Nevídaný sešup zažila sociální demokracie. Přátelé a přítelkyně z Lidového domu hleděli na výsledky sněmovních voleb s otevřenými pusami - z dvaceti na sedm procent hlasů, z 50 poslanců a poslankyň pouhých patnáct!

Leckdo z nich si musel povzdechnout: "Jaký nevděk! Copak jsme jim nepřidali dost? Vždyť jsme zvýšili platy skoro všem, hasičům několikrát…! A ten mizera Andrej Babiš – platí mizerně, zaměstnance odírá z kůže a jede v takových lumpárnách jako Čapí hnízdo nebo korunové dluhopisy. Přesto nám přetáhl voliče."

V následujících řádcích se pokusím odpovědět na otázku, za co vlastně voliči sociální demokraty trestali (a proč hlasy nasypali radši Babišovi):

Zvedni zadek, i když tě mohou nakopat

Kdysi jsem od zkušeného zahrádkáře pochytil poučku, že "jen dýně roste vleže". Sociální demokraté si patrně mysleli, že to dokážou taky. Zmýlili se.

Kluci a holky z liďáku zpohodlněli. Předpokládali, že se mohou natáhnout na kanape, anebo se uvelebit v polstrované sesli, čas od času zajít na nějakou partajní schůzi, poklábosit ve sněmovně, k tomu voličům slíbit modré z nebe – a příští volby jim spadnou do klína.  Z volebních uren však na jejich hlavy spadlo modré ANO.

Jistě, sociální demokraté v kampani byli vidět. Jenže za měsíc dva nedoženete čtyři roky. Tím spíš, když ze sebe uděláte bandu trotlů a těsně před volbami vyrazíte do demonstrace za vyšší platy.

To je u vládní strany stejná pitomost, jako kdyby se zaměstnanci regulačního úřadu sebrali a šli demonstrovat za nízké ceny elektřiny. Nenapadne teď sociální demokraty protestovat proti voličům (kteří je nevolili)?

Babiš "odmakal" nejen kampaň, ale celé čtyři roky. To mu nelze upřít. Komunikoval s voliči, vtáhl je do politiky. Nedával jim jen sliby, předložil také vizi, která míří dál než k dalším volbám.

Nebál se chodit i tam, kde mu vynadali a kde mohl dostat na budku. Třeba do hospod při zavádění EET. To salonní politici z ČSSD nedělali. Také proto je voliči zatratili a hodili hlasy babišovcům.

Někdo měl socánkům říct, že musí zvednout zadek i v případě, že je do něj voliči mohou nakopat.

Jak se střelit do nohy z vinčestrovky

Pojď, ukážu ti cestu rájem – to by mohl být univerzální název volebních programů stran. Sociální demokracie, ani ANO nejsou výjimkou.

Kandidáti oranžových na mítincích prohlašovali, že Babiš je populista (dává jednoduché odpovědi na složité otázky) a slibotechna (slíbí, co ho napadne), zatímco oni dělají reálnou politiku. Jenže sociální demokraté za Babišem v populismu nezaostávali. Na populistické dostihy přistoupili a leckdy Babiše předbíhali.

Když Sobotka prohlásil "platy zvýšíme" (rozuměj za všech okolností), Babiš kontroval: "Platy zvýšíme – kdy, ukáže vývoj rozpočtu". No a pak vytáhla sociální demokracie slib čtyřicetitisícových platů. Co je realistické a co populistické?

Když Babiš panáčkoval ve sněmovně s transparentem EET – levnější pivo (nižší DPH na pivo), Sobotka ho okamžitě přebíjel se sníženou DPH pro všechny potraviny.

Babiš spílal Evropské unii za to, že není schopna uchránit vnější hranici schengenu a navrhl, aby byla uzavřena. Milan Chovanec potom ukázal, že i jemu bezpečnost leží na srdci. Popadl vinčestrovku model 1892 a pod heslem "svoje kvéry nedáme" vyrazil do boje s Bruselem, který se rozhodl omezit zásobníky poloautomatických zbraní.

Sociální demokracie je známa paternalistickou (ochranářskou) politikou. Hlásá sociální jistoty, dobře placená místa, slušné důchody. Na jedné straně ujišťuje: Postaráme se o vás. Na straně druhé však vyšle voličům vzkaz: Pokud chcete žít v bezpečí, kupte si pušku, náboje, hupky-dupky na střelnici a cvičit. Ratatatatata…

Přátelé a přítelkyně z Lidového domu, víte, jak se tomu říká? Střelit se do vlastní nohy.

