Káva patří k nejoblíbenějším nápojům na světě. Globálně vypijeme podle televize CNN asi dvě miliardy šálků denně. Už si však neuvědomujeme, že za sebou zanecháváme zhruba 60 milionů tun odpadní kávové sedliny ročně.

Jen malé množství tohoto odpadu najde uplatnění jako hnojivo. Většina se spálí nebo skončí na skládce, kde se rozkládá a uvolňuje do atmosféry metan, skleníkový plyn 25krát efektivnější v zadržování tepla než oxid uhličitý.

Experti z RMIT University v Melbourne ale zjistili, že kávový odpad může najít uplatnění ve stavebnictví. „Napadlo nás to u šálku kávy,“ pochlubil se hlavní autor studie publikované v časopise Journal of Cleaner Producion Rajeev Roychand.

Beton se skládá z vody, písku, štěrku a cementu. Je to nejrozšířenější stavební materiál na světě. Ročně ho spotřebujeme 30 miliard tun, což je třikrát více než před 40 lety. Každý rok se ve světě vytěží asi 50 miliard tun přírodního písku. Jeho těžba poškozuje životní prostředí, a navíc se nejedná o neomezený zdroj. Dalším problémem betonu je jeho degradace. Vodu postupně absorbuje cement, čímž dochází ke snižování vlhkosti a vysychání betonu.

Ten se smršťuje a v mikroměřítku praská, což snižuje jeho odolnost. Odborníci ale přeměnili kávový odpad během procesu zvaného pyrolýza na biouhel, tedy zuhelnatělou biomasu, kterou písek v betonu nahradili.

Výsledek? Pevnější a udržitelnější beton

Beton s kávovou sedlinou byl podle jejich studie o 30 procent pevnější než tradiční beton, biouhel totiž zastavil zmíněný degradační proces. Jeho částice fungují podle Roychanda jako jakési miniaturní vodní nádrže. Jak beton tuhne a začíná tvrdnout, biouhel do něj pomalu uvolňuje vodu. V podstatě rehydratuje okolní materiál a snižuje dopad smršťování a praskání. Výhoda tohoto alternativního betonu spočívá i v tom, že kvůli němu není nutné těžit písek.

Beton s kávovým odpadem tak řeší jak emise metanu ze skládek, tak škodlivost těžby písku hlavně z říčních koryt a břehů. Kypros Pilakoutas, profesor stavebních inovací na Sheffieldské univerzitě ve Velké Británii, však vyjádřil skepsi. Studii okomentoval jako z technického hlediska zajímavou, pochybuje však o možném širokém komerčním využití takového betonu. Jako problém v této souvislosti zmínil neúnosně nákladný sběr kávového odpadu po celé zemi.

Bez nákladů se navíc neobejde ani samotný proces pyrolýzy. Roychand ale oponuje, že stále více australských společností se už recyklací kávového odpadu zabývá a náklady na pyrolýzu souvisejí hlavně s počátečními investicemi do potřebných zařízení.

Roychand přiznal, že o jeho beton projevilo zájem několik stavebních společností i firem zpracovávajících kávový odpad. Jeho tým už spolupracuje s úřady na jeho testování v terénu, během něhož budou šest až dvanáct měsíců monitorovány jeho vlastnosti.