"To je můj bratr. Je teď v Paříži," ukazovala mi při návštěvě Afghánistánu jedna z místních dívek v mobilu fotografii mladého muže s hezkým širokým úsměvěm. Na otázku, co tam dělá, odpověděla: "Studuje. Jako nezletilého ho vzali do školy, měl štěstí," přiznala na rovinu, že bratr použil známý fígl. Ve svých 22 letech se vydával za sedmnáctiletého.

Podobných příběhů jsem si v Afghánistánu i Pákistánu vyslechla několik a slyšela jsem i o "cestovních kancelářích", kde budoucím uprchlíkům radí, co mají říkat, aby se zvýšila jejich šance na udělení azylu.

To vše se děje a bylo by naivní se domnívat, že podnikne-li někdo strastiplnou a životu nebezpečnou cestu, byť ze zemí kde neprobíhá otevřený konflikt (protože u válečných uprchlíků je otázka udělení azylu součástí Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod), nepřizpůsobí popis důvodů svého útěku tak, aby azyl získal.

Zdaleka to ale neznamená, že životní příběhy těchto lidí nejsou naplněné násilím nebo rodinnými tragédiemi. Nálepku kriminálních živlů si většina z nich rozhodně nezaslouží.

Případ Hirsiová

Jak nejednoduchá a komplexní je otázka přijímání všech lidí, kteří v Evropě požádají o azyl, výstižně vykresluje příběh bývalé nizozemské poslankyně somálského původu Ayaan Hirsiové Aliové.

Když žádala v Nizozemí o azyl, uvedla, že utíká před válkou a vynuceným sňatkem. Poté, co v Nizozemí vystudovala univerzitu a stala se populární političkou celosvětově známou kvůli její kritice islámu a zacházení se ženami v islámských zemích, vyšla najevo obvinění, že v přijímacím azylovém procesu lhala. Minimálně o věku a jménu, což přiznala i sama Hirsiová Aliová.

Z dalších obvinění vyplývalo i to, že pocházela ze středostavovské rodiny, mohla vystudovat střední školu a vdala se údajně dobrovolně. Hirsiová Aliová to sice popřela, musela se nicméně vzdát poslaneckého mandátu a po 14 letech života v Nizozemí odjet do Spojených států.

Jen rok před vypuknutím aféry ji přitom časopis Time zařadil mezi stovku nejvlivnějších lidí světa. Kvůli otevřené kritice islámu čelila opakovaným výhružkám smrti a obvinění z "islamofobie" ze strany islámských spolků jí pak komplikovala kariéru přednášející profesorky i na americké půdě.

Česko mezi nejlepšími v EU

Příběh Ayyan Hirsiové Aliové ukazuje, jak komplikovaná je práce azylových úředníků i celý azylový proces. O udělení dočasného pobytu nebo azylu v západní Evropě sní miliony lidí z rozvojových zemí, zdaleka ne všichni utíkají před válkou a Evropská unie zkrátka není nafukovací.

Málokdy se dá stoprocentně potvrdit, kdo mluví naprostou pravdu, a kdo si svůj příběh v něčem přizpůsobil. Stejně jako předem neodhadnete, které z tisíců jmen na seznamech bude nakonec pro hostitelskou komunitu přínosné, a které naopak může přinést problémy.

Kulturní rozdíly, jiné způsoby výchovy, spojené se sexuální frustrací zejména u mladých mužů přicházejících z islámských, ale i afrických zemí, není něco, co by se mělo podceňovat. Naopak je to pro západní státy, které jsou v tomto ohledu na zcela jiné úrovni, velká výzva vyžadující dlouhodobou a intenzivní práci s přistěhovaleckou komunitou.

Není to ale práce nemožná, v případě, že se pracuje s dostatečně malými počty přistěhovalců, kteří dostanou šanci začlenit se do hostitelské komunity. Zrovna Česká republika má v tomto ohledu jedny z nejlepších výsledků v rámci Evropské unie.

