• Jaké jsou oblasti či témata, kterým se chcete jako poslanec věnovat, případně v jakých sněmovních výborech chcete působit?

Moje největší zkušenost z politiky, co mě nejvíc zklamalo, je, jak moc je politikům často jedno, jaký je výsledek jejich činnosti. Třeba v pražském zastupitelstvu je naprosté minimum lidí, a to i na úrovni rady, kteří by chtěli něco prosadit nebo realizovat. Většina věcí, co se řeší na úrovni zastupitelstva, je čistě buď jenom provozní, co nachystal úřad, anebo PR, že někdo chce být vyfocený na titulce, ale zcela minimálně se řeší dopad na lidi.

Třeba ve vztahu k EET, když pan Babiš zjistil asi dva měsíce před tím, než měl zákon o EET začít platit, že tady máme e-shopy a že zákon na ně dopadne úplně nesmyslně tvrdě a strašně jim naroste byrokracie s vratkami zboží, ještě to pak pro to PR nadhodil ve sněmovně, ale koaliční partneři mu to zařízli, že se s tím už nedá nic dělat, že to nebudou otvírat a vešlo to v platnost v té nesmyslné verzi.

Jeden aspekt, co vidím jako roli a nejenom svoji, ale i Pirátů je právě soustředit se na tyhle "implementační detaily" legislativy a upozorňovat na to, co se stane, až to bude přijaté ještě před tím, než se to stane. Pak samozřejmě máme dvacet programových priorit, které chceme prosadit.

Osobně se určitě budu věnovat oblasti školství především s důrazem na základní a střední. Základní školství je teď oblast, kde nám nejrychleji ujíždí vlak a je nejtěžší to do budoucna napravit. Také bych se určitě rád věnoval protikorupčním zákonům, ať už je to 106, zákon o registru smluv nebo rozšíření pravomocí NKÚ. 

• Takže co se týče výborů školský a ještě nějaký další?

Klub mě nominuje do rozpočtového výboru a ústavněprávního výboru. Doufám, že budu mít místo i v podvýboru pro základní školy. Podvýbory ještě nejsou ustavené, takže jsme je neobsazovali. Určitě si také rozdělíme dohled nad ministerstvy. To má větší dopad než výbory a druhá věc je, že člověk dnes může být ve dvou výborech, ale navštěvovat jich může více.

• Dohled nad ministerstvy to znamená, že chcete využívat sněmovní půdu ke komentování kroků jednotlivých rezortů?

Za prvé poslanci mají daleko lepší přístup k informacím než občané, třeba státní firmy musejí odpovídat na žádosti o informace do výrazně větší hloubky, než to umožňuje 106. Nejsou tam některé výjimky, na které se odvolávají u lidí. Druhá věc jsou pak třeba i veřejné zakázky například, když se bude zavádět nějaká digitalizace státu, my jako Piráti určitě budeme chtít, abychom to neřešili jenom na ose legislativy, ale i z hlediska praktické implementace.

Třeba tím, že se platí 14 korun za datovou zprávu, což je vlastně email, politici samozřejmě zajistili financování České pošty, ale z hlediska uživatelské přívětivosti je to nesmysl. A takových "detailů" je celá řada. Třeba to, aby se u nás dalo daňové přiznání podat rozumně a elektronicky, zajišťují neziskovky místo ministerstva financí. To je smutná věc. 

• Jsou legislativní návrhy, se kterými byste chtěl vy jako jednotlivý poslanec přicházet a získávat pro ně své kolegy poslance, ať už u Pirátů či ve sněmovně jako takové?

Určitě se pokusíme zrušit výjimky ze zákona o registru smluv. Toho bych se chtěl účastnit, protože tomu zákonu poměrně rozumím a je to zásadní věc. Výjimka pro ČEZ tam podle nás nemá co dělat, výjimka pro České dráhy také ne. Osobně bych rád sehnal pětatřicet podpisů poslanců na ústavní stížnost na data retention, což je povinné sledování mobilů a uživatelů internetu u nás. Ústavní soud to už jednou zrušil na základě petice poslanců a Parlament to pak zase přijal. Pak budu rozhodně sledovat legislativu v oblasti základních škol.

 Labyrintem volebního systému 

• Na Facebooku jste rovněž komentoval změny volebních zákonů, to je také něco, v čem se chcete výrazněji angažovat?

