Několik měsíců před tím, než jste oznámil prezidentskou kandidaturu, jste v rozhovoru s Martinem Veselovským pro DVTV řekl, že to "chtít být prezident" znamená být psychopat. Vzápětí jste dodal, že jsou situace, kdy člověk musí, třeba když vás bolí zuby a musíte jít k zubaři. Stále máte pocit, že prezidentská kandidatura je něco tak nepříjemného jako jít k zubaři? Z toho, co píšete na Facebooku, se naopak zdá, že vám to dělá radost, objíždět republiku, hovořit s lidmi. 

Máte pravdu. Ani jsem neočekával, že to tak bude. Vůbec to není bolestné. Naopak, dává mi to příležitost, kterou bych jinak neměl, a ať dopadne kandidatura jakkoliv, budu osobně obohacený o mnoho skutečných lidských příběhů, zejména na sociálních spáleništích.

Nedávno jsme zrovna byli na zajímavé čtyřdenní cestě na Šumpersku a Jesenicku. Tradiční výroby, třeba textilní a sklářské, tam dostaly dvojitou ránu jednak kvůli levné práci v Číně, jednak kvůli privatizaci, která byla po mém soudu provedena nemoudře. Byla tam spousta zlodějen a některé podniky, které mohly přežít, padly zbytečně. Teď je tam úplné spáleniště, lidé nevědí do čeho píchnout. Mladí lidé odcházejí.

To by bylo stále ještě bolestné, ale proč je tam i něco pěkného? Protože jsou důvody mít velkou naději, když vidíme, jak tím spáleništěm prorůstají nové, životaschopné rostliny. Třeba firma Tilak v Šumperku dělá vynikající outdoorové oblečení. Příběh začal tím, že nějaký člověk si chtěl koupit spací pytel, a když viděl nabídku, rozhodl se ušít si ho radši sám. A dnes ta jeho firma dodává oblečení třeba pro švýcarskou policii nebo pro commandos na celém světě. Zaměstnává šedesát lidí, a zaplať pánbůh za to.

Zmínil jste sociální spáleniště. Ve svém volebním programu jako hlavní odpověď na problém sociálně vyloučených lokalit uvádíte vzdělání. Co dělat, aby u nás žádná sociální spáleniště nebyla?

Vyčítá se mi, že ten program je příliš dlouhý, ale já vím, že je příliš krátký, protože každé z těch devíti témat by potřebovalo mnohem pečlivější, strukturovanější stať. Vzdělání, které jste zmínil, má mnoho různých vrstev. Myslím tím i terénní sociální práci s lidmi, kteří ji nejvíce potřebují, s příjemci sociálních dávek, s těmi nejzranitelnějšími, s lidmi, kteří třeba vycházejí z dětských domovů. Opustíte dětský domov a teď jdete do světa a starejte se. Nebo když přijdete z vězení. To se ukázalo například u amnestie prezidenta Klause. Mnohdy lidi propouštěli třeba ve tři ráno. Teď si představte, že je zima, ve tři ráno vás pustí ven, nemáte kam jít a od státu dostanete maximálně tisíc korun na ruku jako podporu v hmotné nouzi. Co si počnete, když vám nikdo nepomůže a když váš inteligenční kvocient třeba nedosahuje ani průměru?

Vzdělávání musí poskytnout základní sociální kompetence. Tohle žádný prezident a nikdo na světě nemůže svými kroky změnit, ale může přispět k tomu, aby sociální pracovníci měli k té práci větší respekt a lepší nástroje. Konec konců na tom ve výsledku ušetříme. Je tu řada lidí, kteří se nacházejí v bludném kruhu chudoby a bez cizí pomoci se z něj nedostanou. Dávat jim jen peníze nestačí, naopak to řešení mnohdy odsouvá. Pokud by jim ale někdo pomohl postavit se na vlastní nohy, naučil je základní kompetence a dodal jim chybějící sebevědomí, mohou z těchto lidí být řádní občané, kteří platí daně, místo aby byli zátěží pro sociální systém.

