V Sýrii je bezpečněji. Před dvěma roky by to znělo jako cynický oxymóron. Země je stále zmítána občanskou válkou, její intenzita je ale nižší a území ovládané protivládními skupinami a islamistickými teroristy se ztenčila na jeden vzbouřený region - provincii Idlib.

Z čeho pramení pocit bezpečí? "Když jsem díky ruskému ministerstvu obrany navštívil Sýrii před dvěma roky, ruští vojáci byly ostražitější a nervóznější. Každý novinář musel mít na sobě povinně neprůstřelnou vestu a na hlavě helmu. Kdo si nepřivezl z Moskvy vlastní výstroj, dostal erární v barvě místního písku," vzpomíná zpravodaj Tiscali.cz Jiří Just, který v těchto dnech znovu do Sýrie zavítal.

Po cestě do Palmýry, kterou syrská armáda s pomocí ruských zvláštních sil tehdy čerstvě osvobodila, nás doprovázely obrněné vozy a nad hlavou nám hlídkovaly vrtulníky. Nebyla to sranda. Týden po naší cestě do světově ceněného historického centra Islámský stát podnikl protiútok a opět dočasně kontroloval silnici, po níž jsme projížděli. Islamistické hrdlořezy syrská a ruská armáda znovu vytlačily až po urputných bojích.

V současné době Islámský stát není pro Sýrii existenční hrozbou a ve velkých městech kulky nesviští a granáty nevybuchují. Neprůstřelná vesta už není nutnou výbavou pro novináře.

Betonové peklo

Na letišti v Damašku stálo několik letadel syrské soukromé letecké společnosti Cham Wings Airlines. Na aerolinku před dvěma roky uvalily Spojené státy sankce, soudě podle letištního tabla si z nich ale vrásky nedělá. Obrazovka hlásí, že Syřané mohou bez problémů létat do Moskvy, sousedních arabských zemí nebo do Dubaje.

zdroj: Jiří Just

Periferie syrského hlavního města Damašku stále připomíná válečnou zónu. Není to tak dávno, co zde vládní síly bojovaly s islamistickými fanatiky.

Ozbrojený konflikt zanechal v syrském hlavním městě hluboké jizvy. Především na periferii. Nevzhledné betonové domy nesou stopy po kulkách, bombardování proměnilo celé čtvrti v místo přízraků. Tu a tam vítr zvedá plachty sloužící místo oken, někdy se v dírách mihnou postavy.

Za zónou betonového pekla bují normální život. Normální pro válkou zkroušený režim. V Damašku tanky a děla vidět nejsou. Pokud ale chcete projet do centra, musíte prokličkovat nesčetnými kontrolními stanovišti. Vojáci jsou ve městě na každém kroku, stejně jako portréty Bašára Asada. Obrázek autoritativního prezidenta se jeví jako symbol úcty, označkovaného území nebo jako fetiš, archaická ochrana před všemi zlými duchy Sýrie.

Ulice jsou plné chvátajících lidí, auta se snaží vyhýbat všudypřítomným motorkám řízeným vousatými mladíky. Syrskými rebely bez příčiny s Asadem v srdci.

V centrální části města vlaje obří prapor a pár kroků od něj stojí barevná písmena složená do anglického nápisu "Miluji Damašek". Jako na středomořské riviéře. Až na ty betonové střílny nedaleko.

zdroj: Jiří Just

Centrum syrského hlavního města bylo bojů ušetřeno. Válku připomínají betonové zátarasy a střílny. Jinak Damašek žije na první pohled obyčejným životem velkoměsta.

Sankce brání v návratu

Relativní bezpečnosti, která v Sýrii aktuálně panuje, chce využít vláda. Láká zpět Syřany, kteří před válkou uprchli do sousedních zemí. Jejich počet není zanedbatelný. Podle údajů OSN je v zahraničí bezmála sedm milionů obyvatel Sýrie. V místech, kde byl konflikt nejintenzivnější a náboženské násilí se prolínalo s etnickým, jako například v Aleppu, se město i stejnojmenná provincie takřka vylidnily.

Podle slov guvernéra provincie Aleppo Husajna Dijába žilo před válkou v regionu šest milionů lidí. Dnes je stav populace poloviční, a to i díky milionu navrátilců. V Aleppu přitom boje skončily už před rokem a půl, město samotné se vrátilo k normálnímu životu. Byť mezi troskami. Úřady uvádějí, že konflikt zničil nebo těžce poškodil dvě třetiny zdejších domů.

