Přestože je šikana stará v podstatě jako lidstvo samo, výzkumů o ní je poskrovnu. Před tím, než v roce 1997 publikovala svou práci americká psycholožka Susan Swearerová, měly jen čtyři státy právní předpis věnovaný šikaně. A jediná dlouhodobá studie pocházela ze Skandinávie.

Teprve loni v létě vyšla v odborném magazínu American Psychologist série článků věnovaná tomu, jak se šikana změnila během posledních dvaceti let a jak moc ji změnil internet.

Asi nepřekvapí, že výzkum potvrdil to, co se všeobecně ví – šikana je výsledkem nepoměru sil, tedy že silnější útočí na slabšího. Může k tomu docházet různými způsoby – fyzické útoky, slovní (ať už osobně nebo on-line), zesměšňováním v rámci skupiny nebo vyloučením z ní.

Osm z deseti dospělých

I když se o tom příliš nemluví, šikana je poměrně častá i mezi dospělými (a nejde jen o učitele šikanované žáky). Někdy je dokonce ještě horší než u dětí, které se jí mohou postavit a povědět o ní rodičům nebo učitelům. Pokud si ale v práci někdo bude stěžovat na šikanu ze strany nadřízeného, riskuje ztrátu obživy.

Výzkumy ale přece jen něco nového ukázaly – v roce 2012 vypracovaly Nottinghamská a Sheffieldská univerzita studii, v níž zjišťovaly výskyt šikany mezi dospělými. Studie se zúčastnilo 320 dospělých a vzešlo z ní, že osm z deseti účastníků se někdy během předchozího půl roku stalo obětí kyberšikany.

Po dvaceti letech výzkumu se mimo jiné zjistilo, že se výrazně liší šikana ve městě a mimo něj. Ve městě je větší anonymita, díky které je snazší útokům utéct – změnit školu, přestěhovat se – navíc člověk může být šikanovaný jen v rámci jedné skupiny. Že je někdo obětí starších dětí ve škole, ještě neznamená, že ho budou automaticky šikanovat například i jeho spoluhráči na fotbale.

Internet je jako venkov

Situace na venkově je mnohem složitější. Každý zná každého, vše se hned rozkřikne, není možné před tím uniknout, často ani změnit školu nebo se přestěhovat. Oběti tak propadají ještě většímu zoufalství a pocitu ztráty kontroly.

Právě kyberšikana je podle Swearerové podobná té vesnické. Před érou internetu stačilo změnit prostředí, z internetu ale utéct prakticky nejde. Pokud se šikana dostane třeba na Facebook, okamžitě o ní ví celé okolí.

Z internetu navíc zesměšnění nebo ponížení oběti v podstatě nikdy nezmizí a není jasné, kdy a kde se mohou opět objevit. Nevhodné materiály se mohou vynořit třeba při hledání nové práce nebo na začátku nového vztahu. 

Kyberšikana vnesla do tisíciletí nastavených pravidel nový přístup. Zatímco u klasických útoků je agresor známý a dá se tak proti němu bojovat, na internetu lze původce identifikovat jen stěží a uniknout mu je ještě složitější.

Výsměch cizích lidí

Pokud se nějaký kousek skutečně "povede", obletí svět během pár dní. Zesměšňující video má hned miliony zhlédnutí a kromě původního útočníka se přidávají takzvaní sekundární útočníci. Ti sice oběť osobně neznají, to jim však nebrání ji urážet a dál zesměšňovat.

Podle Jona Ronsona, který o ponižování na webu napsal knihu So You’ve Been Publicly Shamed (Tak jsi byl veřejně zesměšněn), se zvyšuje počet kyberskupin, které například v diskusích nebo na sociálních sítích útočí a cíleně zesměšňují něčí slova. Nemyslí tím klasické trolly, ale vyloženě útočníky, kteří ale věří, že jejich útoky jsou oprávněné.

Swearerová jeho slova, pokud jde o dospělé útočníky, potvrzuje. "Víme z mnoha prací o poklesu morálních hodnot, že násilníci cítí, že jejich činnost je morálně správná a oprávněná," podotýká.

Podle ní na otázku, proč se tak chovají, jen zřídka odpovídají, že je to tím, že mohou. "Říkají: Protože musím," tvrdí Swearerová. Nalhávají si prý, že jsou něčím jako novodobými křižáky a oběť si o to sama řekla, pouze jí oplácejí její chyby.

Anonymita internetu navíc pomáhá tvořit tyrany i z těch, kteří by se osobně útočit netroufli. Problém je, že dospělým se nedá nevhodnost jejich chování vysvětlit podobně jako dětem. Ty si navíc, na rozdíl od dospělých, většinou neuvědomují následky.

Podle výzkumu, který v roce 2012 provedla Univerzita v Britské Kolumbii s téměř 18 tisíci respondenty ve věku od 10 do 18 let, 95 procent zúčastněných vnímalo kyberšikanu jako vtip, který neměl oběti ublížit.

Ne všichni se ale nakonec se svým veřejným ponížením zvládnou srovnat jako "Star Wars Kid" Ghyslain Razy. Ten si sice kvůli výsměchu milionů lidí pobyl v psychiatrické léčebně, ale vystudoval v ní střední školu a pak úspěšně dokončil právnickou fakultu. Ve své praxi chce pomáhat lidem, které potkal stejný osud jako jeho.