Ve svém programu píšete, že je třeba zajistit rovné šance na vzdělání všem. Co tím myslíte?

Rovné šance jsou ideál. Musíme se smířit s tím, že ve skutečném světě to tak nefunguje, lidé vstupují do života různě vybavení. A přesto je to ideál, který stojí za to brát vážně a směřovat k němu.

Dnes je například fenomén soukromých základních škol. Tyto školy jsou často kvalitnější, děti se do nich přesouvají a ve státních školách zůstávají ty ze sociálně vyloučených rodin. Jedná se o příklad toho, kdy jsou rovné šance na vzdělání potlačovány. Co s tím?

Je to jev, který se sociologicky zkoumá po celá desetiletí, hodně se mu věnoval třeba Pierre Bourdieu. Z hlediska nejen finančního, ale i sociálního kapitálu jsou tedy rovné šance opravdu spíš jen ideálem. Můžu jen navrhnout, abychom nepromrhali žádný talent, tedy motivovali k jeho rozvíjení u každého, kdo nějaký má. I v rámci těch nejlepších a nejdražších škol mysleme na ty, kteří na školné peníze nemají, ale talent a usilovnost nepostrádají. Těm by měl aspoň tak dlouho, dokud budou vykazovat dobré výsledky, školné hradit stát. Je to přece v jeho zájmu.

Kdyby za vámi přišel nějaký občan a řekl by, dřu od rána do včera, abych uživil rodinu, mám přesčasy, pracuji o víkendech a stejně si vydělám patnáct tisíc a vedle je rodina, která na dávkách bere třicet. Co byste mu na to řekl?

Takoví lidé za mnou opravdu chodí a právě to mi říkají. V Litvínově, v Bílině, v Chomutově, v Jeseníku... Berou taková "fakta" za bernou minci. Pak cítí, že ten systém není férový k těm, kteří chtějí pracovat a pracují, a preferuje ty, kteří tzv. leží na kanapi a berou sociální dávky. A hodně jim to vadí.

Když jste na dávkách a jste sám, máte velké problémy dosáhnout někam k hranici minimální mzdy, která je 9900 korun. Oni spíše uvádějí případy kumulací, kdy se přiveze nějaký invalidní příbuzný ze Slovenska, je tu pět dětí... Jenže už nevezmou v úvahu, že všechny ty hladové krky také musíte živit atd., takže i tak se zřítíte zpátky pod hranici minimální mzdy. Zmiňují taky příspěvek na bydlení a pak jim vyjdou desetitisíce, jenže tyhle příspěvky jdou pronajímatelům nemovitostí a ta domácnost je k dispozici nemá.

Je možné si představit případy, kdy se opravdu stává, že berete více, když nepracujete, než když pracujete, například když jste bral někde třicet tisíc a teď jste nějaký čas bez práce a stát vám dává dvanáct nebo třináct tisíc, ale to je omezené časově. Je tady mnoho mýtů, ale lidé to moc nechtějí slyšet, protože je takové psychologické nastavení, že oni se přeci jen cítí být lepšími lidmi než ti, kteří jen tzv. berou dávky.

V každém případě bych se ovšem přimlouval za to, aby rozdíly mezi příjemcem sociálních dávek a tím, kdo bere nízký plat, byly přeci jen větší a tím obecně více motivovaly lidi, aby nastoupili do pracovního procesu. Zásadní problém však není v "příliš štědrém" sociálním systému, nýbrž v nízkých mzdách.

Co říkáte na represivní snahy, aby lidé, kteří nechtějí pracovat, dostávali od státu ještě méně než dnes? Poslaneckou sněmovnou už prošel návrh, aby lidé, kteří odmítnou veřejné práce, klesli ze životního minima na existenční. Hovoříme o situaci dlouhodobě nezaměstnaných.

