Lubomír Zaorálek si konečně si vysloužil pozornost Evropy. Jak by ne. Šéf české diplomacie už má jasno v tom, kdo může za brexit, kdo za něj má nést důsledky a vůbec se tím netají. Ministr ukázal na Jeana-Claude Junckera, předsedu Evropské komise, a pravil, že by měl odstoupit. Teď ho citují Telegraph, Financial Times, Irish Times, Die Welt, Le Soir a další deníky.

„Podle mého není (Juncker) člověkem na svém místě. Musíme se ptát, kdo je za ten výsledek referenda v Británii zodpovědný,“ řekl Zaorálek v otázkách Václava Moravce a dodal, že Juncker jako představitel unie a její „negativní symbol“ by měl „převzít odpovědnost“.

Proč ale právě (a jen) tento Lucemburčan? Je sice hlavou unijní byrokracie, ale hlavní slovo v jednáních o podmínkách členství Spojeného království v Evropské unii neměl. To patřilo šéfům států a vlád. Britskému exitu po obou stranách kanálu pomáhalo mnoho politiků, mnozí vydatněji než Juncker. Tady jsou:

1. Gambler David Cameron

Premiér a vůdce konzervativců loni vyhrál parlamentní volby se slibem, že Britům vyjedná volnější členství v Evropské unii a potom jim dá šanci hlasovat o něm v referendu. Chtěl tak umlčet protiunijní rebely v Konzervativní straně a zarazit vzestup konkurenční Strany za nezávislost Spojeného království (UKIP). Konzervativci volby vyhráli, a tak Camerona dostihl jeho slib. Vedl kampaň za setrvání monarchie v unii, jenže nebyl přesvědčivý. Juncker výstižně vysvětlil, proč. „Pokud si někdo od pondělí do soboty stěžuje na Evropu, kdo by mu v neděli věřil, že je přesvědčený Evropan?“ řekl komisař v rozhovoru pro deník Bild.

David Cameron | zdroj: Profimedia

2. Licoměrný Jeremy Corbyn

Vůdce opozičních labouristů v referendu v roce 1975 hlasoval proti členství Británie v Evropském hospodářském společenství. Letos tento socialista ze staré školy tvrdil, že je pro to, aby země v EU zůstala. Jenže britskou sounáležitost s unií nijak vehementně nehájil, v kampani se neangažoval. Někteří labouristé si myslí, že hlasoval za brexit. Ačkoli se soudruhu Corbynovi po referendu rozpadla stínová vláda a labourističtí poslanci mu vyslovili nedůvěru, funkce se drží jako klíště.

Jeremy Corbyn | zdroj: Profimedia

3. Mocichtivý Boris Johnson

Excentrický konzervativec, bývalý starosta Londýna, vedl emotivní kampaň za brexit. Až donedávna přitom na odchod ostrovního království z unie nenaléhal. Daily Express napsal, že ještě v lednu, když ho kontaktovali protiunijní konzervativci, zda by jim nepomohl vést kampaň za brexit, odpověděl: „Problém je v tom, že já pro brexit nejsem.“ Pak se mu to rozleželo v hlavě, vycítil šanci vystrnadit Camerona z premiérského sídla v Downing Street. A tak se pasoval za vůdce konzervativních bojovníků za brexit. Chameleon by z jeho přeměny zbledl závistí. A přestože nakonec vyhrál, premiérem nebude.

Boris Johnson | zdroj: Profimedia

4. Prolhaný Nigel Farage

Šéf UKIPu lhal, jako když tiskne. Ve spojenectví s Johnsonem mimo jiné slíbil, že po rozvodu s unií ušetří Británie 350 milionů liber týdně (11,5 miliardy korun). Jenže Británii se z příspěvků vrací rabat, takže ve skutečnosti do unijní pokladny platí týdně v průměru 137 milionů liber (4,5 miliardy korun). Tuto lež označil Farage po referendu za „chybu“. Fotbalový gólman Petr Čech, který od roku 2004 žije v Londýně, na Twitteru píše: „Vypadá to, že nejdůležitější rozhodnutí v dějinách země je založeno na podvodné kampani a lžích...“

Nigel Farage | zdroj: Profimedia

5. Opatrnický Gerhard Schröder

Vláda bývalého spolkového kancléře v roce 2004 rozhodla, že nově příchozím do unie (Čechům, Estoncům, Kypřanům, Litevcům, Lotyšům, Maďarům, Malťanům, Polákům, Slovákům a Slovincům) omezí přístup na německý pracovní trh. Německý příklad následovaly další kontinentální státy. Spolková vláda tak odklonila zájemce o práci z nových států do ostrovní monarchie, která takové omezení nepřijala. Jen z Polska do Británie přijelo přes milion lidí. V některých oblastech Albionu se Angličané stali menšinou. Cítili se obklíčeni a vinu za to dávali unii. (Obyvatelé Londýna nicméně svým starostou zvolili Pákistánce Sadiqa Khana.)