Slíbil jsem, že navrhnu zrušení volební klauzule, což rád navrhnu, ale nevidím tam velkou šanci na úspěch, kde ji vidím, je opravit rozdělování mandátů mezi strany podle krajů. Hezky se to ukazuje na povolebních analýzách. Strany, které jsou pod sedm procent, mají výrazně méně poslanců při stejném množství získaných hlasů, na každé křeslo potřebují daleko víc hlasů kvůli volebnímu systému.

• To znamená návrat před volební reformu, se kterou přišel Václav Klaus a Miloš Zeman, anebo zavedení jednoho volebního obvodu?

Jedna možnost je vrátit to před tu volební reformu. To má výhodu, že ten zákon je už napsaný. Druhá možnost je jeden volební obvod. Přiznám se, že nejsem úplně jeho příznivcem z toho důvodu, že třeba na Slovensku, kde ho zavedli, je výsledkem, že polovina parlamentu je z Bratislavy a u nás by se pravděpodobně stalo něco podobného.

Jeden volební obvod pak vytváří velký tlak na to posílat do sněmovny celostátní celebrity namísto významných lokálních politiků, což má důsledky, které je asi složitější dohlédnout. Role poslance jako lokálního ambasadora má také svůj význam a nemyslím to tak, jak třeba Jakub Michálek hezky řekl, že on rozhodně nebude lobbovat za to, aby Praha dostala peníze na metro ve chvíli, kdy máme tři roky po sobě deset miliard přebytek rozpočtu, ale spíše ve vztahu k lidem z toho obvodu.

K úvaze je, že by se samotný počet mandátů rozděloval podle celostátního volebního zisku a stranám se pak přidělovaly mandáty v krajích podle jejich zisku v krajích, což samozřejmě bude složitější vymyslet, jak přesně to má fungovat.

• Mělo by se tedy napravit to, aby na jeden poslanecký mandát byl třeba přibližně stejný počet voličů?

Přesně tak. V Ústavě máme poměrný volební systém, a když dnes ANO má při 30 procentech hlasů 40 procent sněmovny a Starostové mají při 5 procentech 3 procenta sněmovny, asi není něco úplně v pořádku. Ten nepoměr je tam dost značný, zvlášť mezi největšími a nejmenšími stranami.

Mikuláš Ferjenčík | zdroj: Filip Jandourek/Tiscali.cz

Jednoduchá cesta je udělat to třeba po vzoru Islandu nebo Německa, kde se rozdělují ještě "vyrovnávací" mandáty, to znamená, že by se snížil počet mandátů přidělovaných přímo v krajích a vyhradilo by se třeba dvacet mandátů z celostátní listiny, kdy se vyrovná ten počet. Případně je možné zvětšit obvody nebo rozdělit mandáty celostátně, kdy se to rozpočítá na procenta.

• Nehrozí u zrušení volební klauzule to, že každá strana, která bude mít třeba půl procenta, bude mít svého poslance, takže potom ve sněmovně bude opravdu velká směs maličkých stran s jedním zástupcem? 

To je největší paradox, co právě lidé nevědí, že kdyby se dnes zrušila volební klauzule, na obsazení sněmovny se nezmění prakticky vůbec nic, protože ve chvíli, kdy jsou zachované volební obvody, přirozená klauzule je i v největších krajích okolo 3,3 procenta hlasů.

• Pokud by ale přirozená klauzule nehrála roli, když chcete, aby proporční systém byl důsledně proporční, v kombinaci se zrušením pětiprocentní klauzule by to vedlo k tomu, že i strany s půl procentem hlasů by měly svého poslance nebo ne?   

Jedna věc je bavit se o tom, jak bych si to představoval, mně se líbí systém, který je v Holandsku, kde mají 150 poslanců a každá strana, co má 100 děleno 150 procent hlasů, to znamená 0,67 procenta, automaticky za každých získaných 0,67 procenta má mandát. To je asi nejvíce proporční systém v Evropě. Volební klauzule je tam jenom tahle přirozená a co je důležité, načaté mandáty, které nezískají menší strany, když mají nárok třeba na šest a půl mandátu, ta půlka mandátu je bonus pro vítěze.