Tady mluvíte o něčem, co už je skutečně peklo. Jsou dvě kategorie, existenční minimum, které je 2200 korun, a pak je životní minimum, což je zhruba 3400 korun. No ale o čem tady mluvíte? Jak je vůbec možné přežít na 2200, respektive na 3400 korunách? Kromě toho, abyste dostával třeba tuhle pomoc v hmotné nouzi a dorovnávali vám to do životního minima, musíte projít sociálním šetřením, musíte prokázat, že jste na tom sice blbě, ale stále se z toho nějak chcete vydrápat. To je dost represivní samo o sobě a ponižující nekonečně. Nevím, kam by se to dalo snížit.

Zmínil jste, že problém není v sociálním systému, ale v nízkých mzdách. Podle vás jsou tedy mzdy v České republice nízké?

Ve srovnání s čím nízké? Ve srovnání se zeměmi EU nepochybně, jsme na 37 procentech jejich průměru. Jsem vášnivým zastáncem toho, abychom byli součástí euroatlantického prostoru, Západu, abychom byli členy Severoatlantické aliance, abychom byli dobrými partnery našim spojencům v Evropské unii. Nicméně jedním dechem dodávám, že nechci, abychom byli chudinskou periférií Západu. Chci, abychom tam byli důstojně. Musíme si to odpracovat tím, že budeme pro ty ostatní inspirativní, něco jim přineseme, budeme plnit své závazky, ale současně musíme požadovat, abychom nebyli montovnou. Problém je v těch montovnách.

To, že sociálně demokratická vláda premiéra Sobotky přislíbila až 444 milionů korun jako investiční pobídku firmě Bosch, je ve skutečnosti úplně nehorázná věc. Jak k tomu přijdou naši podnikatelé, kteří žádné pobídky nemají? Bosch tady postaví další montovnu. Jenže nemůžeme setrvávat v tom, že jsme montovna. Máme řadu vlastních firem, které produkují obrovskou přidanou hodnotu. Těch si musíme vážit a ty musíme podporovat.

Také nemůžeme trpět tím, že třeba služby, které nám poskytují nadnárodní společnosti, jsou pro nás neuvěřitelně nevýhodné, například telefonní tarify, což je dneska významná součást rozpočtu každé rodiny. Spolu s Bulharskem jsme na tom daleko nejhůř v celé Evropě. Vedle v Polsku stojí totéž třetinu. Navíc zrovna telefonní společnosti jsou ty, které odsud vyvádějí nejvíc peněz, 84 procent svých zisků. Jak jsme to mohli dopustit?

Když na to navážu, premiér Bohuslav Sobotka před časem vstoupil do vyjednávání o mzdách ve společnosti AHOLD provozující síť supermarketů Albert. Vnímáte premiérovu snahu pozitivně?

Není to triviální otázka. Jakmile do podnikatelského prostředí zasahují silné politické entity, samo o sobě obecně to je problém, a přesto z obecně lidského hlediska vám řeknu, že máme-li vládu, v jejímž čele stojí sociální demokrat, musí dělat něco sociálnědemokratického. Takže pochopení pro to mám.

Sociální demokracie se také profiluje zvyšováním minimální mzdy. Jak to hodnotíte?

To je strašně problematické. Myslím si, že zvyšování minimální mzdy není dlouhodobě dobrý koncept, protože může vést k tomu, že když to podnikatel neakceptuje, protože to je příliš drahé, může zaprvé výrobu přesunout do Rumunska či do Číny, a za druhé tím otevíráte dveře práci na černo, respektive chytráckému švarcsystému.

Není tohle stejný argument, který zaznívá, co se týče daňových rájů, že kdyby nebyly tak vysoké daně, nebyly by daňové ráje?

