V první polovině února se dočkáme již 92. ročníku udílení Oscarů, tedy legendárních cen od americké Akademie filmového umění a věd. Mezi nadějnými snímky za rok 2019 je i nový film od brazilského režiséra Fernanda Meirellese Dva papežové, který se veřejnosti představil teprve pár dní před loňskými Vánoci na Netflixu. Snímek si vysloužil nominace rovnou na tři Oscary.

zdroj: youtube.com

Nominováni jsou za své role mimochodem oba hlavní představitelé: perfektní Anthony Hopkins jako papež Benedikt XVI. a jako papež František úplně stejně dokonalý Jonathan Pryce, který je navíc současné hlavě katolické církve neuvěřitelně podobný i bez maskérů. To ostatně vyvolalo spoustu pozornosti už v minulosti, kdy Pryce hrál fanatického vůdce církve ve světě fantasy seriálu Hra o trůny, což se pochopitelně neobešlo bez řady humorných narážek na papeže.

Ne každý má ale z úspěchu Dvou papežů radost. Poté, co byly na začátku minulého týdne vyhlášeny nominace na Oscary, proti snímku na svém oficiálním facebookovém profilu velmi ostře vystoupil český primas Dominik Duka. Kardinál film počastoval například slovy jako "urážlivý" nebo "zraňující" a označil ho za výsměch a pomstu. Konkrétně za "pomstu za pád totalitního komunistického impéria", což je opravdu zajímavě groteskní vyjádření. Že by kardinál považoval Netflix za nástupce Sovětského svazu? Přinejmenším je pravda, že Netflix přehnaně rád používá červenou barvu.

Podle pražského arcibiskupa Duky je totiž film, který vznikl na motivy nedávné historie, kdy papeže Benedikta XVI. vystřídal papež František, přehnaně "levicově", "liberálně" a "moderně" tendenční. Jako by Duka vnímal snímek naprosto černobíle a vyobrazení Benedikta, který je reprezentantem konzervativního směřování církve, ve filmu vidí jako silně záporné. Naopak František, který je známý spíše jako reformátor, tu podle něj má naopak silně navrch.

"Jsou to osoby, kde vlastně to mají být protagonisté: jeden liberální, 'moderní', levicové církve a druhý má představovat církev konzervativní, rigidní, 'nepokrokovou'. Kladu si také otázku, proč konzervativní cesta je vždy ukazována takto. Tento film nám tedy říká, že jediná cesta do budoucna je cesta liberální levice, a že druhý protipól - konzervativní, pravicový je v zásadě špatným a odsouzeníhodným," stěžuje si Duka.

Plochý záporák Benedikt? Ani omylem

Člověku, který film neviděl, se tak klidně z kardinálova přehnaného popisu může zdát, že ve filmu Benedikt pobíhá v černém plášti jako nějaký ďábelský záporák z pohádky a dělá jednu nepravost za druhou, zatímco hrdinný František musí jeho šílené řádění napravovat. Tak to ale opravdu není.

Úsměvné je i to, že se tu Duka vymezuje proti filmu, který se rozhodně netváří jako dokument, ale hrdě přiznává, že je fiktivním dramatem, které se skutečnými událostmi pouze inspiruje. Snad každému divákovi musí být od začátku jasné, že důvěrné rozhovory mezi oběma starými muži jsou smyšlené.

Na konci svého statusu si pak kardinál stěžuje, že tato "fikce je vůči nim (skutečným papežům) nepravdivá". Samozřejmě, že je tato filmová fikce nepravdivá. Kdyby byla pravdivá, tak už to přece není fikce. Navíc by se podle Duky prý vůbec neměly točit podobné umělecké filmy, ve kterých se objevují stále žijící osobnosti. Což by, upřímně řečeno, byla docela kulturní ztráta a slušné omezení umělecké svobody.

Takhle to celé působí, že kardinál Duka viděl tak maximálně prvních deset minut Dvou papežů. Na začátku filmu to totiž skutečně může působit tak, že se Benedikt, tehdy ještě jako kardinál Joseph Ratzinger, nechová zrovna sympaticky – na rozdíl od Františka, tehdy ještě kardinála Jorgeho Bergoglia.

Úvod filmu nám opravdu ukazuje poněkud jednodušší střet sympaticky a energicky působícího Argentince Františka s poněkud strohým Němcem Benediktem. Výmluvnou scénou v úvodu je například to, když se oba církevní hodnostáři náhodou potkají u umyvadel, kde si Bergoglio vesele pobrukuje Dancing Queen od Abby a Ratzinger se ho překvapeně ptá, co že je to za chvalozpěv.