V holandském systému, když mají deset stran ve sněmovně, cca pět mandátů, co nedosáhnou na celý, se připočítává nejsilnější straně, aby tam byla protiváha proti roztříštění. Podle mě to nefunguje špatně. Je důležité si uvědomit, že lidé s volebními systémy počítají. Jedna věc je volební systém a druhá přesvědčení lidí o tom, jakým způsobem se to má skládat.

Další věc je, v jaké atmosféře se odehrávají volby a většinou stejně strany, mezi kterými je ve společnosti předvolební střet, mají dominantní roli, a pak je tam pár stran s jednotkami poslanců, které se věnují právům zvířat apod., ale není to rozhodně tak, že by tam byly desítky stran na úrovni jednoho procenta.

To je model, který se mně osobně líbí s výjimkou toho, že tam je jeden volební obvod, ale pak tady máme českou tradici, kterou nechceme úplně rozbíjet na padrť. U nás dnes v obvodech, kde je rozumný počet poslanců, to znamená aspoň dvacet, což dává jistotu, že strana, která má pět procent hlasů, dostane mandát v daném obvodu, se volební systém chová poměrně dobře. Kdyby se zrušila volební klauzule, v těchto obvodech to klesne ke třem procentům na mandát, což i malým stranám umožní například soustředit se na tři, čtyři regiony, kde jsou silní, a tam zabojovat o poslední mandát.

Pokud by se sloučily obvody tak, aby měly všechny po dvaceti poslancích, můžeme úplně s klidem zrušit volební klauzuli a nestalo by se z hlediska stability Parlamentu vůbec nic. Navíc tím padá psychologická bariéra, kdy větší problém klauzule je, že je v hlavách lidí, než že je na papíře, protože, jak jsme dokázali my, s kampaní za osm milionů se dá prolomit.

• Jaký je tedy největší problém našeho volebního systému?

Velikost obvodů, například v Karlovarským kraji mělo hnutí ANO 35 procent hlasů a má 60 procent mandátů, má tři mandáty z pěti v Karlovarském kraji a tímto způsobem v mrňavých krajích získali bonus pro vítěze, který výrazně vychýlil i to zastoupení ve sněmovně. Pak si myslím, že je zcela absurdní hranice pro koalice. Podle mě to je úplně přežité zvlášť, když si uvědomíme, že strany dnes mají stovky až jednotky tisíc členů a i u stran, které tvrdí, že jich mají desítky tisíc, reálnou politiku dělají tyhle počty.

Piráti mají víc dobrovolníků než ČSSD. To by na Západě bylo nepředstavitelné, že by strana měla desítky tisíc členů, kteří ale nejsou ochotní ani rozdávat letáky ve volební kampani. S jejími členy je to asi trochu jinak, než že by to byli reální lidé, kteří tam jsou kvůli prosazování její politiky. 

Co je zajímavé právě v současné sněmovně, je, že ústavní většina poslanců je ze stran, které mají pod 12 procent hlasů. Větší strany v dnešní sněmovně, jako jsou Piráti a ODS, jsou na svém, ale nám volební systém ani nic nepřinesl. Jediné ANO na tom výrazně vydělalo a všichni ostatní prodělali. Takže v této situaci je tam podle mě šance prosadit změnu k větší poměrnosti.   

• Piráti tedy v žádném případě nechtějí posun k většinovému systému, o kterém mluví Andrej Babiš?

Jsme jednoznačně zastánci poměrného systému pro volby do sněmovny. Jestli se o něčem bavit v tomto směru, podle nás by bylo lepší volit do Senátu pomocí systému jednoho přenosného hlasu. Lidé by napsali pořadí kandidátů, v jakém je preferují. Je tam algoritmus, který to vyhodnotí a je možné získat padesát procent už v prvním kole. Díky tomu by se mohlo zrušit druhé kolo.

Mikuláš Ferjenčík | zdroj: Filip Jandourek/Tiscali.cz

Druhá výhoda je, že když jsou si programově blízcí kandidáti, v dnešním systému se navzájem pobijí v prvním kole a potom už se nedostanou do druhého a vyhraje někdo úplně jiný. Zatímco v systému přenosného hlasu by jeden dostal první hlas a další druhý a hlasy toho, který by vypadl dřív, by se přenesly druhému kandidátovi. To bychom chtěli prosadit, nejdřív to ale chceme otestovat u nás ve straně.