"Hlavním úkolem naší vlády je návrat uprchlíků. Na tom pracujeme od roku 2013. Byla podniknuta různá opatření k návratu uprchlíků: byl vydán dekret o amnestii, vznikl výbor pro návrat uprchlíků a také byla vytvořena místa pro jejich dočasný pobyt," uvádí Husajn Machlúf, ministr pro místní správu, který současně řídí vládní koordinační výbor pro návrat uprchlíků.

Šéf syrského uprchlického výboru však negarantoval navrátilcům imunitu před pronásledováním bezpečnostními orgány. V rozhovoru s novináři rovněž opomenul zmínit, že syrská vláda může vyvlastnit majetek osob, které jsou v zahraničí.

Podle slov syrského ministra je návrat uprchlíků důležitým faktorem k obnově země. Machlúf však nepřipouští, že by Syřané utekli ze země před represemi ze strany vládního režimu. K odchodu je údajně přiměli teroristé a také mezinárodní sankce uvalené na režim.

"Sankce brání návratu uprchlíků domů. Naopak zrušení sankcí by zásadním způsobem pomohlo obnově země," podotýká syrský ministr. Restrikce rozvoji opravdu brání. Sýrie byla vyloučena z mezinárodního obchodu, přišla o investice a někdejší partnery. Arabská republika se proto musí spoléhat na humanitární pomoc nebo nepříliš legální dodávky.

Ředitel kdysi významné tkalcovské fabriky nedaleko Aleppa za hučení spřádacích strojů neochotně novinářům přiznal, že kvůli sankcím dnes může pracovat pouze s čínskými surovinami. Před válkou bylo přitom Aleppo významným průmyslovým centrem s bohatou historií výroby látek. Jak se k němu stovky krabic z čínskou přízí dostaly, ale odhalit nechtěl.

zdroj: Jiří Just

Hraniční přechod Džudajdat Jabus (Jdaidet Yabous). Do Sýrie se z Libanonu vracejí uprchlíci. Někteří v sousední zemi strávili až šest let.

Hranice bez drátů

Na hraničním přechodu Džudajdat Jabus je atmosféra jako na pouti. Velké brány a upravená asfaltka od sebe oddělují Sýrii a Libanon. Překvapivě tu nejsou žádné betonové bunkry, ani kilometry ostnatého drátu, jak by se na hranici bojující země slušelo a patřilo.

Podél silnice vedoucí z Libanonu do syrského vnitrozemí stojí početná skupinka v modrých vestičkách se státními vlajkami a prapory státostrany Baas. Čeká na navrátilce, kteří před konfliktem uprchli do sousední země. Provládní mládežníci sotva krotí své emoce. Krátí si dlouhou chvíli provoláváním hesel na podporu Bašára Asada. Opodál hlídkují sanitky a psychologové. Pro uprchlíky je připraveno občerstvení - lahvičky s populární limonádou nebo voda.

Od poloviny letošního července se podle zástupce ruského Společného koordinačního centra Alexeje Posuňka vrátily do Sýrie přes přechod Džudajdat Jabus přes tři tisíce uprchlíků. Celkem z Libanonu mělo přijet zpět do země více než sedm tisíc Syřanů.

Najednou se v dálce pohne kolona vozidel a míří k hraniční čáře. Autobusy jeden po druhém zastavují na prvních metrech syrské půdy. Ze dveří vystupují uprchlíci, kteří jsou okamžitě obklopeni mládežníky a dobrovolníky rozdávajícími humanitární pomoc. Domů se vracejí bez emocí, ale s nadějí.

Bolestný návrat

Z autobusu vystupuje mladá dívka. Apaticky si vezme od vládních dobrovolníků nabízenou vodu a vydá se směrem k celnici. "V Libanonu jsem strávila šest let. Žila jsem tam ve městě Šibáa," popisuje uprchlice Rama.

Před vypuknutím konfliktu mezi vládou a opozičními silami žila v Bajdžánu nedaleko Damašku. Najít azyl v sousední zemi se rozhodla poté, co se přes její městečko přehnala válka. Do Libanonu utekla spolu s rodinou a přáteli, odjet hledat štěstí do Evropy ji ani nenapadlo.

"V Libanonu nás nepovažovali za uprchlíky, chovali se k nám hezky. Učila jsem se tam angličtinu a hudební výchovu. Když jsem se dozvěděla o možnosti vrátit se domů, neváhala jsem a rozhodla se k návratu. Vrátit se do Sýrie nebojím, je to moje vlast," rozhodně říká jednadvacetiletá dívka.

"Vrátím se zpět do rodného města. Chtěla bych pokračovat ve studiu," dělí se Rama o své plány do budoucna. Ví, že návrat nebude jednoduchý. "Vracím se domů. Vracím se, i když vím, že můj dům je v troskách."