Na tom něco je. Já bych si přál zvýšení minimální mzdy, ona byla 8000 či 8400 po celá léta a myslím, že bylo povinností sociálnědemokratické vlády to zvednout. Od toho tam je, od toho je sociální demokracií. Takže dnes je 9900, a její zvýšení k jedenácti tisícům by podle mne nebylo něco, nad čím by se člověk měl chmuřit.

Z toho, jak se vyjadřujete v různých rozhovorech, se zdá, že se na svět díváte z perspektivy hráče. Není to podle vás v rozporu s perspektivou státníka či hlavy státu? S hráčem je spojené riziko, adrenalin, možná i menší míra odpovědnosti. Kdežto od hlavy státu se očekává uměřenost, důstojnost, zodpovědnost.

To, co jste popsal, není hráč, to je gambler. Tím já jsem nikdy nebyl. Když vezmete tisíc lidí náhodně na Václavském náměstí a necháte je prozkoumat psychology, budu mezi nimi tak předposlední, který má sklony ke gamblerství. To já vůbec nemám, nikdy. Hráč je něco úplně jiného, hráč je člověk, který miluje hru se vším všudy.

A hra v tom zásadním smyslu, je něco vážnějšího než "běžný" život, něco odpovědnějšího, protože má pravidla a vyžaduje respekt všech zúčastněných k pravidlům. To je zásadní věc, protože náš život nemá tolik pravidel, respektive nejsme schopni se na nich ani moc dohodnout, zejména na těch nepsaných. V hráčském prostředí jsou ovšem jenom nepsaná pravidla, ale všichni je musí respektovat, protože nebudou-li, hráčské společenství se rozpadne, a hráči nemají větší zájem, než aby trvalo.

Jsem radikálním odpůrcem gamblingu a třeba v existenci pana Trumpa jako prezidenta USA ho rozeznávám, protože vůbec nevíme, co říká. Říkal hodně lechtivé věci, některé skandální a pak říkal mnoho dalších věcí, které si vzájemně odporovaly. Považuji proto za docela gamblerský krok dát hlas takovému člověku.

A stejně tak našemu současnému panu prezidentovi. Deklaroval se přece jako jasný eurofederalista, to znamená, že chtěl více pravomocí do Bruselu a méně pravomocí národním státům, ale potom ve výkonu úřadu jsem nic takového nezaznamenal, naopak. Voličská sázka na něj je tedy sázkou na co? Na náhodu, nevyzpytatelná hnutí mysli? Čirý gambling.

Pro člověka, který Miloše Zemana sledoval v době opoziční smlouvy, kdy byl předseda vlády a dělal různé věci, které byly minimálně neortodoxní, to, jak se nyní jako prezident chová, není zase tak nečekané. Nebo máte pocit, že ano?

To jste uvedl docela dobrý příklad, protože před volbami, které potom vyústily v opoziční smlouvu, přece pan ing. Zeman v čele sociální demokracie říkal, že bude vázat členské legitimace sociálních demokratů do kůže členů ODS a podobné zábavné a radikální věty, ale potom místo aby zvítězilo ideové východisko sociální demokracie nad ideovým východiskem deklarované pravice, viděli jsme holport, který nás zatížil na mnohá léta. Tehdy přece došlo k těm největším zlodějnám. Čili ano, je to fakt – to už je prokázaný gambler. A ti, kteří se k němu budou hlásit, jsou také gambleři. Jestli rozumíte rozdílu mezi gamblerem a hráčem, já nabízím hráče.

Zároveň, když říkáte, že hráč je někdo, kdo dodržuje pravidla, které hra má, tak jedním z důvodů, proč jste prodával Fortunu, bylo studovat, psát knihy a plnit si svoje sny. Není pro vás představa výkonu funkce prezidenta svazující?

Posledních třicet let průměrně pracuji sedmdesát hodin týdně, neznám žádné víkendy a státní svátky, na takové legrace si nehraji. Opravdu pracuji a hlavně se učím, což také počítám do práce. A myslím, že při výkonu funkce prezidenta moje další učení ohrožené rozhodně nebude. Chtěl bych se těšit i na spolupráci s lidmi, kteří jsou pro mne velkými autoritami a kteří moje obzory určitě rozšíří.