 Rozhodování o stovkách jmen? 

• Nemůže přímá volba starostů, kterou jste měli v předvolebním programu, snížit legitimitu či vliv zastupitelstva, protože přímo volený starosta bude mít silnější mandát než kolektivní orgán?

Co bych zdůraznil, na rozdíl od pana Babiše nechceme rušit obecní zastupitelstva. Co se týče síly zastupitelstev, dnes jsou ve skutečnosti strašně slabá, protože na začátku volebního období jsou donucena zformovat většinu pro radu a potřebují ji udržet a všechna hlasování se odehrávají na koaličním půdorysu. Třeba na úrovni Prahy je prakticky nemožné z opozice cokoli prosadit, protože by se na tom nejdřív musela shodnout koalice. Když se neshodne, zablokuje to, nejde to ani na program, protože by jim to rozbilo koalici.

Kvůli tomu jde vše po koaliční linii a názorová pluralita zastupitelstva je pak úplně zbytečná, protože se nehledá shoda nad tématy, ale koaliční kompromis. Kdyby byla přímá volba starosty nebo primátora, primátor by pak sestavoval radu za sebe a nemusel by to nutně dělat z členů zastupitelstva. Byl by to orgán pro řízení města a pak by mu zbytek zastupitelstva schvaloval klíčová rozhodnutí, případně by jim dával mantinely.

• Nehrozí, že se systém zablokuje, když se proti primátorovi či starostovi v zastupitelstvu zformuje opoziční koalice, která bude bojkotovat všechno, s čím přijde?

To je jeden z důvodů, proč prosazujeme i odvolatelnost starostů, aby bylo možné vyřešit tyhle paty, druhá věc je, že dnes má rada obrovské pravomoci i bez zastupitelstva. Na zastupitelstvu pravidelně hlasujeme o prodeji jednoho metru čtverečního, protože v zákoně je, že veškerý prodej nemovitého majetku musí schválit zastupitelstvo, ale naopak když rada dohodne obchod za sedm miliard korun ve vztahu k dostavbě metra D, do zastupitelstva to nejde, nebo pronájem Škodova paláce za čtyři miliardy zastupitelstvo nikdo neschválilo, udělala to rada.

Proto nemám úplně obavu z toho, že by starosta nemohl prosazovat svoji politiku. Za druhé jsme příznivci toho, aby se dlouhodobě hledala větší míra konsensu. Samozřejmě první volební období, kdy lidé na to nebudou zvyklí, se to může stát, občas to někde zahapruje, ale myslím si, že dlouhodobě se starostové naučí, že musí se svým zastupitelstvem vyjít. Dnes vždy, když je konflikt, vyřeší se tím, že někdo někoho odvolá a pak se skládají často velmi bizarní koalice napříč od lidovců, přes ODS, po komunisty.

Mikuláš Ferjenčík | zdroj: Filip Jandourek/Tiscali.cz Dobrý příklad je Praha 11 nebo Praha 12, a pak podívejme se na to, kolik se v Praze vystřídalo rad za poslední dvě, tři volební období, kdy minulé období byly tři samostatné rady, tohle období jsou dvě sice se stejnou koalicí, ovšem s půlročním pouhým přežíváním.

Oba systémy mají svá pro a proti, ale podporujeme přímou volbu už jen proto, že lidé dnes cítí, že politická reprezentace je hodně odtržená od jejich potřeb. To je problém, který je potřeba adresovat. Proto podporujeme prvky přímé demokracie, když se lidé nebudou cítit reprezentovaní, sklouzává to k extrémním volbám.

• Ve svém volebním programu jste měli přímou volbu a odvolatelnost starostů a primátorů, ale v dlouhodobém programu máte mnohem širší představu toho, jaké různé funkce by měly být přímo volené, jestli to chápu správně, starostové a primátoři jsou vaše priorita, a to ostatní je nějaký výhled?

Přesně tak, uvědomujeme si, že jak demokracii, tak přímou demokracii se lidé musí učit a že to je dlouhodobý proces. Přímou volbu starostů mají na Slovensku, v Rakousku, v Německu, není to změna, která by zatřásla naším politickým systémem a současně by lidem dala větší důvěru v to, že jejich hlas ve volbách se skutečně projeví, že se nestane to, co v řadě obcí, kde pak obejdou vítěze voleb čistě na základě vazeb z minulosti a program často nikoho nezajímá.

