Michal Horáček oznámil svoji kandidaturu na prezidenta republiky. Nepochybně ji bere vážně. Spustil webové stránky, na kterých zveřejnil lékařské zprávy o svém zdravotním stavu i podrobné majetkové přiznání a řadu dalších dokumentů. Najdeme tam také Horáčkův program obsahující devět hlavních témat, se kterými chce na Hrad kandidovat.

Na prvním místě uvádí zahraniční politiku, tedy, jak zdůrazňuje, naši příslušnost k euroatlantickému Západu, a především k plnoprávnému členství v Evropské unii a Severoatlantické alianci. Dále jde například o přistěhovalectví a migraci, armádu, vzdělávání, rovnost žen a mužů či tématickou oblast, kterou nazývá chudoba a bludné kruhy sociálního vyloučení.

Horáček tvrdí, že svá politická východiska nepovažuje za levicová, ani pravicová. Říká, že je stoupenec liberálně demokratického právního státu s tržním hospodářstvím, ovšem s takovým, které nezapomíná na ty nejzranitelnější mezi námi či občany, kteří neměli tolik štěstí jako ostatní. Jen tak podle něj můžeme zůstat pospolitostí.

Jak to je s "levicovým myšlením"

Horáček si je vědom důležitosti sociální otázky a solidarity s potřebnými a když se ho v rozhovoru pro Seznam.cz zeptali na jeho citát z roku 2004, kdy uvedl, že "levicové myšlení nemůže vzkvétat, protože to není myšlení", odpověděl, že levicové myšlení začal brát hodně vážně a jestli to tenkrát před dvanácti lety řekl, teď si to už vůbec nemyslí. Přesto je znát, že Horáčkovi jsou mnohem bližší jiná témata než ta sociální. V rozhovorech je sám od sebe nezmiňuje a neklade na ně žádný zvláštní důraz.

Když má říct, o co mu jde, jako první vyzdvihne naši příslušnost k Západu. Mnohem více tak vynikne jeho překryv s Kroměřížskou výzvou, která se rovněž obává o západní orientaci České republiky. Nezdá se, že by Horáčka stejnou měrou pálila výše platů u nás či sociální vyloučení. Ve svém programu se této oblasti sice detailně věnuje, ale zatím to nevypadá, že by si ji vzal za svou a považoval ji za prioritu, o které má potřebu mluvit.

Spíše to působí tak, že ví, jak je důležitá, má ji v programu, ale jeho téma to není. To potvrzují i jména osobností, o nichž Horáček říká, že by je rád měl ve svém týmu: Magda Vášáryová, Petr Kolář či Jan Urban. Také oni nejsou silnými nositeli sociálních témat.

Přitom v prezidentské kampani může být sociální otázka klíčová. Právě skrze ni se mohou snažit Horáčkovi protikandidáti se vůči němu vymezit a získat voliče, na které spoluzakladatel sázkové kanceláře Fortuna se svým půlmiliardovým majetkem nedosáhne.

Zároveň Horáček nemůže udělat nic horšího, než nutit se do něčeho, co mu není vlastní. Důležitou ingrediencí úspěchu v prezidentské volbě je právě přirozenost a autenticita a na nic si nehrát. Horáčkovi zřejmě není cizí sociální citlivost, ale za autentického nositele sociálních témat ho považovat nelze.

Prototyp self-made mana

Mnohem více mu sedne figura úspěšného muže, co se vypracoval a který naprosto samozřejmě a se sebevědomým úsměvem bude opakovat, jak ostatně činí, že máme na víc a že vstříc svému úspěchu může jít každý z nás.

Tak snadné to ovšem není, což se můžeme dočíst i na jeho webových stránkách, kde píše o sociálně vyloučených lokalitách či o tom, jak se prohlubuje chudoba chudých. Bylo by ale dobré to slyšet přímo od něj a se stejným zápalem, s jakým hovoří třeba o rozdělené společnosti a potřebě ji stmelovat. I kdyby však sociální problematika nebyla tím, o čem dokáže mluvit naléhavě a přitom nenuceně, vždy je možné najít cestu, jak nikoho nenechat na pochybách, že je to pro něj téma s velkým T. Musí ale opravdu chtít. 

Další rys, který je Horáčkovi vlastní, je patos, nemalé ego, sklon se vychloubat a dávat najevo emoce a silně prožívat sebe i druhé. Horáček se rád prezentuje a rád se dojímá. To mu v prezidentské volbě může nakonec spíše pomoci než uškodit.

Zároveň však nesmí upadnout do pozice showmana, který lidem přináší potřebnou dávku zábavy a emocí, kterého ale přitom neberou vážně. Zdá se, že i toto riziko si Horáček uvědomuje. Při oznamování své prezidentské kandidatury se proto snažil působit vážně a důstojně, ovšem musí si dát pozor, aby to nepřehnal a výsledkem nebyla křeč.

Že by konečně "kandidát všech"?

Velmi obtížně se Horáčkovi bude zaujímat pozice k Miloši Zemanovi a jeho voličům z minulé volby. Horáček se snaží mezi nimi rozlišovat. Jeho postoj k současnému prezidentovi je zřejmý a přestože na něj přímo neútočí, je jasné, jak moc negativně ho vnímá. O jeho voličích hovoří dosti odlišně, s respektem a se zájmem a dává najevo nelibost, když se nad nimi někdo vyvyšuje.

Přesto dělení společnosti na dvě poloviny, kdy jednu reprezentuje prezident Zeman a druhou Horáček, se nabízí tak automaticky a neodbytně, že pro producenta a textaře vůbec nebude snadné se z něj vymanit. Jeho moderování alternativní akce na Staroměstském náměstí u příležitosti státního svátku 28. října to jen umocnilo a pokud Horáček bude takto vystupovat i nadále, těžko ono dělení překlene. I když bude stokrát říkat, že nic takového jako pražská kavárna neexistuje, stejně bude považován za jejího kandidáta. 

Objevují se také pochybnosti, zda Horáček svoji kandidaturu neoznámil příliš brzy. Jeho kampaň tak může ztratit dech a začít nudit. To však záleží na tom, jak ji producent Horáček bude dávkovat. Pokud ji pojme správně, s patřičnou gradací a dynamikou, nemusí to být vůbec problém, naopak.

Už jako oznámený kandidát si navíc Horáček může snadněji připravovat "infrastrukturu" nutnou pro samotné vedení kampaně a sbírání podpisů k tomu, aby se vůbec oficiálním kandidátem mohl stát. Vedle toho je výhodné mít dostatek času na to, aby v pozici kandidáta objel co nejvíce koutů republiky a osobně se potkal, s kým to jen půjde.

Oznámení kandidatury je rovněž nejlepší cesta k tomu, aby se Horáčkovi začali ozývat jeho příznivci, kteří setkání s občany budou organizovat za něj. Zkrátka na všechno je třeba čas a u prezidentské kampaně to platí dvojnásob.