Dvojčata se narodila 9. prosince 1908 a v roce 1918 začala zprvu studovat na místeckém reálném gymnáziu. Po několika letech však oba bratři přešli na Odbornou školu stavitelskou do Brna, která dala jejich životům jasný směr.

Po maturitě v roce 1927 pak začali intenzivně nabírat další vzdělání a praktické zkušenosti, už předtím však pro ně bylo patrně velice formující dění v moravské metropoli a přednášky Klubu architektů. Na nich v půli 20. let vystoupily takové osobnosti, jako například Le Corbusier, Walter Gropius nebo Adolf Loos - čelný představitel architektonického purismu, mezi jehož nejznámější díla patří slavný vídeňský Looshaus, pařížský dům pro spisovatele-dadaistu Tristana Tzaru i klenoty pražské architektury, jakými jsou Müllerova a Winternitzova vila.

Bratři Šlapetovi po absolvování střední školy nějakou dobu pracovali u brněnské stavební firmy, Lubomír však také působil v Třineckých železárnách a Čestmír sbíral zkušenosti v Praze. Společně pak v roce 1928 zamířili na Akademii umění a uměleckých řemesel ve Vratislavi.

Oba se podíleli na projektech architektů Adolfa Ratinga a Hanse Scharouna jak ve Vratislavi, tak v Berlíně a po ukončení studia dali Československu opět vale i na řadu dalších měsíců. Vyrazili na studijní cestu do Paříže a posléze i Spojených států - s doporučením od svých učitelů v kapsách. A ač v Americe nakonec strávili méně času, než zřejmě předpokládali, potkali se s různými hvězdami své doby - například s Frankem Lloydem Wrightem. Doufali, že se uchytí, kvůli krizi se jim však nepodařilo najít pořádné zaměstnání a vrátili se domů.

V Praze se to nepovedlo

I tady se však potýkali s krizí. V jejím důsledku nevyšel jejich prvotní záměr udržet v Praze architektonické studio. Doba podobným projektům prostě nepřála, tudíž se zaměřili na působení v Moravské Ostravě, kde se jejich projektantské firmě dařilo lépe, a nakonec tedy přesídlili na Moravu úplně.

Specializovali se na rodinné i nájemní domy a mezi jejich společné realizace patří například nájemní dům Františka a Karly Vojkovských, bývalý hotel Přerov ve Frýdku-Místku, vila Jaroslava Klimeše v Opavě a především ostravská Liskova vila, které se někdy také říká Šlapetova vila a je považována za jednu z funkcionalistických perel Ostravy.

Vila je umístěna ve svahu, který bratři při stavbě zohlednili a využili, do domu navrhli i posuvné stěny a dvě terasy. Srdcem domu je pak hala, jejíž velké okno ve 30. letech navíc nabízelo skvělý výhled do údolí. Vila, na niž od roku 2008 dohlížejí památkáři, je v soukromém vlastnictví, občas se však konají prohlídky pro veřejnost, při nichž možná návštěvníky překvapí, že se dodnes dochovala řada původního vybavení.

Cesty bratrů se rozdělily v druhé půli 30. let, kdy se oba oženili. Zatímco Čestmír zůstal v Ostravě, Lubomír se přestěhoval do Olomouce a spolupracovali už jen příležitostně.

Další slavná vilka

Lubomír si na Hané otevřel vlastní projekční kancelář a byl tvůrcem dobré desítky olomouckých vil a staveb i dalších projektů mimo město. Jeho jednoznačně nejslavnější realizací je Nakládalova vila v Polívkově ulici. Přístupná a pěkně zachovalá je i v současnosti, sídlí v ní zubařská ordinace.

A právě původní majitel stavitelského skvostu, Stanislav Nakládal, doporučil Lubomíra Šlapetu též litovelským manželům - advokátům Františkovi a Ludmile Kousalíkovým, kteří si od něj nechali postavit činžovní vilu jen o kousek dál, v ulici Na Vozovce. Šlapeta také projektoval obytné domy na Gorazdově náměstí a v Grégrově ulici, nebo poněkud výstřední a výrazný rodinný dům sběratele umění Jana Mišauera ve Skřivánčí.

Bratr Čestmír počátkem války uzavřel svůj ateliér a byl zaměstnán ve Zbrojovce Brno. Po válce se podílel na regulačním plánu obnovené Ostravy a též znovu rozjel svou projekční kancelář, kterou však musel koncem 40. let uzavřít. Pracoval pak například pro Vítkovické železárny, Stavoprojekt a další podniky.

Lubomír Šlapeta už před válkou se specialistou na akustiku Arne Hoškem spolupracoval i na projektech kulturních domů, v roce 1946 pak stál u počátku katedry výtvarné výchovy na obnovené Univerzitě Palackého - přednášel zde o bytové kultuře.

Po komunistickém převratu se však stal nepohodlným, z univerzity jej vyhodili a začala pro něj obtížná doba, během níž podobně jako jeho bratr pracoval, a to krátkodobě, pro různé státní podniky. Zároveň se snažil pořád živit jako soukromý projektant, čemuž koncem 50. let učinilo přítrž jeho vyloučení ze Svazu architektů. Důvod? Kritický postoj k režimu.

Moderní kostel ze sedmdesátých

Uvolnění přišlo až v 60. letech. Tehdy se Lubomír Šlapeta po více než 20 letech setkal se svým profesorem Hansem Scharounem a ve druhé polovině 60. let pak dokonce pracoval v jeho berlínském ateliéru. I jeho bratr se dostal znovu do Německa, v roce 1967 odjel na stáž do Stuttgartu a na rozdíl od Lubomíra už se po srpnové okupaci nevrátil. Bydlel v bavorském Gautingu, kde pracoval jako architekt.

Lubomír se pak po návratu věnoval především úpravám chrámových interiérů a drobnějším zakázkám. I v tomto období však přišla věc, která vynikala. V roce 1976 navrhl kostel svatého Mikuláše v Tiché u Frenštátu pod Radhoštěm, neboť ten předchozí v 60. letech vyhořel. Kostel má skvěle řešený interiér a je unikátní ukázkou moderní církevní architektury z období socialismu.

Lubomír Šlapeta zemřel roku 1983 v Olomouci, jeho bratr ho přežil o 16 let.