Pokud byste byl zvolen prezidentem, budete politik. Být politik, to je označení, se kterým jste schopný se ztotožnit? Na druhé straně jsou politici, kteří i několik let poté, co jsou v politice, říkají: "Já nejsem politik".

Prezident je v našem ústavním systému politik velice zvláštního ražení. V rámci parlamentní politiky musí politik trávit každý den tím, že vyjednává kompromisy. Jste-li totiž parlamentním politikem, neřku-li lídrem nějaké strany, napřed si všechno musíte vyřídit ve své vlastní straně, potom se svými úhlavními nepřáteli, což jsou vaši koaliční partneři, a pak možná ještě trochu zohlednit opozici, ale výsledkem je, že uděláte veliký kompromis. Je to legitimní, je to správné, protože to je parlamentní demokracie. Těmi kompromisy se kultivuje a zabraňuje tomu, aby do veřejného prostoru vtrhli extremisté z jakéhokoli směru.

Prezident ale o takových věcech nevyjednává, dopředu, tedy už ve svém volebním programu, stanoví své priority. Na rozdíl od parlamentní politiky, která se zabývá běžnými záležitostmi z měsíce na měsíc, prezident může přijít a říct: tohle je úkol pro generaci. Kdo jiný by ho měl stanovovat než prezident?

Nemá sice ani zákonnou iniciativu, nemůže jakoby skoro nic, a přesto má velikou symbolickou moc. A tu bych chtěl uplatnit, a to prakticky a energickým způsobem. Takže ano, chtěl bych být politikem.

Energickým způsobem, tím myslíte co přesně?

Důrazně bych především upozorňoval na to, aby ty které politické strany, které dostaly od občanů mandát k tomu, aby vedly náš stát jako zákonodárci a také jako exekutiva, přinejmenším dodržovaly své vlastní sliby. Vždyť programy a sliby, které nám dávají, nejsou vesměs špatné. Problém je v tom, že oni je neplní. A prezident je má k tomu přitáhnout.

I kdybyste sám nesouhlasil se sliby, se kterými strany vyhrály volby, i tak byste potlačil svůj názor a měl je k tomu, aby své sliby plnily?

Jistě bych rajtoval hlavně na tom, co se mně líbí, to je pravda. To bych upřednostnil a je toho dost, co by se mi líbilo. Třeba zákon o sociálním bydlení – zůstane u slibu? Byl to podle mě dobrý slib.

Vnímáte jako svůj hendikep to, že nemáte zkušenost z nějaké vysoké politické funkce?

To je výhoda největší. Dobře, že nemám zkušenosti z toho, čemu tady politici říkají politika.

A není to hendikep ve chvíli, kdybyste jako prezident musel komunikovat s protřelými a zkušenými politiky? To, že Miloš Zeman prošel mnoha různými funkcemi, mu dává určité dovednosti, schopnosti, které pak může využít. Není to oslabení, že tu zkušenost nemáte?

Ne, myslím, že ne, že to je výhoda. Protože Miloš Zeman má zkušenost s tím, čemu on, a ne já, říká politika, s chytráckým intrikařením plným zrazených vlastních slibů. Zaplaťpánbůh za to, že s tím nemám zkušenost a taky žádnou mít nebudu. Chci, aby prezident dělal to, co už dávno dělat má podle litery, ale i ducha ústavy. Ten duch, to nejsou tzv. idiotské ústavní zvyklosti, jsou dobré.