• Jaká je vaše představa, kdo všechno by v budoucnu měl být volen přímo, soudci Ústavního soudu, členové kolegia NKÚ, členové mediálních rad, ministři, náměstkové ministrů? Jak to ohraničit?

První věc i u přímých voleb důsledně vyžadujeme kvalifikační předpoklady, pokud jde o odborné pozice, to bych zdůraznil, není to tak, že by se mohl přihlásit v uvozovkách Karel Gott na cokoli. Především vnímám problém, který dnes je, kdy politické strany mají moc, která vůbec neodpovídá jejich síle dané členskou základnou.

Obsazují ledacos třeba mediální rady, mají velký vliv na Ústavní soud, i když tam to není přímo vázané na strany, ale myslím si, že musíme hledat cesty, jak buď do stran dostat lidi, aby to skutečně byly vážené instituce, které neslouží jen k získání těch pozic, kdy každý čtvrtý člen strany je komunální zastupitel nebo poslanec, a to platí univerzálně. Máme 500 členů a minimálně 50 z nich jsou někde zvolení, možná dnes i víc.

To samé je u ODS, u ČSSD, které mají třeba 3000 nebo 5000 zastupitelů v komunále, desítky procent jejich členů jsou tak lidé, kteří přímo vykonávají politickou funkci a když pak ještě vezmeme funkce nepolitické typu různých dozorčích a správních rad a dalších orgánů, stát je dnes rozdělený mezi vlivové skupiny spojené s politickými stranami, a to je problém, který chceme řešit alespoň částečně prvky přímé demokracie. Minimálně chceme deklarovat, že tady je a když ho řešit nebudeme, lidé typu pana Babiše budou akorát posilovat.   

• Šlo mi o to, že si úplně nedovedu představit, že občané budou obsazovat opravdu velké množství pozic a budou zahlceni rozhodováním o stovkách jmen.

Jsou tam i různé další nástroje, které by se k tomu daly použít typu "dobrovolná" sněmovna, kdy se lidé mohou přihlásit, že se chtějí určitou dobu ve svém životě tomu věnovat a byli by pak samovýběrem určení lidé, co mají podobnou ambici. Konceptů, co se dají použít, je daleko víc než jenom referendum, které je dost těžkotonážní nástroj. Za prvé chtěli bychom, aby se řešil problém, o kterém jsem mluvil, a za druhé, aby se využily možnosti, které přinesl i internet k tomu, aby se posílila vazba lidí na řízení státu.

 Referendum o zrušení Senátu?

• Máte už jasnou představu, jaké parametry by podle Pirátů měl mít obecný zákon o referendu? O čem by se v referendu mělo a nemělo nerozhodovat, jak moc závazné má být, kolik lidí by mělo být potřeba k jeho vyvolání? 

Za prvé je potřeba opravit zákon o místním referendu, kde dnes je absurdní situace, kdy lidé, co jsou proti otázce v referendu, nevědí, jestli mají zůstat doma nebo hlasovat proti, protože jsou tam dvě hranice, jedna počet hlasů pro, co musí být, a druhá počet lidí, co se zúčastní, takže musí být 25 procent hlasů pro ze všech oprávněných voličů a 35 procent účast, takže 10 procent lidí, co jsou dnes proti, přispějí k tomu, aby bylo schválené. Není tak jasné, jak dělat kampaň proti otázce, jestli má být kampaň, nechoďte tam nebo přijďte a hlasujte proti.

Druhý nesmysl je, že místní referendum je oddělené od místností ve volbách, takže přestože se zpravidla koná paralelně s volbami, je v jiných volebních místnostech, takže je tam třeba poloviční účast než ve volbách.

• Jak by tedy měla být hranice u místního referenda postavená?

Má tam být jen hranice hlasů pro.

• Účast nemá hrát roli?

