Zajímavou osobností, jejíž jméno v poslední době zaznívá v souvislosti s kandidaturou na příští hlavu státu, je textař a bývalý majitel sázkové kanceláře Fortuna Michal Horáček, který s Michalem Kocábem spoluzaložil iniciativu MOST, jež v listopadu 1989 zprostředkovala dialog mezi tehdejším premiérem Ladislavem Adamcem a Občanským fórem.

Michal Horáček svoji kandidaturu na prezidenta zatím nepotvrdil, v rozhovoru s Martinem Veselovským pro DVTV však řekl, že ji vážně zvažuje. 

Jako prezidentský kandidát má Michal Horáček řadu výhod, ale i některé slabiny. Předně je to člověk zběhlý ve světě showbyznysu. Ví, jak se prezentovat, jak zaujmout, je si vědom toho, jaké publikum má před sebou. Stejně tak je obeznámen s tím, že pokud chce někdo prorazit, musí to skutečně chtít a něco pro to udělat. A přímá volba prezidenta dnes není nic jiného než svého druhu showbyznys, ve kterém mohou uspět jen velká ega a kde hrají roli pomluvy, lži a bulvár.

Horáček je však také hráč. A jako správný hráč má především radost ze hry. Právě schopnost se do prezidentské volby ponořit, hrát ji s gustem, užít si ji, dávat najevo emoce, zápal a vzrušení ze souboje s ostatními kandidáty, je v tomto druhu zápasu, o jehož výsledku rozhodují diváci, klíčová.

Kromě toho je Horáček také byznysmen. Žádný velký byznys nelze rozjet bez plánu a strategie. Ani v přímé volbě nelze uspět bez úvahy, na jaké voliče mířím, co ode mne očekávají, jací jsou moji protikandidáti a jaký postoj k nim zaujmu.

Uvažovat o Horáčkovi jako o reálném vyzývateli Zemana by bylo možná předčasné, on sám v rozhovoru s Veselovským uvedl, že nikdy nechtěl být prezidentem. Aby člověk něco takového chtěl, musí to podle něj být psychopat, protože k tomu je třeba obrovské ego. Zároveň ale připustil, že kdyby o jeho kandidaturu stálo dost lidí, musel by to zvážit. 

Jak velké je Horáčkovo ego?

Podle toho, jak se Horáček dosud prezentoval a jak si ve svém dosavadním životě počínal, jen těžko lze předpokládat, že by šel do něčeho, do čeho by jít nechtěl.

Rovněž si nelze dělat iluze o velikosti Horáčkova ega. Člověk, který má za sebou to, co on, by se bez slušného ega neobešel. A jak kdosi prohlásil o knize Jak pukaly ledy, kterou Horáček napsal o prvních dnech po 17. listopadu, po jejím dočtení má čtenář dojem, že minulý režim padl díky Horáčkovi s Kocábem. Zkrátka jisté věci bez velkého ega dělat nelze, což platí také o vystupování v roli porotce v soutěži Česko hledá superstar.

Hlavní handicap, se kterým se Horáček bude muset popasovat a který ho nakonec může porazit, je to, že skončí ve škatulce kandidáta tzv. pražské kavárny a toho, kdo jde ve stopách Karla Schwarzenberga. Proto se také už nyní proti označení "pražská kavárna" vymezuje.

Nelíbí se mu rozdělování společnosti na "lid" a "pražské kavárníky", protože nic takového jako "pražská kavárna" podle něj neexistuje. Také odmítá, že by Zemana volili neúspěšní hlupáci a Karla Schwarzeberga úspěšní inteligenti. Horáček si v tomto smyslu počíná šikovně. Ze stejného důvodu také zdůrazňuje, že neustále jezdí po republice, mluví s lidmi a ví, jak se jim žije. Také připomíná, že bydlí v malém a chudém severočeském městečku Roudnice a mnoho let pracoval v dělnických profesích.

To vše ale nemusí stačit. Horáčkovo spojení s intelektuálními a havlovskými kruhy i to, že je bohatý, bude snadno využitelné k tomu, aby byl vykreslen jako někdo, kdo je životu běžných lidí vzdálený. Přesvědčit voliče o opaku se může ukázat jako nadlidský úkol.

Každopádně se ale zatím zdá, že Horáček ví, co dělá. Pokud má mít šanci na úspěch, musí se co nejdříve prosadit do pozice silného kandidáta se šancí vyhrát, tedy i případně porazit Zemana, tak aby někteří další možní kandidáti, kteří by měli tendenci mířit na stejnou skupinu voličů, raději vůbec nekandidovali.

Havlovská patina 

V situaci, kdy je ale kandidatura otázkou vysokého ega a každá skupina voličů chce mít svého vlastního jí nejbližšího kandidáta, bude velmi obtížné něčeho takového dosáhnout.

Na druhou stranu už máme zkušenosti z předchozích voleb, kdy právě tento faktor pomohl Zemanovi v cestě na Hrad. Schwarzenberga ještě těsně před prvním kolem voleb řada lidí nepovažovala za seriozního protivníka Zemana, s nímž nakonec svede více méně vyrovnaný zápas. Horáček musí usilovat o to, aby byl v takové pozici mnohem dříve.

Velmi důležité je také oslabit pozici Zemana jako jednoznačného favorita, která je nyní natolik silná, že se zdá až zbytečné se vůbec snažit proti němu stavět protikandidáta. Horáček ovšem připomíná, že není jisté ani to, že Zeman bude kandidovat.

Současný prezident hraje o hodně. Určitě by nerad riskoval, že odejde do dějin jako ten, kdo byl poražen. Pokud by tedy získal dojem, že riziko porážky je příliš velké, raději podle Horáčka nebude vůbec kandidovat.

Pokud však Zeman do voleb půjde, jen těžko bude považovat Horáčka za vážného soupeře. Pro prezidenta a jeho okolí bude velmi jednoduché vykreslit ho jako havlovce, který se prohání v limuzínách, je bohatý a "obyčejným lidem" nerozumí. 

Zatímco u Horáčka by hrálo roli příliš mnoho proměnných, mnohem reálnější šanci na úspěch by měl spíše silný kandidát - ať už muž, nebo ještě lépe žena - z levicové části politického spektra, který dokáže v očích voličů překlenout současnou polarizaci společnosti. A nebo alespoň někdo, kdo nebude tak silně spojený s havlovským prostředím, proti němuž v současné době má velká část populace potřebu se vymezovat.

Pokud však má mít někdo takový šanci, musí se objevit co nejdřív a nesmí zapomenout na to, že kromě vůle být prezidentem, musí být také trochu showman.