Úvodní volbou papeže ale jakékoliv zdánlivě černobílé dělení postav končí. Naopak se rozehrává hluboké drama, kde se obě postavy postupně sbližují a posouvají se k sobě navzájem. Oba staří muži postupně zjišťují, že i přes spoustu rozdílů mezi sebou jsou v řadě věcí schopni najít společnou řeč. Svým způsobem by se dalo říct, že film vypráví lidský příběh o cestě za přátelstvím mezi velmi odlišnými lidmi - navíc provázaný spoustou vlídného humoru.

Benedikt tu rozhodně není popisován jako jednoduchá záporná karikatura, jak se může zdát z kritiky pražského arcibiskupa. Naopak snímek postavu postupně rozvíjí a ukazuje divákovi stále lidštější scény, kdy už Benedikta nevnímáme jako strohého německého církevního hodnostáře, ale jako člověka.

Ve snímku ho tak můžeme například vidět hrát na piano jeho oblíbenou kabaretní píseň, popíjet fantu nebo se dívat v televizi na i u nás legendární rakousko-německý detektivní seriál Komisař Rex se psem v hlavní roli. Podobně působí i scény, kdy si společně oba muži pochutnávají na pizze ze stánku nebo František Benediktovi ukazuje, jak se tančí tango. Přitom se ale rozhodně nejedná o nějaké lacině přehnané, směšné a neuctivé scény, které by oba papeže zesměšňovaly. Naopak působí opravdu lidsky, přirozeně a mile.

Postava Františka, která na první pohled může opravdu působit příliš dokonale, nám naopak postupně odhaluje své stinné stránky. Týkají se především jeho minulosti, které je věnována slušná část snímku.

Bude další žaloba?

Dominik Duka by tak opravdu potřeboval trochu víc nadhledu, když se dívá na nějaké ty filmy. Ten mu ale, bohužel, často opravdu hodně schází. Stačí si vzpomenout na jeho žalobu na divadelní hru Naše násilí a vaše násilí, kterou mu soud zamítl, což Duka poněkud hystericky označil jako "rozsudek, který je hodný justice bývalého socialistického tábora, nikoliv demokratického státu, kterým je Česká republika". Tak snad pan kardinál nechystá novou žalobu i na Netflix.

Film Dva papežové pak naopak nepřekvapivě pochválil kněz Tomáš Halík, který je ostatně známý jako neoficiální Dukova nemesis v české katolické církvi. Na serveru Seznam Zprávy napsal o dvou papežích delší pozitivní recenzi a film nejen věřícím doporučil.

"Z řady svých osobních setkání s kardinálem Ratzingerem a pozdějším papežem Benediktem vím, že on tu laskavou moudrost, jemnost a smysl pro humor (přinejmenším v posledních třiceti letech) má. Nevím, zda při sledování filmu Dva papežové tak nadšeně výskal jako jeho představitel při výhře německých fotbalistů, ale tipoval bych, že se spíš pobaveně usmíval, než rozhořčeně soptil," dodal se svém textu Halík.

Rozpálení hodnostáři

Někdy je až s podivem, jak některé filmy dokážou část církve rozpálit doběla. Stačí si vzpomenout třeba na již trochu starší hysterii kolem kultovní knihy a filmu Šifra mistra Leonarda, která se rozpoutala především v roce 2006. Tehdy ještě kardinál Miloslav Vlk proti tomuto dílu ostře brojil a označoval ho přehnaně za "duchovní terorismus proti svatým věcem a pošlapávání citů věřících".

Přitom se prostě jedná jen o pohádku pro dospělé, která si pro sebe upravuje Nový zákon a vytváří na jeho základech fiktivní detektivní příběh. Že se někteří hodnostáři církve tehdy obávali, aby nějací věřící nevzali knihu či film jako skutečnost, a ne jako fikci, a začali na základě toho pochybovat o své víře, je poněkud smutné.

zdroj: youtube.com

Dominik Duka by měl každopádně přestat být tak upjatý a začít brát věci více s nadhledem. Třeba by mu pomohlo se podívat na další poněkud kontroverzní snímky s náboženskou tematikou. Jako například seriál Mladý papež a jeho momentálně běžící pokračování Nový papež, který Vatikán ukazují spíše jako místo politických machinací. Nebo nedávný polský film Klér, který se otírá o případy zneužívaní dětí členy církve. Po těchto snímcích by se ještě rád vrátil ke stále vlídnému filmu Dva papežové.