Zkusme si vzít konkrétní situaci, kdy prezident Miloš Zeman v červnu 2013 jmenoval Rusnokovu vládu, která nedostala důvěru a pak zůstala ve funkci, dokud nenastoupila vláda Bohuslava Sobotky. Když si vybavíte tehdejší okolnosti, kdy se Miloslava Němcová z ODS hlásila, že má v Poslanecké sněmovně většinu 101 hlasů, a prezident přesto pověřil Jiřího Rusnoka sestavením úřednické vlády. Co byste v této situaci udělal vy jako prezident?

To je výborný příklad. Ten si rozeberme. Ústava říká, že prezident designuje premiéra, ne celou vládu. A ta nepsaná důležitá věc k tomu je, aby ta vláda dostala v Parlamentu důvěru. To není napsané, ale je to důležité. Je v zájmu prospěšné politiky, aby prezident konal nějak jinak? Aby předváděl nějaké své osobní ego kousky nebo aby aspiroval na větší díl moci, než má v Ústavě a podle jejího ducha? Zásadně odmítám tenhle způsob, kdy dopředu bylo jasné, že jmenoval vládu, která nemohla dostat důvěru Parlamentu a taky ji nedostala. Byla to nelegitimní vláda, která tady nikdy neměla vzniknout.

Jak to tedy navlíknout? V každém případě by bylo potřeba tenkrát hodně odpracovat. Je jasné, že ta situace nebyla jednoduchá, ale myslím si, že tehdy už byl v čele sociální demokracie pan Sobotka a přinejmenším s ním by bylo dobré zahájit případné rozhovory, jestli by přeci jen nějakým způsobem nemohl tu vládu do voleb, které už byly pomalu v dohledu, dát dohromady. A pak je spousta dalších možností. Třeba: nemohla by na to překlenovací období vzniknout velká koalice? Proč by nemohla? Všechno je parlamentní matematika, ale je to stále v duchu ústavy. Tohle bylo strašné gamblerství, dát tam tzv. vládu odborníků s těmi legračními lidmi, jejichž hodnota tkvěla vesměs v tom, že vyjádřili panu prezidentovi loajalitu.

Zkusme ještě jeden příklad. Jak byste postupoval, kdyby volby vyhrálo hnutí ANO, chtělo by sestavit menšinovou vládu s podporou KSČM, ale stále by se jednalo o těsnou většinu 101, 102 hlasů, vedle toho by byl velký tlak na to, aby se hledaly jiné cesty, konaly by se demonstrace a všichni by se na vás jako na prezidenta upínali, ale zároveň by zde byl jasný vítěz voleb Andrej Babiš?

Je to obtížné, z ústavního hlediska prezident jmenuje pouze premiéra, nikde není napsáno, že má právo mu říkat, jak má jeho vláda vypadat. Vy jste použil pana Babiše, dobře, vypadá to podle průzkumů, že pan Babiš získá nejvíc mandátů. Pak přijde za prezidentem a říká, jmenuj mě a prezident ho má jmenovat, a tak i já bych to udělal. Spíš bych řekl, že bych měl obrovský problém, kdyby designovaným premiérem měl být člen Komunistické strany Čech a Moravy, to vám skutečně nedokážu říct nic jiného, než že je to noční můra. Ano, podle ducha ústavy bych ho jmenovat měl, ale já bych s tím měl strašný problém. Nejspíš bych to už jen fyzicky podepsat nedokázal. Říkám to poctivě dopředu, nejsem gambler. Věřím nicméně, že bych v tom nebyl sám, že poslanci zvolení za jiné strany by v tom mě a celou zemi nenechali, že by mi pomohli přijmout jiné ústavně přijatelné řešení.

Víte, většinu života jsem ještě prožil v totalitě ovládané komunistickou stranou, která je předchůdkyní současné KSČM. A pro mě ta devastace morální a ekonomická, vůbec každá myslitelná devastace, která tady proběhla, je něco nepřijatelného nadosmrti. Možná že jsem "primitivní antikomunista", ale to ve stejném smyslu, jako jsem primitivní antinacista. Ptáte-li se přímo na to, zda bych jmenoval premiérem pana Babiše, který by trval na menšinové vládě s podporou komunistů, dáváte mi tu nejtěžší otázku. Jistě bych nemohl ignorovat to, že karty rozdali svobodní občané ve svobodných volbách a že demokracie má určitá nepřekročitelná pravidla. A přesto bych vykonal vše, co bych jen v rámci těch pravidel mohl, aby vznikla jiná než právě taková vláda.