Má být zajištěná hlasy pro, když tam zůstane 25 procent hlasů pro nebo se to klidně zvedne na 30 procent hlasů pro, je to daleko lepší systém, než 25 procent hlasů pro a 35 procent hlasů účast, protože tam visí ve vzduchu 10 procent lidí, kteří svým hlasem proti to vlastně schvalují. Pro nás je pak zcela zásadní, aby zákon o referendu kromě parametrů, o kterých mluví pan Okamura a na které se ptáte vy, pokrýval i informační kampaň k referendu. Určitě nepodporujeme ad hoc referenda a podporujeme zákon o obecném referendu. 

Chceme, aby referendum bylo vyvolané na základě petice a chceme, aby stejně jako dnes občané dostanou volební lístky, obdrželi vyjádření relevantních aktérů k otázce referenda. To znamená, aby třeba politické strany, co mají nad jedno procento hlasů, tam mohly dát svoje stanovisko, nebo veřejné instituce typu Akademie věd atd.

Pak je důležité, jakým způsobem bude pokryté volební vysílání veřejnoprávních médií o referendu. Příkladem vzorně zvládnutého referenda je referendum o nezávislosti Skotka, kde obě strany dostaly rovný prostor v médiích. Zásadní je, aby kampaň byla dost dlouhá, aby to nebylo tak, že se seberou podpisy a za tři měsíce se hlasuje. Musí tam být minimálně půl rok, aby referendum neprobíhalo v emocionálně rozjitřené atmosféře ještě ve vztahu k nějaké události. Podle nás mají být referenda souběžně s volbami, takže půl roku před nimi by se uzavřelo sbírání otázek.

Otázku by měl určitě posoudit Ústavní soud, jestli je přípustná ve vztahu k lidským právům ještě předtím, než se o ní bude hlasovat, protože udělat to zpětně po hlasování už nedává moc smysl. Ústavní soud by potom byl pod daleko větším tlakem. Pak je otázka, jestli všechny typy referend mají mít stejnou hranici hlasů pro. Umíme si představit, že budou různě odstupňované podle důležitosti otázky a stejně tak si umíme představit, že bude potřeba ne 50,01 procenta jako dnes, ale že pro některé otázky by bylo třeba více.

• Když vezmu konkrétní příklad, mohla by být v referendu otázka na zrušení Senátu? Není to proti lidským právům, ale je to změna Ústavy.

Jedna věc je změna Ústavy, druhá změna ústavních zákonů. Konkrétně zrušení Senátu mně přijde hodně problematické, protože dnes je to koncipované tak, že s tím musí souhlasit Senát. V první řadě bychom chtěli zavést občanské veto, když do určitého termínu občané seberou podpisy, mohou pak zákon posoudit a případně vetovat. To znamená, že by pak bylo možné vetovat změnu Ústavy, kterou přijal Parlament, ale teď bych si vymýšlel a vařil z vody, kdybych říkal, co s tím Senátem.

• Mohli by občané v referendu hlasovat už o návrhu zákona a obejít tak Poslaneckou sněmovnu a Senát nebo referendum pouze zavazuje vládu či Poslaneckou sněmovnu, aby jeho výsledek realizovaly? V dlouhodobém programu totiž máte i zákonodárnou iniciativu, pomocí které v kombinaci s referendum by občané mohli schválit přímo návrh zákona.

Důvod, proč to řešíme, je, že dnes podle nás je řada zákonů, co sněmovna schvaluje, které nemají podporu veřejnosti, a řada zákonů, které mají podporu veřejnosti, sněmovna neschvaluje. Třeba registr smluv má výjimky, které lidé nechtějí, aby tam byly, nebo podpora biopaliv, která ve verzi, jež je schválená, škodí životnímu prostředí a ještě nás stojí obrovské peníze. Celý zákon o biopalivech je úplný nesmysl, ale existuje, protože ve sněmovně byla dost silná lobby za to, aby ho schválili.

Za prvé, bavíme se o výhledu strašně dlouho dopředu. Obecně u hlasování o zákonech a podobných věcech jsou často hodně důležité konkrétní detaily daného rozhodnutí. Například problém referenda o Brexitu byl, že nejdřív se zadal určitý směr, kterým se má Británie vydat, ale na politicích se nechalo vyjednat detaily, takže když třeba Británii zůstane volný pohyb pracovních sil, spousta lidí nebude spokojená s vyjednaným výsledkem, ale může se stát, že to tak dopadne.

