Říjen 1918 byl pro české země krušný. Obyvatele sužovala vrcholící epidemie španělské chřipky, na niž umíraly tisíce lidí, a také těžký nedostatek jídla. 

Kromě dne D, který oslavíme tuto neděli, tak byl dalším důležitým datem v zemi už 14. říjen. Tehdy Ústřední socialistická rada vyhlásila generální stávku zaměřenou právě proti vývozu potravin. Na konci dne pak měla být vyhlášena republika, situaci v Praze však neměli odpůrci Habsburků pod kontrolou, a plán byl proto odložen.

To však nevěděli v Písku, kde už s čtrnáctidenním předstihem republiku skutečně vyhlásili. Jejich snaze nicméně učinilo přítrž vyslání uherských jednotek, jež měly v městě zajistit pořádek. Muselo se ještě počkat.

O dva dny později se císař Karel I. pokusil manifestem zachránit soustátí příslibem federalizace, bylo však už pozdě. Na jeho akt odpověděli Tomáš Garrigue Masaryk, Milan Rastislav Štefánik a Edvard Beneš Washingtonskou deklarací, vydanou 18. října v Paříži, v níž takovou představu jednoznačně odmítli. Kromě formulace občanských svobod i vnitřní a vnější politiky dle zásad moderní demokracie též prohlásili, že v novém státě budou společně žít Češi a Slováci. 

O 10 dnů později, 28. října, nabraly události v Praze rychlý spád. Kolem deváté hodiny jménem Národního výboru Antonín Švehla a František Soukup převzali Obilní ústav, aby zabránili dalšímu vývozu obilí. Následně se však také rozšířila zpráva o tom, že Rakousko-Uhersko přistoupilo na navržené mírové podmínky, což si lidé vyložili jako uznání nezávislosti. Vypukly živelné demonstrace provázené likvidací symbolů monarchie.

Již večer byl vydán zákon o zřízení československého státu, který podepsali a moc převzali takzvaní "muži 28. října" - Antonín Švehla, Vavro Šrobár, Alois Rašín, Jiří Stříbrný a František Soukup. 

Téhož dne v Ženevě také Karel Kramář a Edvard Beneš doladili další detaily podoby rodícího se státu - tehdy bylo mimo jiné definitivně rozhodnuto, že nové státní zřízení bude republika.

Na příjezd prvního prezidenta do zbrusu nového státu si nicméně Čechoslováci museli ještě několik týdnů počkat. Tomáš Garrigue Masaryk se do vlasti vrátil až 21. prosince 1918.