Digitální svět, který měl patřit mladým, se ukazuje být stejně křehký, jako když do něj vstupovali jejich prarodiče. Nový výzkum hesel napříč generacemi ukazuje, že i generace Z se stále opírá o slabé kombinace, které umí prolomit i průměrný bot.

Dát slovo těm, kteří si těžké časy skutečně prožili, je dar. Nejen pro nás, kteří dnes mluvíme o krizi z pohodlí teplého domova, ale i pro ně, protože chtějí být slyšeni. Dědové, kteří pamatují válku, chudobu i doby, kdy se štěstí měřilo jinak než penězi, dnes říkají: možná žijeme rychle, ale ne nutně hůř. Tři výpovědi, které připomínají, že těžká doba je často jen o úhlu pohledu a o tom, kolik světla si v sobě dokážeme udržet.

Sociologové jim říkají mikrogenerace - lidé narození v letech 1993 až 1998, kteří si pamatují svět před sociálními sítěmi, ale zároveň jsou dětmi digitální éry. Zilleniálové kombinují zkušenost obou epoch: rozumí pomalosti, ale ovládají rychlost. A právě tím mění náš pohled na to, co znamená dospívat v 21. století.

Na účtu často zbývá sotva na nájem  a někdy ani to ne, vyřeší to rychlá půjčka. Přesto na rameni visí ikonická kabelka za desítky tisíc. Fenomén, který vystihuje generaci mileniálů a ještě výrazněji generaci Z, je stejně fascinující jako znepokojivý. Proč utrácíme za luxus v době inflace, drahých hypoték a rostoucích cen potravin? Odpověď se skrývá mezi psychologií touhy, chytrým marketingem a tvrdými daty výzkumů.

Slavného herce děsí stav dnešních středoškoláků.

„Dřív bylo líp,“ slýcháme od rodičů a prarodičů. Jenže šlo o dobu, kdy bylo zboží na příděl a cestování za hranice téměř nemožné. Jak je možné, že na roky nedostatku a omezení vzpomínáme jako na barevnější a klidnější? Odpověď nabízí sociologové: nostalgie nekreslí realitu, ale pocit jistoty, soudržnosti a pomalejšího života, které v dnešním rychlém světě mizí.

Přes den úkoly s dětmi, večer dohled nad léky rodičů. Vy stojíte uprostřed, a máte pocit, že se svět smrskl na nekonečné seznamy povinností. To je dnešní realita tisíců českých rodin. Generace ve středním věku dnes často běží závod, který se nedá vyhrát. Dá se ale přežít, pokud člověk zná hranice a umí hledat oporu.

Soužití více generací pod jednou střechou už dávno není jen reliktem minulosti. Stále více českých rodin se k tomuto modelu vrací, a to hned z několika důvodů. Vysoké náklady na bydlení, péče o děti či seniory, ale i touha zůstat si blízko. Může to fungovat, když se o výchovu dětí přetahují matky s babičkami? A jak to celé zvládnout, aby soužití bylo spíše výhodou než bojištěm?