Fidesz znovu obhájil ústavní většinu. V koalici s křesťanskými demokraty má 133 parlamentních křesel ze 199. Radikálně nacionalistické Hnutí za lepší Maďarsko (Jobbik) skončilo se značným odstupem druhé (26 křesel), třetí je koalice vedená socialisty (20 mandátů).

Stabilita, nebo orbánizace?

Orbánovo vítězství je v každém případě zárukou stability, která je dobrá především pro podnikatele. Vítězství opozice by přineslo leda tak zmatky kolem koaličního vyjednávání a dříve či později by vedlo k předčasným volbám. Maďarsko by bylo nevyzpytatelné.

Během volební noci vedle obvyklých poděkování a ujišťování, že Maďarsko bude nadále zemí odvážných lidí hájící křesťanskou kulturu, Orbán rovněž zdůraznil, že mu záleží na silné a úspěšné Evropské unii. Nepochybně bude usilovat o zlepšení vztahů s Bruselem, na jeho politické linii se ale (přinejmenším zpočátku) nic nezmění. Jeho cílem je zřejmě reformovaná EU, která se stará jen o finanční kompenzace a společný trh, nezastupuje ale společné politické hodnoty a nevměšuje se do politických kontroverzí v členských zemích.

Orbán se teď ještě více než v uplynulých letech bude považovat za historickou osobnost, která vede Maďarsko k lepší, svobodnější a silnější budoucnosti. A je také jasné, v čem tuto budoucnost spatřuje: V těsnější spolupráci středoevropských zemí, aby z této pozice měl rozhodující vliv na evropský vývoj. Lze předpokládat, že si v tomto ohledu bude rozumět obzvlášť s Poláky. Evropská média varují, že teď hrozí orbánizace a že zakonzervování jeho systému bude ovlivňovat celou střední a východní Evropu a posílí tamní populisty. Už v květnu by Fidesz mohl například prosadit zákon zvaný Stop Sorosovi, jehož cílem je omezit migraci. Evropa si musí uvědomit, že konflikt s Orbánem nelze nechat vyhnít.

Orbán si každopádně může z voleb odnést dvě poučení:

Jeho drsná kampaň proti miliardáři Georgovi Sorosovi, kterou proložil spikleneckými teoriemi, nářky na adresu migrantů, muslimů, Romů a nevládních organizací, protievropskou propagandou s antisemitským podtónem, šikovnou manipulací s kolektivním mindrákem a příměsí nacionalismu, se mu jednoznačně vyplatila. Vyhrál, aniž musel dát jediný předvolební slib a představit nějaký zásadní program. Lze tedy předpokládat, že tento úspěšný koncept kampaně použije přinejmenším napřesrok při volbách do europarlamentu.

A za druhé: má problém s mladými lidmi, zvláště pak v Budapešti. To sice není tak důležité, dokud za ním stojí venkov. Tam Fidesz mobilizoval své voliče, zatímco v Budapešti uspěla levicová opozice. Z dlouhodobého hlediska ale žádná strana bez podpory mladých lidí nemůže obstát. Z toho bude muset Orbán vyvodit důsledky a pokusit se je přilákat. Třeba personálním složením nového kabinetu.

Slabá opozice? Může si za to sama…

Opozice by se teď měla pořádně chytit za nos. Levice a liberálové mají zhruba 25procentní voličský potenciál, o ten se ale musí dělit pět partají. K tomu je ještě třeba přičíst 'zelené' ze strany nazvané Je možná jiná politika (LMP), kteří si přece jen trochu polepšili.

Je ale otázka, kdo je nyní skutečnou tváří levicové opozice. Pět tváří rozhodně nemůže nikdy fungovat. Paradoxní je už například fakt, že se pravicoví extremisté z Jobbiku cítili být nuceni profilovat nalevo od vládnoucí strany, která jim na krajní pravici nenechala ani milimetr místa. Jobbik se tak musel místo toho v kampani zaměřit na kritiku korupce establishmentu.

Bývalý disident Orbán prodělal během své třicetileté politické kariéry několik veletočů. Z obránce liberálního světového uspořádání se stal šampionem "neliberální demokracie", ze Sorosova ochránce se stal jeho úhlavním nepřítelem a z proevropského politika víceméně euroskeptikem. Teď má jasno: prohloubit a upevnit svůj projekt neliberálního státu v srdci Evropské unie.

Už v březnu v projevu k desítkám tisíc svých stoupenců sliboval morální, politické i právní zúčtování se svými soupeři. Ty popisoval slovníkem, jaký známe spíš z Německa 30. let. Nejsou to prý nějaké nedomrlé malé opoziční strany, ale součást rozvětvené mezinárodní sítě. Tu prý tvoří média financovaná zahraničními firmami a domácími oligarchy, profesionální aktivisté, kverulantští organizátoři demonstrací a nevládní organizace placené mezinárodními spekulanty ztělesňovanými Sorosem. Varoval také před vnějšími silami, které chtějí Maďarsku vnutit migranty, kteří "nemluví naším jazykem, nerespektují naši kulturu, naše zákony, ani způsob našeho života." "Proti tomuto světu musíme bojovat," zdůraznil před necelým měsícem.

Jak je vidět, ani korupce a klientelismus semiautoritářského režimu neodradily Maďary od toho, aby Orbána znovu poslali do premiérského křesla. Opozice je vinou vlastní neschopnosti slabá, zatímco on vykazuje úspěchy. Od roku 2010, kdy se ujal funkce, snížil nezaměstnanost na méně než polovinu, odvrátil hrozící dluhovou krizi a skomírající hospodářství opět nasměroval k růstu.

Budapešť zkouší, kolik Brusel vydrží

Svými taktickými provokacemi a neomylným instinktem pro politické nálady se Orbán navíc postaral o to, aby malá země, srovnatelná počtem obyvatel i rozlohou s Českem, hrála v Bruselu roli, která je vysoko nad její váhovou kategorií. Mnozí Maďaři jej oceňují za to, že jejich zemi dopomohl k hospodářskému růstu a k tomu, že ji politicky berou v Evropě vážně.

Přesto je s podivem, že se tak dlouho drží u moci člověk, který uprostřed Evropy zavedl semiautoritářský režim. Všechny pokusy Bruselu přistřihnout mu drápky víceméně ztroskotaly. Jeho obratná politika, kdy zkoušel, co EU vydrží, přinesla své plody. Jel zkrátka podle vzorečku "dva kroky vpřed - pojeb z Bruselu - jeden krok zpátky".

Všechny významné posty daleko za vládní rámec obsadil loajálními lidmi – od vyšetřovacích orgánů přes soudy až po mediální rady. Peníze z Bruselu a ze státního rozpočtu si fideszovská síť rozděluje mezi sebou.

Období za Jánose Kádára se říkávalo gulášový socialismus. Komunistický režim tehdy zachovával liberální prvky v ekonomice i každodenním životě a nechával lidi víceméně na pokoji podle hesla "kdo není proti nám, je s námi". Orbán si teď Maďarsko podrobil zvláštní formou gulášového populismu, píše německý deník Die Welt. Jeho recept je vlastně docela jednoduchý: přiživovat strach, dehonestovat odpůrce a vyřadit soupeře. Uvidíme, jak dlouho to bude fungovat.