Copak jste si nevšimli, že o bezpečnost už stará Tomio Okamura , který chce zadrátovat hranice a zakázat islám? Patrně jste nepostřehli, že stejné téma leží na srdci také vrchnímu veliteli. Proto pravidelně na střelnici posílá první dámu a pro jistotu propustil na svobodu skvělého střelce, nájemného vraha Kajínka.

Komunismus v oranžovém hávu

Bohuslav Sobotka hodil přes palubu liberály včetně Jiřího Dienstbiera a otočil sociální demokracii doleva. Nejdřív zametl cestičku ke společné vládě s komunisty. Pravil, že usnesení, kterým si ČSSD spojenectví s komunisty před dvěma desítkami let zakázala, je vyhaslé a patří do historie. Potom vyrukoval s daňovou reformou.  Navrhl, aby lidé s příjmem nad 40 tisíc platili vyšší daň. Už za několik týdnů sociální demokraté s pompou vyhlašovali nový cíl: čtyřicetitisícový (průměrný) plat na konci volebního období.

To znamená, že by stát odíral ne horních deset tisíc, ale miliony poplatníků! Jinými slovy, nejdřív vám přidáme, a potom vám vezmeme, abychom to měli z čeho zaplatit. To je, panečku, volební trhák!

Myslím, že průměrný volič tuhle kulišárnu musel prohlédnout.

A k levicovosti sociální demokracie dodávám osobní poznatek ze dvou volebních kalkulaček, založených na srovnáních ekonomických a sociálních parametrů programů stran. Z jednoho pro mne vyšla ČSSD stejně nepřijatelná jako komunisté. Z druhé kalkulačky vypadla sociální demokracie jako ještě méně přijatelná, než Gottwaldovi pohrobci.

Z toho jsem nabyl podezření, že sociální demokracie je stejně levicová, nebo snad levicovější, než komunisté, že se soudruhy pokouší předjíždět zleva. A když jsem si přečetl programy obou stran, zjistil jsem, že kalkulátory nelžou.

Výměna kapitánů na Titaniku

Strana potřebuje vůdce (leadership), někoho, kdo udává směr i tón, je nabit energií a vyvolává emoce. Sobotka však jako vůdce pohořel.

Babiš je ranař. Předseda sociálních demokratů pro něj byl něco jako předkrm k obědu. Vypadal vedle něj jako juniorní ministr.

Na bezradného šéfa hlavní vládní strany byl mnohdy žalostný pohled. Spíš než emoce vyvolával lítost – zejména, když podával-nepodával demisi. Sociální demokraté proto do voleb vyslali jako lídra chachara s ostrými lokty a prořízlou pusou – Lubomíra Zaorálka.

Jenže příliš pozdě. Bylo to jako vyměnit kapitána ve chvíli, kdy Titanic nabírá vodu a potápí se.

Zaorálek se do role volebního lídra vrhl s vervou. Avšak ekonomika pro něj byla španělskou vesnicí. Babišovi v ní zjevně nestačil.

Za zásluhy jsou medaile, ne hlasy voličů

Sociální demokraté se stavěli před voliče s výčtem svých zásluh. Měli je dobře nabiflované. Většinou mluvili o platech.

Oranžoví ministři rozdávali zaměstnancům státu plnými hrstmi. Ještě jedno volební období s ČSSD v čele vlády a mohli jsme stanout na prahu komunismu, kde platí zásada "každému podle potřeb" ("…až všechny zdroje sdruženého bohatství potečou plným proudem, společnost bude moci vepsat na svůj prapor: Každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb." – Karel Marx, Kritika gothajského programu, 1875)

Jenže za zásluhy se udělují řády a medaile, ne hlasy ve volbách. V nich se volič zajímá především o to, co politik nebo partaj v jeho prospěch ještě může udělat.  

Co víc, zásluhy nešly jen na konto ČSSD. Zásluha není jen to, že se přidá, ale i to, že je z čeho přidat. A to druhé si připisoval Babiš.

Vypráskali sami sebe

Někteří sociální demokraté vidí za Babišovou výhrou píáristy, kteří jeho politiku prodávali. Neměli tedy tak kvalitní a důvtipné prodavače své politiky?

Jenže k tomu, abyste prodali zboží, potřebujete nejen reklamu a obal. Důležitý je také obsah. To znamená, že v politice – i na vizích a politicích záleží.

Leoš Kyša na webu Mediahub poznamenal: "Když nemáte co a koho komunikovat, tak nic nevymyslíte. PR jen umí pracovat se silnými stránkami lidí, které v politice propagujete." To vše shrnul do lidového moudra: "Z hovna bič neupleteš."

K tomu dodávám: "Když upleteš, tak s ním nezapráskáš."

A sociální demokracie nezapráskala. Proto ji voliči vypráskali.