. To je víc, než získala jakákoli jiná evropská politická strana. Jenže stále naráží na to, že je Itálie vnímaná z jeho pohledu jako země druhé kategorie, které jen stále někdo něco diktuje a kritizuje ji.

Tvrdí sice, že Evropě nevyhlásil válku, jak uvádějí některá média, zároveň ale tvrdě prohlašuje, že nebude spokojený, dokud Itálie "opět získá vedoucí úlohu v Evropě".

Toho ale stěží dosáhne, pokud bude i nadále jako vyskakovací čertík z krabičky sahat k hysterickým krokům, jako je třeba odvolání italského velvyslance při EU Stefana Sanniniho a jeho nahrazení členem svých demokratů Carlem Calendou. Výměna velvyslance pozici Říma v EU nezlepší.