Mikuláš Ferjenčík | zdroj: Filip Jandourek/Tiscali.cz

Jsou tam dvě možná řešení, první je, aby v referendu už byly "nepřekročitelné" hranice, co se má zadat ve vyjednávání o té otázce. Druhá možnost je dvoustupňové referendum, že se zadá úkol vládě nebo sněmovně, ti něco vyjednají a o tom, co vyjednali, se pak hlasuje znovu, jestli je to přijatelné nebo ne. 

Co se zákonodárné iniciativy týče, je strašně důležité, aby tam byla zachovaná pravidla přípravy legislativy, co platí dnes, a co platí třeba pro vládu, ale často se to obchází ve sněmovně. Například když služební zákon prošel jako komplexní pozměňovací návrh Jeronýma Tejce, kdy se obešlo milion všech připomínkových řízení vládními úřady a sněmovna z toho udělala totální guláš. Chápu strach z toho, když lidé začnou hlasovat o výši daní nebo o výši sociálních dávek.

 Komunitní aspekt Pirátské strany

• Návrh obecného zákona o referendu, se kterým přišla Sobotkova vláda, velmi podrobně stanovoval, o čem všem nelze nehlasovat třeba o daňových zákonech, tak striktně omezené by to být nemělo?

Budeme rádi, když se to zavede klidně s řadou omezení, uvidí se, jak to funguje a pak se to může třeba rozšiřovat. S tímto způsobem zavedení obecného referenda nemáme vůbec problém, na druhou stranu bych byl nerad, aby to dopadlo jako u krajských referend, která se zavedla ve formě, kdy je prakticky nemožné je vyvolat. Je k nim třeba šest nebo sedm procent podpisů všech občanů kraje, což je prakticky nereálné sebrat.

Ve chvíli, kdy je zákon takto osekaný, je zase úplně absurdní, aby tam bylo 250 tisíc podpisů, podle mě vláda nebo kdo to navrhuje, se musí rozhodnout, jestli chce zákon širší a pak tam může být vyšší hranice podpisů, anebo užší a pak zase hranice nemá být tak přísná.

• Mají Piráti sami ambici přijít s návrhem zákona o obecném referendu během následujícího volebního období?

Máme hlavně ambici, aby neprošel totální zmetek. Zcela určitě zákon o obecném referendu do sněmovny přijde, už jen kvůli tomu, že čtvrtá nejsilnější strana je SPD. Myslíme si, že má být přijatý nějaký zákon o obecném referendu, ale víc se bojíme katastrof, co mohou vzniknout než toho, že by se tím sněmovna nezabývala.

• Stručný argument, proč chcete obecný zákon o referendu a ne jednotlivé ad hoc zákony, zní jak?

U ad hoc zákonů je to tak, že strany, co sedí ve sněmovně a v Senátu, chtějí něco prosadit a aby tomu daly větší legitimitu, schválí o tom ad hoc referendum, ale ta věc v principu už má podporu celé politické reprezentace. Nemám nic proti tomu, aby když je otázka, kde je naprostá shoda politiků na tom, aby se vypsalo ad hoc referendum, ať se vypíše, ale nelíbí se mi, abych jako poslanec byl pod tlakem například Tomia Okamury, který bude populisticky říkat, vy přece říkáte, že podporujete referendum, tak nám tady musíte schválit referendum o vystoupení z EU.

Jako politik nechci dělat kroky, které povedou k něčemu, co nechci prosazovat, v tomhle vidím ten problém. Nechci prosazovat referendum o EU, když jsem proti vystoupení z EU. A nevidím důvod, proč bych pro to měl hlasovat ve sněmovně. Ale protože chci dát lidem možnost se vyjádřit k otázkám, které považují za zásadní, chci jim dát nástroj obecného referenda.

• Pirátům je často různými novináři a komentátory předhazováno, že jejich poslanecký klub nemůže zůstat pohromadě, že je to jen otázka času, než se rozpadne. Bohumil Pečinka například zmínil, že Pirátům chybí myšlenkový základ, ke kterému by mohli být loajální. Nejsou Piráti loajální spíš k formě než k obsahu, kdy u vás mnohem víc panuje shoda na transparentnosti, dosahování konsensu či diskuze, než na tom, co prosazujete třeba ohledně živnostníků či životního prostředí?

