Ten, kdo zažívá šikanu, ji musí doložit. Podřízení mívají strach ze ztráty zaměstnání, proto takové zacházení i dlouhou dobu trpí," uvedl předák Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) Josef Středula. Podle něj nebývá hranice mezi požadavky šéfů a šikanou vždy jasná a není na první pohled zřejmé, co už je "za hranou". Ne vše se ale dá za nevhodný přístup považovat, podotkl odborář. Roli hraje i opakování a intenzita.

Podle Středuly je možné jako šikanu brát třeba to, když šéf chce, aby pracovníci byli neustále na telefonu i po pracovní době, ve svátky či v noci a pracovali přesčas bez náležité odměny. "Lidé nemají žádný soukromý život, nemohou si plánovat svůj čas, pracovní život a kontrola nad ním se jim vymykají z rukou," uvedl Středula. Podle něj je důležité, aby člověk situaci "nenechal dojít až ke kolapsu".

Stížnosti na šikanu v práci dostává i kancelář ombudsmanky. Podle její mluvčí Ivy Hrazdílkové je počet ale spíš "v řádu jednotek". Kancelář se zaměřuje pak na to, jak případ řešil inspektorát práce. „Většinou se naráží na to, že inspektoráty šikanu neprokážou, nezajistí důkazy. Případy skončí. Když se případ řeší, zjistí se, že ti lidé na místě už nepracují. Obtížné je i získat svědky," přiblížila potíže mluvčí.

Podle kanceláře ombudsmana šikanou může být to, když šéf nepřizná podřízené prémie, nevhodně jí plánuje směny, dává jí nepopulární práci či nařizuje přesčasy poté, co odmítla jeho pozvání k soukromé schůzce. Podle Samka odbory měly třeba případ, kdy si šéfová zasedla na podřízenou a zahrnovala ji množstvím náročných úkolů. Oběť tak byla pod neustálým tlakem a ve stresu.