Gerhard Schröder | zdroj: Profimedia

6. Naivní Tony Blair

Někdejší britský premiér podhodnotil množství cizinců z nových zemí unie, kteří po rozšíření společenství dorazí do Británie. Analýza jeho kabinetu počítala s dvaceti až čtyřiceti tisíci. Realita byla mnohonásobně vyšší. Blair a jeho lidé nekalkulovali s tím, že unijní cizince přiláká do Británie nejen práce, ale také sociální dávky. (Díky liberálnímu přístupu Blairovy vlády však mohl v roce 2004 zahájit Petr Čech zářnou kariéru v Anglii. V roce 2002, kdy Česko bylo kandidátskou zemí, ještě nedostal pracovní povolení.)

Tony Blair | zdroj: Profimedia

7. Pohostinná Angela Merkelová

Na vrcholu imigrační vlny, kdy se do Anglie snažily dostat desítky tisíc imigrantů ze severní Afriky, se Cameron snažil přimět německou kancléřku, aby souhlasila s evropskými kvótami pro imigranty. Merkelová však byla neoblomná a zůstala u „NEIN“. Její postoj byl spouštěčem protievropských nálad v Británii. Cameron podle zdrojů agentury Bloomberg pokládá za hlavního viníka brexitu právě Merkelovou.

Angela Merkelová | zdroj: Profimedia

8. Bratrstvo kočičí pracky z Visegrádu

Do něj patří šéf diplomacie Lubomír Zaorálek i premiér Bohuslav Sobotka. Sdružení politiků ze středoevropských států, bývalých sovětských satelitů – Česka, Maďarska, Polska a Slovenska – funguje jako bratrstvo kverulantů a sabotérů. Zpočátku nechtělo Britům vyjít vstříc. Nakonec jim „dovolilo“ omezit sociální příspěvky pro své krajany na čtyři roky po jejich příjezdu do Británie. Mnozí Britové tento ústupek pokládali za nedostatečný.

Visegrádská čtyřka | zdroj: Profimedia

9. Chamtiví tatíci zakladatelé

Šestice zakladatelských států Evropského společenství uhlí a oceli, zárodku dnešní Evropské unie - Německa, Francie, Itálie, Nizozemska, Belgie a Lucemburska – si až na výjimky rozdělovala klíčové funkce v evropské administrativě. Otcům zakladatelům to umožňovalo určovat podobu unie a její politiku. Británie, hospodářsky třetí nejsilnější země, byla při rozhodování často vytlačena na periferii. Svou vůli prosadilo „tvrdé jádro“ unie (proti vůli Britů) třeba před dvěma lety při jmenování nového šéfa Evropské komise, Jeana-Claude Junckera.

Prezidenti zakladatelských zemí EU | zdroj: Profimedia

10. …a nakonec starý pardál Jean-Claude Juncker

David Cameron tehdy prorocky pravil: „Pokud bude Juncker zvolen předsedou komise, Británii v unii neudržím.“ Merkelová a spol. však na varování, že pro Brity je Juncker příliš federalistický, nebrali ohled a Lucemburčana do funkce prosadili. Politický veterán, který si rád přihne, kouří a dělá neuvěřitelné grimasy, se nicméně před referendem krotil a Brity nepopichoval. Dokonce zabrzdil návrhy regulací, které předkládali členové komise a které mohly Brity popudit. Avšak zjevně trpěl „absťákem“, hned po referendu se vytasil s dlouho potlačovanou myšlenkou, že je v zájmu evropského blaha pokročit s integrací a prosadit euro ve všech zemích unie. Jeho „zásluha“ na brexitu spočívá v tom, že v zájmu jednoty unie nevzdal kandidaturu do čela komise.

Jean-Claude Juncker | zdroj: Profimedia