Myslím, že pan Pečinka je v tomhle úplně mimo a jediný způsob, jak mu to dokázat je to vydržet. U nás je obrovská myšlenková shoda na tom, s čím vznikla Pirátská strana a nejsou to jenom procesní záležitosti. Jde o to, že svět se skrz technologie razantně změnil a je obrovský potenciál využití technologií ve prospěch lidí a obrovský potenciál zneužití technologií proti lidem. Na jedné straně je to digitalizace státní správy, zjednodušení řady procesů třeba žádosti o stavební povolení nebo aby si člověk nemusel brát dovolenou, když jde na úřad.

Současně jsou tady rizika, ať jde o velkobratrský sledovací stát nebo jen to, že dnes robotizované továrny nepotřebují žádné zaměstnance a teď není systém, který by vedl k tomu, jak dostat peníze k lidem, co si mají z robotizovaných továren kupovat výrobky. Jsme tu osm let a těch osm let se postupně vytvářela větší a větší shoda v řadě dalších programových otázek. Navrhli jsme třeba velmi konsensuální změny daňového zákona, snažili jsme se, aby si v něm co nejvíce lidí našlo to své.

Chceme snížit zdanění práce, ale současně odbourat degresivní zdanění. Je to takový velmi středový postoj k daním, podobně jsme našli shodu ohledně důchodového systému, že je nepřijatelné, aby se vyváděly prostředky ze státního sociálního pojištění do soukromého sektoru, a ještě se to dotovalo. Máme shodu na tom, že rozhodně nemá být školné na vysokých školách. Pak samozřejmě jsme svobodomyslní lidé a v Čechách chyběla strana, která by se a priori profilovala jako strana pro svobodomyslné občany.

Podle mě pan Pečinka také strašně podceňuje komunitní aspekt. Věci veřejné, se kterými jsme často srovnávaní, byla strana, která na to šla marketinkově. Jejich lídři do voleb byli vybraní tak, že dělali téměř výběrové řízení, že se jim hlásili perspektivní kádry na lídry kandidátek s politologickým vzděláním, aby to dobře vypadalo, že mají tituly na kandidátce, ale mezi sebou neměli vůbec žádnou vazbu.

Když se podíváte na pirátský poslanecký klub, já, Ivan Bartoš, Petr Třešňák, Ondra Polanský jsme lidé, co Piráty zakládali, to jsou minimálně čtyři lidé, co se znají osm let, další jsem určitě zapomněl. Pak Jakub Michálek a Lukáš Černohorský se přidali už první rok. Z těch dvaadvaceti lidí jsem znal jednadvacet osobně.

Ti lidé si to museli odpracovat ve svých regionech a do své politické kariéry investovali celý svůj sociální kapitál. Nás tam lidé zvolili díky tomu, že si 17 tisíc lidí dalo profilovku na Facebook, že volí Piráty a přesvědčili své okolí, že má také volit Piráty. To je daleko větší závazek než prachy nebo i program. Když člověk třeba pět let přesvědčuje všechny lidi ve svém okolí, že to má smysl tímhle trávit vůbec čas, je daleko těžší pak spálit mosty a přejít ke konkurenci.

• Poslanecký klub Pirátů jsou tedy lidé, kteří se už před svým zvolením navzájem dobře znali?

Drtivá většina z nich ano a druhá věc je, že jsou spolu do značné míry na stejné názorové vlně. Dvaceti z dvaadvaceti poslanců je pod čtyřicet, v drtivé většině jsou to středoví lidé na pravolevé škále. Nejsou tam lidé, kteří by byli radiálně doprava nebo doleva.

• Sám se také vnímáte ve středu?

Rozhodně, myslím si, že jsem v pirátském poslaneckém klubu mainstream. Jsou to povětšinou technooptimisté a liberálové a drtivá většina štěpících linií, o kterých píšou komentátoři podle mě vůbec neexistuje. Tam není jediný člověk, co by chtěl vystoupit z NATO, a rozhodně tam není nikdo, kdo by chtěl vystupovat z EU. Samozřejmě tlaky budou velké, nemůžu říct, co se stane za čtyři roky a nemůžu garantovat, že to všichni vydrží, ale rozhodně můžu garantovat, že je naprostý nesmysl, že by za půl roku odešla čtvrtina klubu.