Děti bez doprovodu už tady jsou

Údaje o nezletilých bez doprovodu, kteří přišli do České republiky, registrují dvě zařízení – Zařízení pro děti cizince a Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Statistika, kterou o jejich počtech zveřejnila Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU), vychází z komparace dat těchto dvou úřadů.

Vyplývá z nich, že od roku 2015 počty nezletilých bez doprovodu v ČR významně klesly, zvýšila se ale naopak pravděpodobnost, že v České republice chtějí zůstat.

---

Kdo jsou děti bez doprovodu?

Evropský program pro děti bez doprovodu (Separated Children Europe Programme) definuje tuto skupinu jako děti mladší osmnácti let, které se nacházejí mimo svou zemi původu a jsou odděleny od obou rodičů nebo jejich zákonných zástupců, popřípadě jejich obvyklých pečovatelů.

---

V roce 2015 přišlo do Česka podle OPU 140 nezletilých bez doprovodu, nejvíce z Afghánistánu – 81 a ze Sýrie – 42, v roce 2018 už to bylo jen 37 dětí. Z toho 10 z Afghánistánu, dále pak Vietnamci, Iráčané, Ukrajinci.

Zatímco v letech 2015 a 2016 většina z těchto dětí po zadržení v České republice odešla do jiných států Evropské unie, v roce 2017 se zhruba polovina rozhodla zůstat v České republice a v roce 2018 už to byly dvě třetiny. Česká republika dlouhodobě vykazuje vysokou míru integrace uprchlíků, kteří v ČR požádají o ochranu. OPU jim pomáhá se zajištěním studia, bydlení, případně hostitelskou rodinou, se kterou tráví čas.

Argument Jana Hamáčka, že přijetí nezletilých Afghánců představuje bezpečnostní riziko, vyznívá zvláštně, vezmeme-li v úvahu, že největší skupina z dětí bez doprovodu v Česku byla v posledních letech právě z Afghánistánu. Navíc záleží zcela na České republice, jestli se rozhodne těmto nezletilým udělit trvalý pobyt po dosažení 18 let, či nikoliv.

To se týká i případných dětí bez doprovodu, které by Česko přijalo z Řecka. Česká republika nemůže vyžadovat po řecké straně pouze děti určitého věku nebo národnosti, podobně jako si například při pěstounské péči nemůžete diktovat, že byste chtěli pouze takové nebo onaké dítě. Česko ale může vždy uprchlíky bezpečnostně prověřit a jejich přijetí případně odmítnout.

Tři vraždy během tří týdnů

Co se týká samotné situace v řeckých uprchlických táborech, ta je podle humanitárních pracovníků čím dál kritičtější. V úterý zemřela 18letá Afghánka, kterou brzy ráno pobodal nožem 20letý útočník. Minulý týden zemřel 20letý Jemenec poté, co ho napadl neznámý útočník, a na Nový rok zavraždil 27letý Afghánec uprchlíka z Konga, který mu chtěl ukrást mobilní telefon.

Lidé jsou v přeplněných táborech dlouhodobě pod obrovským tlakem, ubytovací kapacity jsou zcela nedostatačující a uprchlíci spí v hromadných prostorách, někteří podle svědectví z místa i na silnicích.

Hygienické podmínky jsou zoufalé. Podle české lékařky Hany Pospíšilové, která pravidelně navštěvuje tábor Moria na Lesbu je jen otázkou času, kdy na místě vypukne epidemie:

"Většina kluků, kterým je 14-18 a které jsem měla v péči, je podvyživená, trpí avitaminózou, loupou se jim nehty, krvácí dásně, plno jich trpí svrabem, protože se nemají kde umýt."

Podle nových statistik řeckého Národního centra pro sociální solidaritu v současné chvíli z pěti tisíc nezletilých bez doprovodu v zemi žije 1045 v nebezpečných podmínkách, tedy ve squattech nebo přímo na ulici.

Tereza Engelová pro Ústav nezávislé žurnalistiky