Pochopil jsem, že ze tří možností, jak se stát prezidentským kandidátem, volíte petici s podpisy občanů. Kdy plánujete rozjet jejich sběr? Respektive stále je ve hře zákon, který by měnil pravidla pro sběr podpisů, cítíte se být v právní nejistotě?

Ano, rozhodl jsem se neucházet se o nominaci žádné politické strany – pro mě je nejsprávnější, aby se někdo postavil a řekl, takhle se jmenuji, to je můj život, a tady můj program. Přímá volba žádné nominující a žádné prostředníky nepotřebuje, ti té deklarované a ústavně zakotvené přímosti jen překážejí. Jejich pomoc znamená jen to, že bude muset být splácena, a to nevyhnutelně na úkor jiných stran a jiných zájmů. Český prezident, jak si ho představuji já, je nad stranami a nad partikulárními zájmy.

Druhá věc je, že je tady nějaký zákon, jmenovitě zákon č. 275/2012 Sb. o volbě prezidenta republiky, který právě prochází novelizací. Zatím bylo uskutečněno druhé čtení a v nejbližších dnech má být to třetí. Potom jde ten zákon do Senátu, ale jak mě paní doktorka Wagnerová (senátorka a bývalá místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová, pozn. red.) upozornila, zrovna v tomhle případě Senát nemůže dělat pozměňovací návrhy. Buď to vezme, nebo nevezme sakumprásk. Zákonodárci usoudili, že nominantům politických stran nic neztíží, ale těm nezávislým ano. OK, netěší mě to, ale beru to, jsem loajální občan.

Ale ano, v právní nejistotě se rozhodně cítím být. Vypadá to, že zůstane 50 000 podpisů ztížených o to, že budou muset být doprovázeny čísly občanských průkazů, respektive cestovních pasů. Je to nevyzkoušená věc, bezprecedentní. Víme, že mnozí lidé říkají: "Já bych vám to podepsal, ale číslo občanky vám nedám". To je docela razantní zpřísnění. Nadto přesné znění zákona dosud neznáme a já musím počkat, až známé bude. Jak říkám: nejsem gambler, abych bláznivě sázel na to, že se do něj přesně trefím. Proto budu čekat, i když podpisy bych potřeboval sbírat už teď.

Je možné říct, do kdy nejpozději ten zákon musí být schválen, aby se podle něj příští prezidentská volba mohla uskutečnit?

Původně to mělo být k 1. 1. 2017. Teď už víme, že se to nestihne. Do kdy to musí být jasné, aby se ty podpisy na petičních arších daly získat, to nevím a vědět nemohu. Vím jen, že dva měsíce před prvním kolem volby přichází předseda Senátu a vyhlašuje ji. Od té chvíle jsou k volbě připuštěni ti, kteří byli za kandidáty oficiálně uznáni poté, co splnili zákonem stanovené podmínky. K tomu mám teď daleko, ve skutečnosti jsem jen kandidát na kandidáta.

Času mnoho nebude, ale jestli bych neměl i v té zkrácené době sesbírat 50 000 relevantních podpisů, tak moje kandidatura za nic nestála. Na politické strany a jejich senátory či poslance bych se neobracel. Tím kandidátem na kandidáta bych zůstal. Poučen, hledal bych jiné projekty a cíle. V téhle chvíli ale věřím, že občané mi navzdory zpřísněným pravidlům svou důvěru dají. Jsem připravený splatit ji, rozhodnutý naplnit český prezidentský úřad novým smyslem.