Na trávou zarostlém pahorku se otevírá nádherný výhled na krajinu. Pohled je to typicky ruský. Pod kopcem líně teče řeka Volha, jejíž modrou hladinu brázdí lodě. Vítr se prohání v nedalekém remízku. Na protějším břehu se rýsuje Kazaň. Před sto lety byla tatarstánská metropole svědkem bitvy, která měla významný vliv na bolševickou revoluci a ruskou občanskou válku.

Pokud by bělogvardějci podporovaní československou legií porazili Rudou armádu, otevřeli by si cestu na Moskvu a kola dějin se mohla otáčet jinak.

Právě zde, na vrcholku se symbolickým názvem Sokolka, Čechoslováci a příslušníci bílé armády svedli marný boj o kontrolu nad Kazaní. Stopy urputné obrany před rudými jsou v krajině i po sto letech jasně vidět, z paměti místních lidí už ale dávno vymizely.

Vzpomínky na občanskou válku a Československé legie byly vytěsněny státní propagandou a kultem druhé velké války.

Krvavá bitva

V občanské válce měla Kazaň strategický význam jako důležitý železniční uzel. Pro bolševickou armádu metropole dnešního Tatarstánu otevírala přístup do Povolží a dál na vzbouřenou Sibiř. Pro odpůrce Leninovy revoluční vlády naopak byla bránou k cestě na Moskvu. Štěstí se zde ale usmálo na Rudou armádu.

Ani ne měsíc poté, co Kazaň ovládla lidové armáda protibolševického kabinetu za podpory československých jednotek, přitáhli k městu rudí s dvěma armádami a říční flotilou válečných lodí. Patnáctitisícovému vojsku vzdorovalo šest tisíc můžu, mezi nimiž bylo na 1400 Čechoslováků.

Bitva o Kazaň začala 5. září 1918 a trvala pět dnů. Do krvavých bojů byly nasazeny nejmodernější stroje na zabíjení té doby. Rudí a bílí sváděli souboje ve vzduchu, na vodě i železnici. Poslední výspou československých legionářů v boji o město byly pozice na vrchu Sokolka. Desetinásobné přesile zde vzdorovalo 130 Čechoslováků.

I po sto letech jsou v půdě vidět pozůstatky vykopaných zákopů a z betonového fundamentu vyčnívají ocelové šrouby, k nimž bylo kdysi dávno připevněno dalekonosné dělo.

Čechoslováci stihli opustit město před jeho pádem do rukou rudoarmějců. Odjeli i se slušnou částí zlatého carského pokladu, který byl do Kazaně převezen na začátku první světové války. Podle tehdejších pramenů se mělo jednat o více než 500 tun zlata a 750 beden stříbra.

Poklad si legionáři neponechali, z čehož jsou doposud v Rusku neprávem obviňovány, ale předali ho protibolševické vládě v Samaře.

Hledání české stopy

Po sto letech Kazaň neztratila na svém významu. Tatarstán, jehož je hlavním městem, je dynamicky se rozvíjející region, který sází nejen na bohatá naleziště ropy, ale také na moderní technologie. Nedaleko Kazaně je jakási obdoba Silicon Valley lákající IT experty z celého Ruska i postsovětských zemí. Na ruské poměry si povolžská republika také udržuje ve vztahu k Moskvě určitou míru autonomie.

Československé stopy po obraně Kazaně před bolševiky ve městě vidět nejsou. Na Česko tu odkazuje jen stylizovaná restaurace Černovar, maso na český způsob – ať už to znamená cokoliv – v halal restauraci Medina a prodejna křišťálu Aura of Bohemia na hlavní třídě. Ta návštěvníka přivádí k místnímu kremlu, pevnosti vládců města. Ta je doposud sídlem hlavy Tatarstánu a impozantností si nezadá s moskevským Kremlem. Za bílými hradbami je rovněž místní chlouba, chrámová mešita republiky Kul Šerif.

S rezidencí hlavy regionu sousedí místní historické muzeum. Skromná expozice vypráví o dějinách tatarské státnosti. Interaktivně se snaží přiblížit milníky tatarských a ruských dějin - se zjevnou hrdostí na to, že jako součást Zlaté hordy si Tataři podmanili půlku civilizovaného světa.

Krvavé léto roku 1918 výstava opomíjí a z období první světové války ihned přeskakuje do doby budování šťastných komunistických zítřků.

Český odkaz však v dějinách Tatarstánu má, možná překvapivě, své významné místo. Uprostřed výstavního sálu stojí vitrína. Za sklem, na zeleném suknu, je umístěn drobný penízek s křížkem. Má jít o minci z dob vlády svatého Václava. Pro Kazaň má nedozírnou cenu. Nález svatováclavského platidla umožnil ruským archeologům určit stáří prvního osídlení na území dnešního města. V roce 2005 proto mohla tatarstánská metropole oslavit tisíc let od založení.

Hledání Běločechů

Za pomníkem československých legionářů se musí jinam. Za město, na zmíněný vrch Sokolka. V roce 2013 tam byl delegací českého ministerstva obrany a Československé obce legionářské odhalen památník 59 padlým krajanům.

"Ale jo, dovezu vás tam. Ale slyším o tom prvně. A co že to je zač?" reaguje taxikář na mé přání zavézt mě do městečka Verchnij Uslon, abych navštívil pomník padlým Běločechům, jak v Rusku stále označují naše legionáře.

zdroj: Jiří Just

Tápu já i řidičova navigace. Od kolegů vím, že pomník má být na kopci nad obcí. Kde přesně a jak se tam dostat, netuším. Mezitím si taxík proklestil cestu Kazaní a po mostu přejíždíme na druhý břeh Volhy. Šoféra Sergeje historie moc nebaví. Zajímá ho, jak se žije v daleké Moskvě. Chtěl by tam zkusit taxikařit.

Přijíždíme do městečka. Nikde žádná cedule ukazující k legionářskému pomníku. Sergej zastaví před poštou a spustí okénko. Postarší dáma, které se na památník ptáme, krčí rameny a posílá nás asi půl kilometru zpátky. Spletla se. Myslela si, že hledáme pomník padlým v druhé světové válce.

"Nějaký památník je vedle vyhlídky tam nahoře na kopci. Ale že by byl Běločechům, to nevím," říká solidně vypadající muž a ze svého SUV nám ukazuje směr. Chvíli se proplétáme mezi domy a kodrcáme se po polní cestě. Náhle jsme u cíle.

Na vrcholku vyvýšeniny stojí kamenný kříž a opodál se tyčí vysoká brána. Kříž je věnován příslušníkům ruské bílé armády, která na kopci držela pozice společně s československými legionáři. V rezavé dělostřelecké patroně před ním jsou postaveny květiny.

Brána z jedné strany vede na vyhlídku na Volhu a z druhé strany je vstupem do prostoru připomínajícího zákop. Na světlých stěnách jsou umístěny desky se jmény padlých Čechoslováků, na prostřední je nápis v češtině, slovenštině a ruštině "Československým legionářům, kteří položili život na cestě ke svobodné vlasti."

Panuje tu klid a mír. Na kraji památníku sedí mladík a tiše si kreslí do skicáku hemžení na Volze. Na pilíři brány neznámý lingvista s vandalskými sklony zanechal v azbuce nápis "ahoj".